Posezeníčko

To světlo Petro... já měl ty stavy, kdy nevěděl, co to je. Třeba jsem se toulal vesmírem, hledal jeho konec, o duchovnu neznal vůbec nic.. A tím letem rostlo světlo. Ale já nedokázal to nějak definovat. A upřímně, ty definice pozdějš to trošku přikryly. Vědění prostě je trochu stín, přikreje tu spontaneitu, ale i pojmenuje neznámé, ze kterého šla ta něžná nejistota nevědění. A přece je tou nosnou Krásou všech cest...

Citace od: honzam kdy 2024-12-20 17:23Omlouvám se, že teď Posezeníčko zanedbávám. Nemám moc čas, ozvu se kolem Silvestra.

Budeme se těšit . Užij si klidnou dobu vánoční.

Omlouvám se, že teď Posezeníčko zanedbávám. Nemám moc čas, ozvu se kolem Silvestra.

Citace od: Paradoxy kdy 2024-12-20 17:03Co konkrétně se ti dělo?

Prostě, co šlo o tý samotě u svíčky a tyčinky na oltářku samo, tady bylo těžké. Vnímal jsem to jako žhavé jiskry, co neustále musíš zhasínat. Až ze mě často tekl pot. To je prostě citlivost nějaká moc citlivá... Nevím, čím jiným by to mohlo být. Ale v poho, v Ášramu už se mi to nedělo. Možná je to "zvyk" na energii druhých. To je jak, když nastoupíš k nové práci, taky se hned člověk necítí pevný v kramflecích. Teď mám zas nového ukrajince, už nevím kolikátého... A říkali mi, že je dobrej. Je to děs, je už starší. A zvyklej na úplně jiný mašiny. A to je to nejtěžší, překonat zvyk... Příjmout nové, neznámé... Ale je to dobrej srdečnej člobrda, tak to dá. Je to holt o trpělivosti k bodu, kdy vymění program - starou naučenost.

Citace od: Pedrito kdy 2024-12-20 16:33No já to měl v tom kolektivu Jogínů, byli to to obyčejní lidé na cestě, co prostě toužili poznat hloubku bytí, tak. Že v tom kolektivu, třeba na "programech" pro veřejnost, nebo na společných meditacích, jsem se té hlobky dotknul, málo kdy. Bylo to dost rušivé, odevzdávané negativity lítaly vzduchem. Ale meditace o "samotě", zpočátku ne v Ášramu, to jsme ho tu ještě neměli, to byla síla... Nějak jsem to chápal, proč tomu tak je a neřešil... I když ostatní to měli spíš opačně, v kolektivu jim to šlo...

Co konkrétně se ti dělo?

Citace od: Petra kdy 2024-12-20 16:20Světlo jsem měla jen jednou. Na přednášce o krija joze. V okamžiku, kdy na jevišti začal mluvit Hariharananda, žák Šri Juktešvara (kterého si velmi vážím), tak se z mé hrudi začalo šířit světlo v obrovském množství na všechny strany - neměla jsem tušení, co se děje. Byla to velmi zajímavá zkušenost, ale nenapadlo mne, že bych to tak chtěla mít pořád. Asi to je tím, že nejsem zbožná.



https://images.app.goo.gl/CVFW3znMntuojNvp7

Bylo to světlo zlaté nebo jakoby průsvitné? Nebo úplně jiné?

Vzpomínám si, jak u mě všechno začalo. Měla jsem dlouhodobě náročný život, pak se to nějak uklidnilo, ale místo toho, abych si mohla říct konečně mám klid, tak se stalo to, že jsem najednou vnitřně neměla pro co žít, dokonce bych to nazvala posttraumatický syndrom. Měla jsem to postavené tak, že nemít děti, tak to tady zabalím.

A vůbec dodnes nechápu, kde se to ve mně vzalo, ale já i když jsem neměla takový ten vnitřní motor žít, tak jsem každý večer poděkovala za jídlo, za střechu nad hlavou a tak a to naprosto bezdůvodně, nikdy předtím jsem to nedělala. No a pak jsem v září 2020 onemocněla nějakou virozou a začala jsem trpět nespavostí a začaly se dít věci, úplnej fičák, mě chvílema až hrabalo, děly se mi různý nadpřirozený věci a tak...úplně se to ve mně proměnilo. Ty dva roky to byla fakt jízda.

Citace od: Miroslav kdy 2024-12-20 11:21K tomu bych mohl uvést několik související příkladů (zkušenosti) ze života, které k tomu vedou, ale nevím, jestli to tu mám vyprávět. Možná, když je tu to "posezeníčko", tak asi je to vhodné prostředí pro vyprávění příběhů ze života a není to nějaké diskuzní fórum.
To by šlo, ne?
Jsme nakaženi diskutováním, vysvětlováním, vyvracením, klábosením, povrchním reagováním atd. z jiných fór
a nikdo nic nevypravuje ze svého života, ze svých zkušeností, jak k tomu, co poznává nebo nepoznává došel. Maximálně tak Eva/Tara občas něco vypravuje.

Jsem moc ráda, že tu máme možnost psát o praxi a o zkušenostech. Většinou je to jenom o nějakém filozofování a ještě k tomu s mořem citací.

No já to měl v tom kolektivu Jogínů, byli to to obyčejní lidé na cestě, co prostě toužili poznat hloubku bytí, tak. Že v tom kolektivu, třeba na "programech" pro veřejnost, nebo na společných meditacích, jsem se té hlobky dotknul, málo kdy. Bylo to dost rušivé, odevzdávané negativity lítaly vzduchem. Ale meditace o "samotě", zpočátku ne v Ášramu, to jsme ho tu ještě neměli, to byla síla... Nějak jsem to chápal, proč tomu tak je a neřešil... I když ostatní to měli spíš opačně, v kolektivu jim to šlo...

Světlo jsem měla jen jednou. Na přednášce o krija joze. V okamžiku, kdy na jevišti začal mluvit Hariharananda, žák Šri Juktešvara (kterého si velmi vážím), tak se z mé hrudi začalo šířit světlo v obrovském množství na všechny strany - neměla jsem tušení, co se děje. Byla to velmi zajímavá zkušenost, ale nenapadlo mne, že bych to tak chtěla mít pořád. Asi to je tím, že nejsem zbožná.



https://images.app.goo.gl/CVFW3znMntuojNvp7