Posezeníčko

Citace od: Pedrito kdy 2024-06-12 19:39Nelze se trhnout. Opravdu to není možné. Je to jen v imaginaci možné. A to samozřejmě na milióny způsobů. Dobře je to vyjádřeno v hudbě Ainur.

Jj. Taky to znám.

"Ein Volk, ein Reich, ein Führer"

Já německy neumím
---
Byl Eru, Jediný, který se v Ardě nazývá Ilúvatar. Nejdříve učinil Ainur, Svaté, kteří byli potomstvem jeho myšlenky, a byli s ním dříve, než bylo vytvořeno cokoli jiného. A mluvil k nim, předkládal jim hudební témata a oni před ním zpívali a on byl rád. Dlouho však zpívali každý sám nebo jen několik spolu, zatímco ostatní naslouchali, každý totiž chápal jen tu část Ilúvatarovi mysli, z níž vzešel, a v porozumění bratrům rostli jen velmi pomalu. Avšak tím, jak naslouchali, docházeli k stále hlubšímu porozumění a přibývalo jednohlasnosti a souzvuku.

A stalo se, že Ilúvatar svolal všechny Ainur a vyjevil jim mocné téma, rozvinul před nimi věci větší a podivuhodnější, než dosud zjevil a sláva počátku tohoto schématu a nádhera jeho konce Ainur ohromila, takže se sklonili před Ilúvatarem a mlčeli.
Potom jim Ilúvatar řekl: »Chci, abyste nyní na téma, které jsem vám vyjevil, v souzvuku spolu hráli Velkou hudbu. A protože jsem vás zažehl Nehynoucím plamenem, ukážete své síly v tom, jak ono téma zkrášlíte, každý svými vlastními myšlenkami a nápady, budete-li chtít. Já však budu sedět a naslouchat a budu rád, že skrze vás procitla v písni velká krása.«
Pak začaly hlasy Ainur, podobné harfám a loutnám, píšťalám a trubkám, violám a varhanám a připomínající nespočetné sbory zpívající slovy, ztvárňovat Ilúvatarovo téma ve velkou hudbu, vzlétl zvuk nekonečných proměnlivých melodií utkaných v souzvuk, který v hloubkách a výšinách překračoval hranice slyšitelnosti, a Ilúvatarovy příbytky se naplnily, až přetékaly, a hudba a ozvěna hudby vycházely do Prázdna a ono nebylo prázdné. Už nikdy nehráli Ainur hudbu podobnou této hudbě, ač se říká, že ještě větší budou hrát před Ilúvatarem sbory Ainur a Ilúvatarových dětí, až skončí dny. Pak budou Ilúvatarova témata správně, a jakmile budou pronesená, stanou se Bytím, protože tehdy všichni úplně porozuměli jeho záměru ve svém partu a každý pozná porozumění každého a Ilůvatar dá jejich myšlenkám tajný oheň, protože se mu to bude líbit.
Nyní však Ilúvatar seděl a naslouchal a dlouho se mu to zdálo dobré, neboť hudba neměla vady. Ale jak se téma rozvíjelo, vstoupilo Melkorovi do srdce, že do něho vplete látku vlastních představ, jež neladila s Ilúvatarovým tématem: snažil se v ní totiž zvětšit moc a slávu partu, který mu byl přidělen. Melkorovi byly mezi Ainur dány největší dary moci a poznání, a měl podíl na všech darech svých bratrů. Často chodíval sám do prázdných prostor hledat Nehynoucí plamen, zahořel touhou uvést v Bytí vlastní věci, zdálo se mu, že Ilúvatar o Prázdnu vůbec neuvažuje, a neměl trpělivost s jeho prázdnotou. Přesto Oheň nenašel, protože ten je u Ilúvatara. O samotě však začal pěstovat vlastní myšlenky, nepodobné myšlenkám jeho bratrů.
Některé z těchto myšlenek nyní vplétal do své hudby, a rázem kolem něho vznikl nelad a mnozí, kteří zpívali blízko něho, propadli sklíčenosti, jejich myšlenky se narušily a jejich hudba zakolísala, někteří však začali ladit svou hudbu spíš podle něho než podle myšlenky, kterou měli zprvu. Potom se Melkorův nelad šíril stále dál a melodie, jež bylo předtím slyšet, tonuly v moři bouřlivých zvuků. Ilúvatar však seděl a naslouchal, až se zdálo, že okolo jeho trůnu zuří bouře, jako když temné vody spolu válčí v nekonečné zlobě, která se nechce upokojit.
Tu Ilúvatar vstal a Ainur si všimli, že se usmívá, zvedl levou ruku a uprostřed bouře začalo nové téma, podobné, a přece nepodobné předešlému tématu, a nabíralo sílu a mělo novou krásu. Ale Melkorův nelad se ryčně zvedl a zápolil s ním, a opět tu byla válka zvuků, divočejší než předtím, až byli mnozí Ainur zaražení, přestali zpívat a Melkor získal nadvládu. Pak Ilúvatar opět vstal a Ainur si všimli, že je jeho tvář přísná, zvedl pravou ruku, a hle: uprostřed zmatku vyrostlo třetí téma, a nepodobalo se ostatním. Zprvu se zdálo tiché a sladké, jen čeření jemných zvuků v křehkých melodiích, nedalo se však potlačit a nabíralo sílu a hloubku. A nakonec se zdálo, že před Ilúvatarovou stolicí současně postupují dvě hudby a jsou v naprostém rozporu. Jedna byla hluboká, širá a krásná, ale pomalá a prostoupená nezměrným žalem, z něhož hlavně pocházela její krása. Druhá nyní dosáhla vlastní jednoty, byla však moc hlučná a marná a nekonečně se opakovala, bylo v ní málo souzvuku, spíš jen vtíravý jednohlas, jako když mnoho trub ryčí pár tónů. A pokoušela se utopit tu první divokostí svého hlasu, ale zdálo se, že ta přejímá její nejvítěznější tóny a vplétá je do svého slavnostního vzorce.
Uprostřed tohoto sváru, jímž se otřásaly Ilúvatarovi síně a chvění se rozbíhalo do dosud nepohnutých tich, vstal Ilúvatar potřetí a na jeho tvář bylo strašné pohledět. Tu zvedl obě ruce a jediným akordem, hlubším než Propast, vyšším než Obloha, pronikavým jako světlo Ilúvatarova oka, Hudba skončila.
Pak Ilúvatar promluvil a řekl: »Mocní jsou Ainur a nejmocnější mezi nimi je Melkor, ale aby on a všichni Ainur věděli, že jsem Ilúvatar, to vše, co jste zpívali, ukáži, abyste viděli, co jste učinili. A ty, Melkore, uvidíš, že nelze hrát žádné téma, které nemá svůj nejhlubší zdroj ve mně, a že nikdo nemůže změnit hudbu mně navzdory. Neboť ten, kdo se o to pokusí, se prokáže jen jako můj nástroj k vytvoření ještě podivuhodnějších věcí, jaké si sám vůbec nepředstavoval.«
Tu dostali Ainur strach a zatím nechápali slova, která jim byla řečena, Melkor byl zahanben a z toho v něm vznikl tajný hněv. Ilúvatar však povstal v nádheře a vyšel z líbezných končin, které vytvořil pro Ainur, a Ainur ho následovali.
Ale když přišli do Prázdna, Ilúvatar jim řekl: »Hle, vaše Hudba! A ukázal jim vidinu – dal jim totiž zrak tam, kde byl předtím sluch, a spatřili před sebou zviditelněný nový Svět, a ten byl zaokrouhlený v Prázdnu a tkvěl v něm, ale nebyl z něho. A jak se dívali a žasli, tento Svět počal odvíjet svou historii a zdálo se jim, že žije a roste. A když Ainur nějakou chvíli hleděli a mlčeli, Ilúvatar opět řekl: Hle, vaše Hudba! To je váš zpěv a každý z vás tady v útvaru, který vám předkládám, najde obsaženo vše, co jako by vymyslil nebo doplnil sám. A ty Melkore, objevíš všechny své tajné myšlenky a postřehneš, že jsou jen částí celku a přispívají k jeho slávě.«
I mnoho jiného řekl tehdy Ilúvatar Ainur, a protože si pamatují jeho slova a každý zná hudbu, kterou hrál sám, vědí Ainur mnohé, co bylo, je a bude, a jen málo věcí nevidí. Přesto jsou věci, které vidět nemohou ani sami, ani když se spolu radí, nikomu jinému než sobě totiž Ilúvatar nezjevil všechno, co chystá, a v každém věku vyvstávají věci, které jsou nové a nepředvídané, protože nevyplývají z minulosti. A tak, zatímco se před Ainur odehrávalo toto vidění Světa, spatřili, že obsahuje věci, na něž nepomyslili. A s úžasem viděli příchod Ilúvatarových dětí, a bylo pro ně připraveno sídlo, a pochopili, že právě oni, když pracovali na své hudbě, připravovali pilně toto obydlí, přičemž nevěděli, že má jiný účel než svou vlastní krásu. Ilúvátarovy děti byly totiž počaty jen Ilúvatarem a přišly s třetím tématem a nebyly v tématu, které předložil na počátku. Nikdo z Ainur neměl účast na jejich vzniku. Proto když je spatřili, tím víc je milovali jako bytosti jiné než oni sami, cizí a svobodné, v nichž viděli nově zrcadlenou mysl Ilúvatarovu, a ještě trochu víc se poučili o jeho moudrosti, jež by byla jinak i před Ainur skryta.
Ilúvatarovy děti jsou elfové a lidé, Prvorození a Nástupci. A uprostřed celé nádhery Světa, jeho obrovských síní a prostor a jeho kroužících ohňů, vyvolil Ilúvatar místo, kde sídlili v Hlubinách času a mezi nespočetnými hvězdami.

Každou dračici čeká věčná smrt.

https://eldar.cz/hade/enuma.pdf

Když nahoře nebesa nebyla pojmenována,
dole země jménem nebyla zvána,
tu prastarý Apsú, jejich zploditel,
a životodárná Tiámat, rodička veškerenstva,
5 své vody smísili dohromady.
Nevynořily se pastviny, rákosové houští nebylo vidět.
Když žádný bůh se ještě neobjevil,
jménem nebyl nazván, osud žádnému nebyl určen,
tu z jejich lůna bohové byli stvořeni.

...

I střetla se Tiámat a mudřec bohů Marduk,
propleteni v zápase, spojeni v bitvě.
95 Rozprostřel pán svou síť, do té ji chytil,
vítr zlý, jenž za ním stál, vypustil proti ní.
Když Tiámat otevřela ústa, aby jej pohltila,
vrh do nich vítr zlý, rty nemohla sevřít.
Zuřivé vichry její nitro naplnily,
100 život se nadmul, ústa široce otevřela.
Vystřelil šíp, rozerval jí břich,
vnitřnosti její proťal, rozpoltil srdce.
Spoutal ji a její život uhasil,
odhodil mrtvolu a postavil se na ni.

A co na to védy?

Nebylo jsoucna ani nejsoucna tehdy,
nebylo vzdušného prostoru ani nebe nad ním.
Co se hýbalo? Kde? Kdo k ochraně bděl?
Byla to voda, hluboká, nesmírná?

Nebylo smrti, nesmrtelnosti v onen čas,
nebylo stopy po noci a dni.
Samo sebou jen "to" bez dechu dýchalo.
Mimo to nic nebylo jiného ...

Tma byla na počátku, pokrytá tmou,
v ní toto vše jako nerozlišená spousta vod.
Tam zárodek zahalen v prázdnotu hluchou -
to jediné povstalo mocí tvůrčího vznícení.

V něm se nejdříve zrodila touha -
to byl první výron mysli.
V srdci hledajíce rozvážně moudří
v nejsoucnu nalezli odůvodnění jsoucna.

Napříč rozpjali k měření šňůru:
bylo vůbec něco dole, bylo něco nahoře?
Oplodňující moc byla a síly:
dole prasíla, nahoře podnět.

Kdo v pravdě ví, kdo může na světě říci,
odkud vše vzniklo, odkud se vše vytvářelo.
Bozi se zrodili později s tímto světem.
Kdo tedy ví, z čeho svět povstal.

Ten, jenž toto stvořil svou mocí,
Ať sám vše vykonal nebo ne,
On, bdící nad světem v nejvyšším nebi,
Jistě to ví - nebo neví to ani on sám.

Ne počkej, o čem jsme to vlastně mluvili?

Jak se stát drakem.

:-)

Citace od: honzam kdy 2024-06-12 22:45Jak se stát drakem.

A taky o jeho konci. Ale jestliže dračí hnízdo vezmeme jako základ, v nemž se draci rodí, tak každý život draka je předáním jeho prapůvodní duše novým pokolením. Čili zrod i skon dračího těla je nevyhnutelný, ale přesto je v něm jejich duch nesen věky, jako pochodeň...

Tak to u draků instinktivně je. Úplně se obětovat pro děti a pak skončit v parinirváně. Do toho obětování se pro děti patří také zajištění náhradních dračích matek. Původní buddhismus byl o cestě k vnitřnímu dračímu nastavení potřebnému pro proměnu v draka.

Tak jsem nad tím tak nějak dumal. A jde o to hořící srdce. Nezáleží, kdo ho nese. Třeba i kámen. Mě v dětství kameny fascinovaly, furt jsem hrabal jámy. A jednou našel fak hezkej, takovej s krystalkama v oku několika sfér, zelená, hnědá, nažloutlá... Kde asi teď je?

Nemám ucelenou představu, jak přesně to člověk musí mít, aby si ho k sobě vybrali. Myslím si, že to není snadno definovatelné. Například buddhistická osmidílná stezka je spíš obecné vodítko, kam se směřovat. Zralost jedince podle mne stojí na dvou pilířích:

1) (přirozenost lvice) Bytosti musí záležet na ostatních do té míry, že schopna pro ně obětovat svůj život.
2) (přirozenost lva) Bytost musí tak moc sebevědomá, že dokáže přesáhnout všechny nad sebou stojící autority včetně Boha.

Uff. 

https://medpsych.at/index-s-scholl.html

"Ich freue mich auf den Himmel - wo es nicht mehr nötig ist,
dass Katzen Mäuse fressen müssen."



To má být odpověď na mé současné problémy?

Citace od: honzam kdy 2024-07-01 21:33Uff. 

https://medpsych.at/index-s-scholl.html

"Ich freue mich auf den Himmel - wo es nicht mehr nötig ist,
dass Katzen Mäuse fressen müssen."



To má být odpověď na mé současné problémy?

Takové dimenze, kde se nezabíjí, kde ani zvířata nemusí zabíjet, opravdu existují. 

Ta láska se dotýká všech, nedávno mi někdo poslal video, jak medvěd přišel k rybáři a posadil se vedle něj, čekal až mu chytne rybu... A kdysi jak rodina medvědů přišla na dvůr nějakého domu, kde hlídal pes. A on moudře na ně udělal psí oči a šel do pozice hry. A oni si s ním začli hrát. Jestli chtěli jíst, lovit, tak na to úplně zapoměli. :-)