Poradna

[Paradoxy]

Nemohla jsem si nevšimnout, jak umíš lidi nenápadně vodit jako na provázku .

[honzam]

 

[Pedrito]

Se mě syn kamarádky nedávno ptal, "jaký je tvý nejoblíbenější zvíře?"
A úplně se mi vytentovala mysl, nebyl jsem schopen vůbec to vyhodnotit...
Akorát mi vyběhla vzpomínka na Pšendu (morče), ale dát ho jako nej, pač to bylo pěkný čuně, to jsem nemoh. Tak jsem mu řek, že ještě nevím... No nejoblíbenější zvíře je to, jsem to pak se sebou probíral, s kterým by ses chtěl přátelit, a ono s tebou. Tak mě napadla želva a havran.

[Paradoxy]

Se mě syn kamarádky nedávno ptal, "jaký je tvý nejoblíbenější zvíře?"
A úplně se mi vytentovala mysl, nebyl jsem schopen vůbec to vyhodnotit...
Akorát mi vyběhla vzpomínka na Pšendu (morče), ale dát ho jako nej, pač to bylo pěkný čuně, to jsem nemoh. Tak jsem mu řek, že ještě nevím... No nejoblíbenější zvíře je to, jsem to pak se sebou probíral, s kterým by ses chtěl přátelit, a ono s tebou. Tak mě napadla želva a havran.

No já asi taky nemám nejoblíbenější zvíře. Ale máme v jezírku vodní želvu, teď se nekamarádí, protože je zalezlá v krunýři a spí. Jinak za náma běhá jak pejsek, hlavně když má hlad . Prý tyhle želvy koušou, ale na nás akorát párkrát zasyčela, na mě jednou když spadla z podezdívky na záda a chtěla jsem jí pomoct. Když jsou u nás děti přes hezké počasí na zahradě, chodí ji krmit pampeliškama z ruky.

[Pedrito]

Máte takovouhle?

[Paradoxy]

Máte takovouhle?

Ta je obří

[Paradoxy]

[Paradoxy]

Máme tuhle, ale větší.

[Pedrito]

Hezká z těch menších je taky želva zelenavá

[Paradoxy]

Je hezká

[honzam]

Nekonečný příběh

Átrej viděl před sebou obrovskou jeskyni, kde se převalovala a
pleskala černá voda, neboť se tam něco pohybovalo a pomalu sunulo
ven. Vypadalo to jako skalisko a bylo to veliké jako dům. Teprve
když se to objevilo celé, poznal Átrej, že to je hlava, sedící na dlou-
hém vrásčitém krku, hlava želvy. Oči měla velké jako černé rybníky.
Z tlamy jí ukapávalo bahno a padaly vodní řasy. Celá ta Rohová hora
— teprve teď to Átrej pochopil — byla jedno jediné obrovité zvíře,
mohutná želva bahenní: Prastará Morla! Pak se znovu ozval houka-
vý, klokotavý hlas: ,,Kloučku, co tu pohledáváš?"
Átrej sáhl po amuletu na hrudi a podržel ho tak, že jej Morlino
oko velké jak rybník muselo vidět.
,,Znáš tohle, Morlo?" Chvíli trvalo, než odpověděla:
,,Ale podívejme se, bábo — AURYN — už dávno jsme ho nevi-
děly, ten odznak Dětské císařovny."
,,Dětská císařovna je nemocná," vysvětloval Átrej, ,,vědělas to?"
,,To je nám fuk, že, bábo?" odpověděla Morla. Zřejmě mluvila
tímto podivným způsobem sama se sebou, možná proto, že už bůhví-
jak dlouho neměla nikoho, s kým by si popovídala.
,,Když ji nezachráníme, umře," promluvil Átrej naléhavěji.
,,Taky dobře," nato Morla. ,,Ale s ní zahyne i Fantázie," volal
Átrej, ,,zkáza se už šíří všude. Sám jsem to viděl."
Morla na něho zírala svýma obrovskýma, prázdnýma očima.
,,Nám to nevadí, že, bábo?" klokotala.
,,Pak všichni zahyneme!" křičel Átrej. ,,Všichni!"

,,Aby bylo jasno, prcku," odpověděla Morla, ,,co nám je ještě do
toho? Pro nás už není nic důležité. Vždyť je všechno jedno, všechno
je jedno."
,,Taky tebe to zničí, Morlo!" křičel Átrej rozzlobeně. ,,Taky te-
be! Nebo si snad myslíš, že přežiješ Fantázii jen proto, že jsi tak sta-
rá?"
,,Aby bylo jasno, kloučku," bublala Morla, ,,jsme staré, příliš
staré. Žily jsme dost dlouho. Viděly jsme toho příliš. Kdo toho ví
tolik co my, pro toho už není nic důležité. Všechno se věčně opakuje,
den a noc, léto a zima, svět je prázdný a beze smyslu. Vše se točí v
kruhu. Co vznikne, musí zas zaniknout, co se zrodí, musí zemřít.
Všechno se navzájem vyrovná, dobro i zlo, hloupost a moudrost,
krása a ošklivost. Všechno je prázdné. Nic není skutečné. Nic není
důležité."
Átrej nevěděl, co by měl odpovědět. Obrovský, tmavý a prázdný
pohled prastaré Morly mu ochromoval všechny myšlenky. Po chvíli
zaslechl, jak Morla mluví dál:
,,Ty jsi mladý, hošíku. My jsme staré. Kdybys byl tak starý jako
my, pak bys věděl, že neexistuje nic než smutek. Aby bylo jasno.
Proč bychom neměli umřít, ty, já, Dětská císařovna, všichni, všichni?
Vždyť všechno je jen zdání, jen nicotná hra. Všechno je naprosto
lhostejné. Dej nám pokoj, prcku, vypadni."
Átrej napjal veškerou vůli, aby se ubránil otupělosti, která vy-
cházela z jejího pohledu.
,,Když toho tolik víš," řekl, ,,pak taky budeš vědět, v čem spočí-
vá nemoc Dětské císařovny a jestli je na to nějaký lék?"
,,To víme, že, bábo, to víme," zafuněla Morla, ,,ale je nám fuk,
jestli ji někdo zachrání nebo ne. Proč bychom to tedy měly říkat?"
Jestli je ti to opravdu úplně jedno," naléhal Átrej, ,,pak bys mi to
klidně mohla povědět."
,,To bychom mohly, že, bábo?" chrochtala Morla. ,,Ale nechce
se nám."
,,Pak ale," volal Átrej, ,,ti to ve skutečnosti není jedno! Pak a
nevěříš tomu, co říkáš!"

Dlouho bylo ticho, pak Átrej zachlechl hluboké klokotání a sky-
tání. Zřejmě to bylo něco na způsob smíchu, pokud se Morla ještě
vůbec uměla smát. Nakonec však řekla:
,,Jsi mazaný, kloučku. To zíráme. Jsi mazaný. Už dávno jsme se
tak nepobavily, bábo, že? Můžeme ti to právě tak dobře říct. Vyjde to
nastejno. Prozradíme mu to, bábo?"
Zavládlo dlouhé ticho. Átrej napjatě čekal na Morlinu odpověď,
ale nepřerušoval chod jejích pomalých a bezútěšných myšlenek žád-
nými otázkami. Nakonec Morla začala mluvit:
,,Ty žiješ krátce, prcku. My žijeme dlouho. Již příliš dlouho. Ale
žijeme v čase. Ty krátce, my dlouho. Dětská císařovna tu byla už
přede mnou. Ale není stará. Je věčně mladá. Aby bylo jasno. Její
existence se neměří počtem let, ale jmény. Potřebuje nové jméno,
vždycky znovu nové jméno. Znáš její jméno, kloučku?"
,,Neznám," přiznal Átrej, ,,ještě nikdy jsem je neslyšel."
,,Taky je nemůžeš znát," poučila ho Morla, ,,ani my se na něj
nedokážeme rozpomenout. A přece jich už měla mnoho. Všechna
jsou však zapomenuta. Všechno je pryč. Aby bylo jasno. Ale bez
jména nemůže žít. Dětská císařovna potřebuje jen nové jméno, pak
se zas uzdraví. Ale jestli se uzdraví, na tom vůbec nezáleží."
Zavřela své oči hluboké jak tůně a pomalu začala zatahovat hla-
vu.
,,Počkej!" volal Átrej. ,,Odkud dostává jména? Kdo jí může dát
jméno? Kde najdu to jméno?"
,,Nikdo z nás," slyšel klokotat Morlu, ,,žádná bytost ve Fantázii
jí nemůže dát nové jméno. Proto je všechno nadarmo. Nic si z toho
nedělej, hošíčku. To všechno není nijak důležité."
,,Kdo tedy?" křičel Átrej, celý bez sebe. ,,Kdo jí může dát jmé-
no, které ji a nás všechny zachrání?"
,,Nedělej takový kravál!" napomenula ho Morla. ,,Dej nám po-
koj a zmiz. My taky nevíme, kdo to umí."
,,Když to nevíš ty, tak kdo to může vědět?" křičel Átrej pořád
hlasitěji.
Morla ještě jednou otevřela oči.
,,Kdybys neměl třpyt," zafuněla, ,,tak bychom tě sežraly, jen aby
už byl pokoj. Aby bylo jasno."

,,Kdo?" nedal se odbýt Átrej. ,,Řekni mi, kdo to ví a dám ti na
věky věků pokoj!"
,,Vždyť je to jedno," odpověděla, ,,možná Uyulála v Jižním Orá-
kulu. Ta to možná ví. Co je nám po tom."
,,A jak se tam dostanu?"
,,Vůbec se tam nemůžeš dostat, prcku. Ani za deset tisíc dní ces-
ty. Žiješ moc krátce. Předtím bys umřel. Je to příliš daleko. Na jihu.
Příliš daleko. Proto je všechno nadarmo. Říkaly jsme to hned od za-
čátku, že, bábo? Nech to být a vzdej to, kloučku. Ale hlavně nám dej
pokoj."
S těmi slovy zavřela definitivně své prázdně hledící oči a stáhla
hlavu do dutiny. Átrej věděl, že se od ní už nic dalšího nedozví.

[Pedrito]

Tam se se mi líbil ten lítající pes Falco

[Pedrito]

Poe napsal báseň Havran, v ní chudákovi ptákovi dal nelichotivou roli.

Simpsonovská verze

[Petra]

Svět je Brahman, ale jenom  tehdy, když je poznáván  tak, jak je – ne jako oddělené formy, ale jako čisté Bytí.

Svět je brahman vždy a stále. Na tom jak ho kdo poznává nebo nepoznává to nezáleží.

Stejně tak druzí existují i když si zrovna myslíš že neexistují nebo je zrovna nevnímáš.

Na tobě - na tvém názoru, jestli ty to vidíš tak nebo onak opravdu vůbec nezáleží. To je ta pokora po seberealizaci (sebeskončení) a ne nějaká tvoje velkolepost.