Taková malá knížečka o hinduismu (základy)

[Pedrito]

Boj mezi 2 větvemi královského rodu Bharatovců (rodiči Bharaty
byl král Dušjanta a jeho žena nymfa Šakuntala, viz Šakuntala /
Hrubínovo přebásnění Ztracený prsten):
Pánduovci hájící dobro, spravedlnost a božský řád vs. Kuruovci
coby původci nesváru, stojící na straně nepráva:
Slepý Dhrtaráštra měl 100 synů Kuruovců (jeho manželka si
nechala po 2 letech těhotenství vytlouci plod z těla železnou
tyčí, byla to koule masa tvrdá jako železo, dostala radu rozřezat ji
na 100 kusů a zasadit je do květináčů, z nich vyrostlo 100 synů).
Jeho mladší bratr Pándu, jenž původně vládl za prvorozeného
slepého bratra (slepec nesměl být králem), byl nevlastním otcem
5 synů Pánduovců (nemohl mít kvůli kletbě gazely děti), jedna z
jeho 2 žen získala od svatého poutníka mantru, pomocí které
může vyvolat jakéhokoli boha a počít s ním, tak se jí narodili 3
synové se 3 bohy (Dharmou, Vájou, Indrou) a jeho 2. ženě 2
synové dvojčata (ta 1. jí mantru prozradila): Judhišthira, Bhíma,
Ardžuna a dvojčata Nakula a Sahadéva.

[Pedrito]

Po Pánduově předčasné smrti se králem přece jen stal "k
vládnutí nezpůsobilý" nevidomý Dhrtaráštra, jenž místo svého
prvorozeného Durjódhany zvolil za svého nástupce
nejstaršího Pánduovce Judhišthiru – to vzbudilo žárlivost 100
kuruovských bratranců.
Nakonec bylo království rozděleno králem Dhrtaráštrou mezi
jeho 100 synů a pětici synovců.
Durjódhana se s tím odmítal smířit – vlákal Judhišthiru do
falešné hry v kostky, v níž nad ním vyhrál nejen celé
pánduovské království, ale i Judhišthiru s jeho 4 bratry a jejich
společnou manželku Draupadí.
Nakonec museli Pánduovci odejít na 13 let do vyhnanství...
Po návratu se domáhali vrácení svého království, ale
Durjódhana byl neoblomný – a byť tomu slepý král
Dhrtaráštra měl tendence zamezit, nakonec jednal ve
prospěch svých synů, což vedlo k bratrovražednému boji.

[Pedrito]

Na posvátném Kuruově poli proti sobě stanuly mohutné
armády, v nichž se na obou stranách shromáždil výkvět
válečníků z celé Indie: každá ze stran měla k dispozici
desetitisíce skvělých válečníků, kromě nich též bohy, démony
a obry a zázračné zbraně bohů.
Bitva trvala 18 dní, skončila vítězstvím Pánduovců a jejich
spojence Kršny.
Padlo všech 100 Dhrtaráštrových synů, pobiti byli i všichni
synové 5 Pánduovců, jež jim porodila Draupadí.
Po válce byl Judhišthira vysvěcen králem země Kuruů.
Jakmile se nachýlil jejich čas, odebrali se Pánduovci i
s Draupadí do bezdomoví a coby kajícníci putovali Indií, až se
dostali do Himaláje k posvátné hoře Méru, aby opustili
pozemský svět – každý z nich spadl z hory do propasti za
nějaký svůj přečin (karma). Jediného Judhišthiru uvedl Indra
do ráje zaživa v jeho tělesné podobě.

[Pedrito]

Může jít o reálný podklad?
Jako námět mohla sloužit skutečná historická událost, ničivá
občanská válka mezi 2 větvemi kmenového svazu Kuruovců,
který cca mezi 8.–6. stol. př.n.l. vytvořil na horní Ganze a
Jamuně státní celek.
Ač o této válce nemáme zprávy z nezávislých pramenů,
hrdinské zkazky o osudovém střetu vrcholícím zkázou rodu
Bharatovců byly šířeny potulnými bardy a letopisci dlouho
před jejich zpracováním do ucelené literární podoby.
Legendární autor: mudrc Vjása ("Sestavitel", někdy řečený
též Vjása Véda, tedy "Sestavitel Véd") v ději eposu sám
vystupuje (aby poskytl radu nebo útěchu): nadiktoval ho
Ganéšovi (bohu se sloní hlavou), jenž ji bez přerušení sepsal.
Vjása byl dědem synů světla (Pánduovců) i synů temna
(Kuruovců).

[Pedrito]

Součástí eposu je i "indická bible" Bhagavadgíta,
jedna z nejvýznamnějších knih hinduismu.
Česky: Zpěv Vznešeného (Vznešený = Kršna, 10. vtělení
boha Višnua).
Nachází se v úvodu 6. kapitoly Mahábháraty.
Její učení přijímají všechny hlavní daršany (hinduistické
filosofické školy).
Obsahem je dialog Ardžuny a Kršny před začátkem velkého
boje – o smyslu a podstatě života i smrti, o koloběhu žití.
Je symbolickým obrazem boje, který je veden v každém
člověku mezi jeho omyly a hříchy (100 Kuruovců, tělesno
člověka) a jeho smysly (5 Pánduovců, duchovno člověka).
Skvělý český překlad z roku 1945: Rudolf Janíček (vydání
z roku 2007 je k dispozici absenčně i na Astorce), existují
však i komentovaná vydání.

[Pedrito]

Tak jsem asi u konce, s knížečkou.