Taková malá knížečka o hinduismu (základy)

[Pedrito]

Každý příspěvek, jedna stránka.

Átman (též Átma)

Duchovní podstata každého jedince (já, duše, nitro) je
spjata s nejvyšší enegií brahma, z níž pochází a do níž se navrací.
Na rozdíl od těla nezrozená, neuchopitelná, nezničitelná a
nepoznatelná smysly – skrytý pozorovatel našeho žití.
V materiálním světě a tím jediným, co po smrti těla
přetrvá, co nás provází všemi životy (zas a znova se s námi
rodí do každého dalšího žití).
Jsou v něm přítomny vzpomínky na naše všechny
předchozí životy.
Je v každém živém tvoru, rostlině i v každém předmětu.

[Pedrito]

Upanišady pro něj mají četná přirovnání:
- vnitřní plamen hořící v našem duchovním srdci, jenž
nevydává žádný dým.
- je menší než nejmenší částečka na světě a zároveň větší
než vše, co existuje.
- je jako kapka vody a brahma je dešťový mrak, z něhož se
oddělí kapka a stane se individuální entitou, oddělenou
sice od svého zdroje, nicméně téže podstaty. Na zemi pak
žije vlastní osud (vsákne se do půdy nebo ji řeka odnese do
moře, jako pára se vrátí, odkud přišla, a spojí se se svým
zdrojem – viz např. též úvod Goetheho básně Zpěv duchů
nad vodami :
"Je duše lidská tak jako voda:
z nebe se snáší, k nebi se zvedá
a znovu dolů zas musí k zemi
věčnou změnou." (báseň přel. O. Fischer)

[Pedrito]

Átman je neposkvrněný a takový zůstává, i kdyby se
člověk během svého daného vtělení provinil sebevíc (je to
část brahma, bůh je přítomen v každém z nás, jak ostatně
zdůrazňoval i Kristus: ,,Království boží je ve vás.")
Neposkvrněný zůstává po celý koloběh všech životů dané
bytosti, neboť je božské podstaty – je součástí boha, nejde
ho spatřit ani ucítit, jen poznat dosažením skutečného
poznání, kterého člověk může dosíci meditací.

Dharma ("povinnost")

Povinnost každého člověka žít svůj život správným
způsobem – je pro každého člověka různá (závisí na jeho
schopnostech dosažených v předchozích vtěleních a též na
podmínkách, v nichž se narodil).
Pojem (dharma) znamená také spravedlnost a řád světa
Bůh Višnu se ve svých vtěleních (tzv. avatárech) občas
inkarnuje na zemi, aby pomohl dharmu opět nastolit.

[Pedrito]

Májá ("klam, iluze, přelud")

Klam v podobě tvarů a jmen.
Hinduističtí učenci tímto pojmem označují to, co je
považováno za skutečnost, ač se doopravdy jedná jen o
iluzi (sen, závoj).
Tuto iluzi vytvořil Brahma, o její chod se stará udržovatel
Višnu, iluzí a přeludem není hmotný svět, nýbrž náš vjem
světa, který považujeme za skutečný.
Existují 2 světy – klamný nižší (májá) a skutečný vyšší. Ten,
komu se neotevřelo vědomí, vnímá pouze nižší svět
hmoty, kdo však v meditacích dosáhl poznání a
prohlédl ,,mlžným závojem přeludu", spatří jediný
opravdový svět nehmotný.
Viz antika: Platón (přirovnání o jeskyni: svět stínů) a
Hérakleitos (neustále plynoucí říční vody).
Indické podobenství o mudrci a tajemství máji.

[Pedrito]

Sansára/samsára ("kruh bytí")

Víra v neustálý cyklus znovuzrození (společné pro hinduisty,
buddhisty i džinisty).
Po skončení každého života se bytosti rodí do dalšího života
– jsou reinkarnováni.
Forma každého následného života závisí na tom, jak dotyčný
prožil svůj předchozí život (i naše nynější životy jsou určeny
činy, které jsme vykonali v předchozích životech coby
rostlina, zvíře, člověk).
Za nejvýznamnější se považuje znovuzrození do lidské
bytosti, protože dobrou karmu můžeme shromažďovat jen
v této formě, navíc jen v podobě člověka se lze z neustálého
koloběhu vymanit, pokud překonáme nevědomost a vášně.
I křesťanství mělo původně víru v reinkarnaci duší – ale na 2.
konstantinopolském koncilu roku 553 byly z Bible všechny
zmínky o reinkarnaci odstraněny (byzantský císař Justinián I.)

[Pedrito]

Karma

Zákon spontánní spravedlnosti (karmický soud).
Všechny činy, které dotyčný během života vykonal, utváří
jeho karmu: kdo páchá špatné skutky, jeho átman se
v dalším životě rodí v nižší životní formě (třeba jako zvíře
nebo člověk na nižším stupni společenské hierarchie).
Za každý čin totiž náleží adekvátní odměna, nebo trest
(příčina-následek), všechny naše radosti i útrapy jsou
důsledkem našich vlastních minulých činů – za vše si
můžeme sami.

Kálačakra

Neúprosné kolo času (nehmotný kalendář).
Kála (čas, smrt), čakra (kolo).

[Pedrito]

Mókša

Cíl náboženství, nauk: vysvobození se ze sansáry (z cyklu
neustálých smrtí a znovuzrození), oproštění se od
neustálého utrpení díky osvobezení átmana.
Lze toho dosáhnout překonáním nevědomosti a vášní těla.

Nirvána

Vyhasnutí sžíravého ohně ega (je cestou zpět do
nestvořeného a nezničitelného, odkud jsme všichni vzešli).
Podle Buddhy zničení žádosti, nenávisti, zaslepení.

Jóga

Nauka o vysvobození z pout hmotného světa.
Krom teorie nabízí i praktické návody, jak dosáhnout
mókši, na západě často mylně ztotožňována jen se soustavou
tělesných poloh (ásan) hathajógy, jež jsou prostředky
k vnitřní očistě a následnému prohlédnutí máji.

[Pedrito]

Posvátné texty

Hinduismus nemá ústřední posvátnou knihu, spisů je
několikero: jde o texty védské a nevédské – ty védské
tvoří védy, bráhmany, upanišady, purány.
Nejstarší spisy se nazývají védy.
Slovo pochází ze sanskrtského kořene "vid", v
češtině lze akceptovat "véd" i "véda" (Indové termín
používají jen v singuláru).
Význam odpovídá našemu slovu "vědění" (znalost způsobů,
jak uctívat božské a jak jej žádat o příznivost).
Podle hinduistické tradice byly tyto "posvátné znalosti"
sděleny lidem Brahmou, uspořádal je do 4 částí mudrc
Vjása (viz Mahábhárata).

[Pedrito]

Přechovávali je bráhmani a byly předávány ústně (zpaměti)
z pokolení na pokolení.
Aby nedošlo ani k sebemenším změnám, vznikl důmyslný
systém jejich uchovávání ústním podáním: védská metrika
(díky ní se védské texty dochovaly až do svého písemného
zaznamenání nezměněné).
Základním prvkem védského metra je počet slabik, základní
metrickou jednotkou je stopa, uspořádání dalších prvků –
přízvuk, césura, kvantita, kadence – se řídí složitými pravidly,
přičemž podstatou je střídání stejného počtu přízvučných a
nepřízvučných slabik (překládá se volně volenými náhradními
metry, která tomu kterému jazyku přiléhají nejlépe).
Základní soubor hinduistických posvátných spisů.
Nejstarší indoevropské literární památky: vznikaly od blíže
neurčité doby (přinejmenším od půlky 2. tisíciletí př.n.l.),
teprve kolem 8. stol. př.n.l. začaly být zapisovány.

[Pedrito]

Soubory obětních hymnů, písní, modliteb a poučení
oslavujících božské bytosti.
Psány ve verších starým védským dialektem (člověku znalého
sanskrtu dnes nesrozumitelným).
• Rgvéda obsahuje oslavné hymny, prosby a modlitby
adresované mnoha božstvům (nejstarší literární dílo
indoevropských jazyků).
• Jadžurvéda obsahuje návody ke správnému provádění obětí,
včetně příslušných obětních formulí.
• Sámavéda je jakýsi zpěvník s popisem melodického přednesu
jednotlivých hymnů a modliteb (včetně uctívání sómové
šťávy).
• Atharvavéda obsahuje mantry, magické formule,
průpovědi (byla přidána k předchozí trojici později).
•
"5. védou" bývá někdy nazýván epos Mahábhárata, jehož
součástí je i Bhagavadgíta (,,Zpěv vznešeného").

[Pedrito]

Hlavní a nejstarší z nich je Rgvéda (tj. ,,Píseň
poznání").
Antologie náboženské poezie opěvující četná hinduistická
božstva, sídlící na zemi, ve vodách, ve vzduchu i na
nebesích.
Skládá se z 10 knih, obsahujících 1028 chvalozpěvů (byly
přednášeny při obřadech) určených k poctě bohů,
komponovaných minimálně už v 15. stol. př.n.l.
Předávali je ústně ršiové (světci): sami neskládali
chvalozpěvy véd, oni je "slyšeli" (stejně jako je může
uslyšet každý, kdo správně naslouchá), slyšeli rytmy, verše,
rýmy, chvalozpěvy a slova bohů, zapamatovali si je a
následně je zapsali.

[Pedrito]

Známý hymnus z Rgvédu, v překladu už nevím koho.

Nebylo jsoucna ani nejsoucna tehdy,
nebylo vzdušného prostoru ani nebe nad ním.
Co se hýbalo? Kde? Kdo k ochraně bděl?
Byla to voda, hluboká, nesmírná?
Nebylo smrti, nesmrtelnosti v onen čas,
nebylo stopy po noci a dni.
Samo sebou jen to bez dechu dýchalo.
Mimo to nic nebylo jiného...
Tma byla na počátku, pokrytá tmou,
v ní toto vše jako nerozlišená spousta vod.
Tam zárodek zahalen v prázdnotu hluchou –
to jediné povstalo mocí tvůrčího vznícení.
V něm se nejdříve zrodila touha –
to byl první výron mysli.
V srdci hledajíce rozvážně moudří
v nejsoucnu nalezli odůvodnění jsoucna.
Napříč rozpjali k měření šňůru:
bylo vůbec něco dole, bylo něco nahoře?
Oplodňující moc byla a síly:
dole prasíla, nahoře podnět.
Kdo v pravdě ví, kdo může na světě říci,
odkud vše vzniklo, odkud se vše vytvářelo.
Bozi se zrodili později s tímto světem.
Kdo tedy ví, z čeho svět povstal.
Ten, jenž toto stvořil svou mocí,
ať sám vše vykonal nebo ne,
on, bdící nad světem v nejvyšším nebi,
jistě to ví... nebo neví to ani on sám.

[Pedrito]

Bráhmany

Prozaické komentáře k védám, sepsané různými mudrci (v době
850–500 př.n.l.), poměrně jednotvárná četba.
Název odkazuje, komu jsou tyto texty určeny
Brahma (píše se s krátkým "a") je univerzální božská energie,
nejde o konkrétní božstvo (jednotlivá božstva jsou
personifikacemi rozmanitých aspektů brahma), je obsažena ve
všem živém i zdánlivě neživém.
Bráhmani jsou v kontaktu s duchovní substancí brahma.
Bráhmanské texty obsahují diskuse o obětech, jejich složení, o
vzhledu a funkci jednotlivých pomůcek, podstatách obětí –
správně vykonané oběti jsou totiž silnější než sami bohové,
bráhmani tudíž řídí bohy prostřednictvím obětí.

[Pedrito]

Náboženský život v Indii v 1. tisíciletí př.n.l. procházel
významnou proměnou. Zatímco bráhmany jsou jen
komentáře k védám (návody jak provádět oběti, co
při nich říkat apod.), další fází duchovního vývoje
hinduismu jsou posvátné texty zvané upanišady.
Tj. "sezení poblíž gurua": "upani" (blízko), "šad"
(usednout). Žák přisedá k učiteli, který vyučuje nauku.
Guru je ten, kdo nalezl oheň ve svém nitru, totožný
s energií božstev (s tímtéž se později setkáváme i u Ježíše:
"království nebeské uvnitř nás". V Persii to byl Zarathuštra,
jenž žil v době vzniku upanišad, jehož myšlení přejali
v antice Řekové, ovlivnil i naše myšlení).
Slovo "upanišad" fungovalo i ve významu "tajemství" –
tajné učení, které není určeno všem (některé upanišady
dokonce určité části textů pojímaly natolik symbolicky, že
jejich obsahu čtenář neporozuměl bez výkladu gurua).

[Pedrito]

Podobně jako bráhmany jsou považovány za dodatky
k védám, jsou však určeny i nižším vrstvám obyvatel (ne tedy
pouze bráhmanům).
Psány v próze, zpravidla formou dialogu.
Sepsány kolem 3. a 4. stol. př.n.l. védskými mudrci, jejich
ústní tradice však spadá nejméně do doby kolem roku 800
př.n.l.
Ponejvíce se v nich odráží jogínské zkušenosti týkající se nitra
člověka (učení o átmánu a posmrtné existenci).
Zatímco védy a v komentářích i bráhmany vzývaly vnější
božstva, upanišady se zaměřily na hledání vnitřního božství
(přesunut důraz z ritualizovaných obětí na zkoumání podstaty
univerzální energie brahma), důraz na to, že božské brahma je
obsaženo v átmánu (tedy v každé duši).
Je-li vnější svět jen klamem, není skutečný, a tak se upanišady
obrátily do nitra člověka – tak vznikl džinismus i buddhismus.