Podvědomí

[Paradoxy]

Ona ta meditation je právě skvělá "guma" pro ten průklest podvědomí. Nevím, jak ji má kdo definovanou. Ale když nastane, tak veškeré definice, všechny znalosti opadnou... A nastavá TO, o čem jsou. Mizí ta "zprostředkovatelnost" dosud v slovech, moudrech - hranice myslitelného - ten prst co ukazuje - zři...
Pozornost naskočí na střední kolej, což prostě řečeno je vědomí bez myšlenek, slov... Prostě se odpoutá od pocitů, idejí, ve kterých běžně žije, řeší úkoly všedních dnů, přemítá, vychovává děti, i píše třeba pomocí toho těla, rukou, vzletné textíky, hudbu, něco tvoří... Nechá to stranou, uvolněná od toho, rozepne křídla k přistání v "hnízdě", k odpočinku, usíná v jeho obětí, schoulená, tichá, spojená s..... To lze říct zpětně, když se zas rozletí do dnů barevných, k novým úkolům.
Jinak ne

Je nejlepší si tím projít, zkušenost je nad všechna slova. Nejsem si jistá, ale myslím si, že TO je i v normálním životě.
Přijde mi, že ty to máš spíš jako bhaktik ( taková ta oddanost) a já to prozatím beru spíš přes džňánu, píšu to dobře?

[Pedrito]

To by ti spíš řeknul Miroslav, myslím že je tvýmu chápání blíž, v prosté mluvě. Jenže ono je to tu na něj moc klidné... Meč potřebuje oponu, aby ji rozříz...

No... Bhaktik jsem byl svýho času teda velkej, ale nějak se to tou džňánou vyvažovalo. To je prostě jako ten cit a rozum. Bez rozumu je cit slepý a bez citu rozum chromý. To někdo myslím řek, ale nevím kdo.

Jasně že TO je i v běžném životě. Jen se to třeba v tý meditaci vokáže, a už se to ví. Ale nikdy se to neví jen nořením v texty. Ty to pak mohou jen lépe popsat, omapit, než třeba vlastní mysl zpočátku.

Kdybych, třeba já, asi někdy od pátý třídy, co si pamatuju, neměl spontánní divný stavy, tak proč bych se měl zajímat o nějaký duchovno? Protože paní na pavlači povídala? 

[Pedrito]

Ona se holt musí ta mysl napřed odložit, v křesťanském měřítku se vlastně nechat ukřižovat, aby se mohla znovuzrodit čistá... A mysl bez pozornosti opravdu je chiméra, ale jak je to vůbec možné? Sebezapřením. A to je jediné, co lze nazvat iluzí. A je to směšný klam, groteska duchovního idiotismu. Vyčteninou osvícený idiot si myslí, že nemyslí. Ale samádhi zná jen z brožury, kterou staví na roveň absolutna. Nejspíš inkarnovaní farizejové...

[Pedrito]

Stalo se mi jednou, že mě v klidu samo vědomí vtáhlo do dětství, do jedné situace, kdy na mě byla máma nepříjemná, byly mi nevím asi tak tři roky a já se na to celé dívala odpoutaně svým dnešním vědomím a vysvětlila se mi tím ta situace. Pochopila jsem tím, jak vznikají emoce a jak se to na sebe nabaluje a taky jsem tím začala soucítit.

Jednou mi kamarádka vyprávěla něco o vnitřním dítěti. Ona byla do tý esoteriky, andělé a tak... Ale mě se to líbilo, a samozřejmě se mi to hned rovnalo vzhledem, jak jsem to tehdy chápal... Že to vnitřní dítě, to je ta nevinnost, s kterou jsme přišli na svět.
Ono to má v té sanskrt védě (protože pojem hinduismus je mi podezřelý) obrazně, co dělat s Ganéšou. Ono to v překladu znamená Pán lidí. Jenže, kdo je ten sloní Bůh? On je v tom podobenstvím prvním dítětem, než se stal Pánem lidí... Je to "věčná nevinnost", je synem Šivy a Parvatí. A kdo je Šiva a Parvatí? Je to Brahman a Šaktí.
Proč má sloní hlavu. O tom je taky podobenství (je jich víc)... Jeho bratr Skanda mu tuze záviděl jeho krásnou tvář, tak ho vylákal do lesejka a tam mu hlavu usek a ukryl. Šla pak kolem Parvatí a viděla zděšená jeho tělo bez hlavy. A šel kolem starý moudrý slon, a ona se ho otázala, zda by jejímu synovi nedak svoji hlavu. A slon rád souhlasil. A tak nevinnost Ganéšova srdce byla spojena s moudrostí starého slona...
Nejvnitřejnější dítě - čisté vědomí.. jen přikryté prachem lidských cest...

[Pedrito]

Jo, s tím souhlasím, každý to máme jinak. Ale nejde si nevšimnout, že některé vnitřní pochody si jsou podobné.

Jsou ani ne podobné, jsou stejné, stejný princip. Akorát ten pricip se tím růstem rozvětvuje. Jednou mi to Mistr vysvětloval jako "strom", co roste z malinkého semínka. A já tenkrát čakrista hned viděl - Mul(kořen) a Adhara (opora). A tak jsem to řek. Muladhara... A dostal jsem za ucho. A dostal poučení. Ono to bylo obrazně dobře, mi nakonec řekla, pač nějak viděla mou chmuru a bezmoc v zachycení...

[Pedrito]

O tom průchodu pozornosti čakrama dal  kdysi úžasnej citát Miroslav, a teď bych kecal od koho, možná Krišnamurti, nebo Rádhakrišna? Plete se mi to. Úplně to, a velmi poeticky, neslo "Princip". Jestli to tu bude číst, třeba to sem dá. Já bych musel hodně hledat...

[Pedrito]

Trošku to hledám, vzhledem k nátuře to musel být Krišnamurti..Ale to bude úryvek z jedné jeho knih.
Já si jen pamatuji, ohledně Krišnamurtiho, že se jednou posadil v tváří tvář zenovému učiteli, to video někdo dal na JZ... A bylo to, jak muselo. Zenový mistr poslouchal a Krišnamurti vyrávěl...

Ale možná to bylo naopak...

[Pedrito]

No prosťe, Miroslav je tu nedostakový zboží... Na to bude nejlepší si pustit nějakou od pěti let přístuppnou pisničku.

[Pedrito]

Tak tady to je.

"Popis Nepopsatelného – vyprávění Šrí Rámakrišny o vzestupu kundaliní sedmi čakrami a o nalezení Boha

,,Vedle rozličných způsobů, jimiž se duše může dobrati jednoty, musíme si všimnout i různých plání vědomí, jež nutno přejíti. Ať rozjímá kdokoliv — Buddha Osvícený či prostý člověk — každého uctívatele Pravdy provede rozjímání šestero různými údolími neboli pláněmi vědomí, jež jsou branami do údolí sedmého a posledního. Nechť vaše duchovní vnuknutí se bere kupředu skoky žabími či letí letem jestřábím, musí nutně projít sedmero údolími."

,,Jsou zkušenosti z těchto údolí stále stejné, ať se tam duše dostane už tak či onak?" tázal se jeden z jeho žáků.

,,Ano," odpověděl Mistr. ,,Tyto prožitky jsou u všech lidí stejné."

Tentýž žák se ho znovu tázal: ,,Když jsi začínal, rozjímal jsi po každé stejným způsobem? Nebyl snad tvůj způsob jiný nežli náš?"

Rámakršna: ,,Rozjímal jsem tak jako vy. Seděl jsem nehnutě, jak mi přikázal můj duchovní učitel, a snažil jsem se očistit své myšlenky a pocity od všech škvárů odluky. Celou myslí, celým srdcem, celou duší a celým tělem prahl jsem po Jeho přítomnosti. Cítil jsem, že nejsem od Něho odloučen. On dlel ve Mně. I pobízel jsem každou částečku své bytosti, aby mi vyjevila Skrytého: ,,Vyleť, ó dýko nesmrtelnosti, z tohoto těla, jež je tvou pochvou!" Tak jsem se modlil den za dnem, týden za týdnem, měsíc za měsícem, až konečně moje duše se několika skoky přenesla přes břehy tohoto světa a vnořila se do vod prvního ze sedmera údolí. Neznámé světlo jakoby z jiného slunce oblévalo vše, nač jsem se podíval. Všechny pozemské věci, na nichž utkvěl můj zrak, se mi jevily jako do krásy zahaleny. Ať jsem pohleděl kamkoliv, krása a duchovnost tryskaly z hmoty, jako tygři vyrážející z temných pelechů. Uvědomil jsem si, že jsem v domově smyslů. Pohled na tolikero divů mne plnil nezřízenou žádostivostí. ,,Ber, ber," dotíraly na mne žádosti ze všech stran. Byl jsem jat nevýslovnou touhou zmocniti se vší té krásy, která mne obestírala. Vtom se ve mně ozval jiný hlas: ,,Střež se, střež se šalebných svodů tohoto údolí!",,

,,A nemeškaje uposlechl jsem tohoto vnitřního hlasu. Zdvojiv své úsilí vnořil jsem se do hlubšího rozjímání a modlil jsem se ještě vroucněji, abych byl vysvobozen z nástrah tohoto údolí. Po několika měsících byly moje modlitby vyslyšeny. Svět smyslů mne již nelákal: brzy jsem pustil ze své mysli svody prvního údolí, jako orel pouští ze svých spárů kostru své kořisti."

Takto prošel Rámakršna bez úhony prvním údolím.

,,Teď jsem vešel do druhého údolí. Zde se nevtírala v mou přízeň hmotná krása toho, co jsem viděl. Světlo, v němž se tento svět stápěl, bylo jemnější, ušlechtilejší a konejšivější. Cítil jsem se tu šťasten. Divukrásné barvy, tvary a zvuky oslazovaly mi svými zlomky pobyt v tomto údolí. Zachtělo se mi povolit v rozjímání a zůstati na tomto místě. Tu dolehlo na mne pokušení zplodit život a já uslyšel ,,volání pohlaví". Neboť v luzném světle druhého údolí odívá se pohlaví v roucho krásy a síly. Ale ať je jeho roucho jakkoliv svůdné, duše mu musí odolat. I jal jsem odpoutávat své vědomí od mocného půvabu pohlaví. Přiložil jsem vícero paliva oddanosti na oltář hledání nejvyššího brahmana. Plamen osvícení hořel zprvu velmi slabě. Ale postupně jasnil a jasnil. A po několika dalších dnech plály jeho plameny jak světelné dýky. A v těchto sžíravých plamenech lehlo druhé údolí popelem. Jeho lákadla už na mne nikdy nepůsobila."

,,Takto jsem dospěl k třetímu úseku. Tam jsem zjistil, že se zmnohonásobila moje síla, již jsem pocítil v druhém údolí. Měl jsem pocit, že bych mohl uchopit samo slunce do svých dlaní a rozdrtit je v žhavý prach. Ale pocit síly musí být rovněž zkrocen, neboť je jen zkouškou lidské povahy. Není podlejšího pokušení nad tento vládychtivý pud! Sotvaže jsem si uvědomil toto nebezpečí, tísnící mne se všech stran, jal jsem se rozjímat ještě usilovněji. Moje rozjímání musilo být mocnější nežli síla, které jsem měl vzdorovat. Modlil jsem se — ach! jak jsem se modlil! — abych se vymanil z pout své vládychtivosti. Ale pokušení jako zuby hadí zůstávalo zabořeno v mém nitru. Však moje duše se mu nepoddala. Na křídlech rozjímání vylétl jsem stoupaje stále výš a výš, až výška pozbyla pro mne významu. Tu had otevřel svá ústa a odpadl mi od boku!"

,,A teď jako slon, jenž prorazí ohradu, vřítil jsem se do onoho údolí, kde září Boží srdce. Jako by se moje srdce proměnilo v pochodeň zažehlou Jeho plamenem, zalévala moje duše svou září všechny věci. Od oblázků až po hvězdy — vše pělo v tomto lesku chvalozpěv Nevystižitelného. V tomto čtvrtém údolí jsem se cítil takřka oproštěn od všech pokušení. Ale přece jen jsem dával na sebe bedlivý pozor. Ačkoliv jsem byl kalichem světla, zůstával jsem ještě nedůvěřivý k lidským svodům. Tato nedůvěřivost byla mi výstrahou. I rozhodl jsem se, že tu nebudu otálet. A tak přišlo období postu, modliteb a rozjímáním

,,Na štěstí nemusil jsem čekat příliš dlouho. Světlo mého srdce se rozestřelo obetkavši se zářným kruhem sluncí. A hle! Vešel jsem do dalšího údolí, do království projevů. Všechny mé myšlenky a pocity, každý tep mého srdce a každá buňka mé bytosti byly výhní světla! Z hrdla a ze rtů mi plynula slova, plná zázračné krásy a požehnání. Velebil jsem Boha neustále. Nemohl jsem mluvit než o Něm. Hovořil-li někdo o hmotných statcích a požitcích, šlehala mne jeho slova jako metla. Přišel-li některý z mých příbuzných za mnou, abych mu poradil v rodinných věcech, tu jsem prchal, abych se ukryl v lesích paňčabatských. Příbuzní nebo přátelé, kteří si činili na mne právo, připadali mi jako studně, strhující mne do své propastné hlubiny. Obával jsem se, že se udusím v její podzemní tmáni. Měl Jsem pocit tonoucího v jejich přítomnosti, i musil jsem je opustit, abych došel míru. Jedním slovem: toto údolí neslyne snášenlivostí a láskou ke všem bytostem. Musil jsem si tedy klestit cestu ještě dále."

,,A tu jsem se ponořil do rozjímání ještě tužšího a hlubšího. Nebylo pro mne ani klidu ani radosti. ,,Buď Ho uvidím tváří v tvář anebo si vezmu život," říkal jsem si stále a stále. Počínal jsem si jako tygr, choulící se ke skoku. Modlil jsem se, čekal jsem a číhal. Nechtěl jsem se zdržet v údolí projevů. Nechtěl jsem naplnit svůj život pouhým velebením Boha. Potřeboval jsem Ho vidět. A tak jsem se tiskl k zemi v nejvroucnějších modlitbách. Náhle jsem uzřel cosi před sebou. V tom okamžiku jsem vyskočil — a octl jsem se v šestém údolí, v údolí vesmírného stavu. Byl jsem v samém předpokoji Milovaného. Mohl jsem Ho vidět i cítit vedle. Jen lehoučký, průsvitný závoj odděloval mou duši od Něho. Poznal jsem, že jsem konečně překročil práh Příbytku Jediného."

,,Ze šestého údolí lze už snadno vejíti do údolí sedmého. Leč tam nemá přístup ni slovo, ni nejmenší záchvěv lidské myšlenky. Jedině duše, zahalená v Mlčení, může odestříti onen závoj, abyste spočinuli v objetí Božím..."
-------

Určitě ne obecně, neb každý to prochází svým viděním bujícím od mala. Ale je to velmi krásná cesta, kterého měli lidi za bhaktu.

Páč v určitém stavu, a pozornost jimi jde, do tý hloubi, ona je prochází. Proto jsou vzpoměny, proto objeveny... A i pojmenovány.
Sahasrára, to byla a je meta všech duchovňáků...
Co to je sahasrára?

[Paradoxy]

Děkuju, až bude volná chvilka, přečtu si to.

[Paradoxy]

Je možné projít údolími na přeskáčku a bez volání boha?

[Pedrito]

Je možné projít údolími na přeskáčku a bez volání boha?

Jasně, se dá vložit pozornost do jakékoliv čakry, kde třeba je cítěn nějaký blok. Třeba říct mantru k té čakře, prodýchat ji, pozvat tam Šakti...

[Pedrito]

Ono to Krišnamurtiho vyobrazení je mi blízké, je to prostě komplet průchod. Není to ani, doporučení pro praxi, ale jeho popis cestou nitra.
Určitě nic k přivlastnění.
My třeba začínali tuhle cestu v Anahátě, levém srdci. "Kdo jsem já?"... A pak šli do Muladhary (tam totiž sídlí ta vnitřní Šakti), "prosím Matko, probuď se a provaň mne svým světlem"... A pak postupně tou pozorností výš, středem...

[Paradoxy]

Ono to Krišnamurtiho vyobrazení je mi blízké, je to prostě komplet průchod. Není to ani, doporučení pro praxi, ale jeho popis cestou nitra.
Určitě nic k přivlastnění.
My třeba začínali tuhle cestu v Anahátě, levém srdci. "Kdo jsem já?"... A pak šli do Muladhary (tam totiž sídlí ta vnitřní Šakti), "prosím Matko, probuď se a provaň mne svým světlem"... A pak postupně tou pozorností výš, středem...

A pak jsi poznal JÁ?

[Pedrito]

Já, co to je já?

Proto jsem se ptal, co je sahasrára? Já nemusí být moje a tvoje a něčí.

Tak jen to přeložím, znamená to Tisíc okvětních plátků... A co si myslíš, že znamená toto? Bych se tě neptal, bych nevěděl, že tyhle hádanky dáš. Že už možná rozřešení máš. Čakry jsou, nikdo neuteče, ani Nisargadatta.. Jen mohou být tiché, když už utichly. Nemohou utichnout, zastavit se, ve svém otáčení, dokud trvá svět. A jak řek Miroslav, to nezáleží na nijaké invidualitě, i když se vědomě spojí s Universem...
No tak jsem se zas rozkecal, co už...