Posezeníčko

Podle vyprávění pana Tomáše se mu objevovala světla v době zamilovanosti, když dívku políbil. Myslím, že to popisuje v povídce Modrá víla. Svoji manželku si vzal kvůli tomu světlu, vypráví. A později mu světla začala mizet - 18:52 - při styku s manželkou."Prostě kouzlo Božích světel zmizelo". Zřejmě zmizela zamilovanost, okouzlenost a šlo spíš o manželskou rutinu.


Mně se moc líbilo v povídce Nesmrtelný Kylián: "Musel bys zabít své myšlenky!"...."Musel  bys žít jako ty stromy v lese"...."Tak přirozeně...netoužit po ničem!"

Světlo jsem měla jen jednou. Na přednášce o krija joze. V okamžiku, kdy na jevišti začal mluvit Hariharananda, žák Šri Juktešvara (kterého si velmi vážím), tak se z mé hrudi začalo šířit světlo v obrovském množství na všechny strany - neměla jsem tušení, co se děje. Byla to velmi zajímavá zkušenost, ale nenapadlo mne, že bych to tak chtěla mít pořád. Asi to je tím, že nejsem zbožná.



https://images.app.goo.gl/CVFW3znMntuojNvp7

No já to měl v tom kolektivu Jogínů, byli to to obyčejní lidé na cestě, co prostě toužili poznat hloubku bytí, tak. Že v tom kolektivu, třeba na "programech" pro veřejnost, nebo na společných meditacích, jsem se té hlobky dotknul, málo kdy. Bylo to dost rušivé, odevzdávané negativity lítaly vzduchem. Ale meditace o "samotě", zpočátku ne v Ášramu, to jsme ho tu ještě neměli, to byla síla... Nějak jsem to chápal, proč tomu tak je a neřešil... I když ostatní to měli spíš opačně, v kolektivu jim to šlo...

Citace od: Miroslav kdy 2024-12-20 11:21K tomu bych mohl uvést několik související příkladů (zkušenosti) ze života, které k tomu vedou, ale nevím, jestli to tu mám vyprávět. Možná, když je tu to "posezeníčko", tak asi je to vhodné prostředí pro vyprávění příběhů ze života a není to nějaké diskuzní fórum.
To by šlo, ne?
Jsme nakaženi diskutováním, vysvětlováním, vyvracením, klábosením, povrchním reagováním atd. z jiných fór
a nikdo nic nevypravuje ze svého života, ze svých zkušeností, jak k tomu, co poznává nebo nepoznává došel. Maximálně tak Eva/Tara občas něco vypravuje.

Jsem moc ráda, že tu máme možnost psát o praxi a o zkušenostech. Většinou je to jenom o nějakém filozofování a ještě k tomu s mořem citací.

Vzpomínám si, jak u mě všechno začalo. Měla jsem dlouhodobě náročný život, pak se to nějak uklidnilo, ale místo toho, abych si mohla říct konečně mám klid, tak se stalo to, že jsem najednou vnitřně neměla pro co žít, dokonce bych to nazvala posttraumatický syndrom. Měla jsem to postavené tak, že nemít děti, tak to tady zabalím.

A vůbec dodnes nechápu, kde se to ve mně vzalo, ale já i když jsem neměla takový ten vnitřní motor žít, tak jsem každý večer poděkovala za jídlo, za střechu nad hlavou a tak a to naprosto bezdůvodně, nikdy předtím jsem to nedělala. No a pak jsem v září 2020 onemocněla nějakou virozou a začala jsem trpět nespavostí a začaly se dít věci, úplnej fičák, mě chvílema až hrabalo, děly se mi různý nadpřirozený věci a tak...úplně se to ve mně proměnilo. Ty dva roky to byla fakt jízda.

Citace od: Petra kdy 2024-12-20 16:20Světlo jsem měla jen jednou. Na přednášce o krija joze. V okamžiku, kdy na jevišti začal mluvit Hariharananda, žák Šri Juktešvara (kterého si velmi vážím), tak se z mé hrudi začalo šířit světlo v obrovském množství na všechny strany - neměla jsem tušení, co se děje. Byla to velmi zajímavá zkušenost, ale nenapadlo mne, že bych to tak chtěla mít pořád. Asi to je tím, že nejsem zbožná.



https://images.app.goo.gl/CVFW3znMntuojNvp7

Bylo to světlo zlaté nebo jakoby průsvitné? Nebo úplně jiné?

Citace od: Pedrito kdy 2024-12-20 16:33No já to měl v tom kolektivu Jogínů, byli to to obyčejní lidé na cestě, co prostě toužili poznat hloubku bytí, tak. Že v tom kolektivu, třeba na "programech" pro veřejnost, nebo na společných meditacích, jsem se té hlobky dotknul, málo kdy. Bylo to dost rušivé, odevzdávané negativity lítaly vzduchem. Ale meditace o "samotě", zpočátku ne v Ášramu, to jsme ho tu ještě neměli, to byla síla... Nějak jsem to chápal, proč tomu tak je a neřešil... I když ostatní to měli spíš opačně, v kolektivu jim to šlo...

Co konkrétně se ti dělo?

Citace od: Paradoxy kdy 2024-12-20 17:03Co konkrétně se ti dělo?

Prostě, co šlo o tý samotě u svíčky a tyčinky na oltářku samo, tady bylo těžké. Vnímal jsem to jako žhavé jiskry, co neustále musíš zhasínat. Až ze mě často tekl pot. To je prostě citlivost nějaká moc citlivá... Nevím, čím jiným by to mohlo být. Ale v poho, v Ášramu už se mi to nedělo. Možná je to "zvyk" na energii druhých. To je jak, když nastoupíš k nové práci, taky se hned člověk necítí pevný v kramflecích. Teď mám zas nového ukrajince, už nevím kolikátého... A říkali mi, že je dobrej. Je to děs, je už starší. A zvyklej na úplně jiný mašiny. A to je to nejtěžší, překonat zvyk... Příjmout nové, neznámé... Ale je to dobrej srdečnej člobrda, tak to dá. Je to holt o trpělivosti k bodu, kdy vymění program - starou naučenost.

To světlo Petro... já měl ty stavy, kdy nevěděl, co to je. Třeba jsem se toulal vesmírem, hledal jeho konec, o duchovnu neznal vůbec nic.. A tím letem rostlo světlo. Ale já nedokázal to nějak definovat. A upřímně, ty definice pozdějš to trošku přikryly. Vědění prostě je trochu stín, přikreje tu spontaneitu, ale i pojmenuje neznámé, ze kterého šla ta něžná nejistota nevědění. A přece je tou nosnou Krásou všech cest...

Citace od: Pedrito kdy 2024-12-20 18:00To světlo Petro... já měl ty stavy, kdy nevěděl, co to je.

Taky jsem v té době o světle vůbec nic nevěděla. Ale byla to doba, kdy se dělo víc podivných věcích. A tak jsem prostě koukala, jak exploduju jak supernova. Co mne později zaujalo, bylo, že nejdříve mluvil na podium Peter van Breukelen, pak nějaký Ind - a nic, pak začal mluvit Hariharananda a při jeho prvním slově se to stalo. Byla to nějaká zvláštní návaznost...

Jednou jsem opravdu myslel, že je to má poslední chvilka. Když jsem se propad blbnout na zamrzlé řece... To už jsem psal, pač na to se zapomenout nedá. Hlavou mi při tom polykání andělíčků proběhlo hodně. Ale nakonec jsem se smířil. A něco mi podepřelo nohu, neví se, co to bylo, a nikdy se to nedozvím... Byla tam jen hloubka a nikde nic. Měřili to.
No zážitek to byl takřka mystickej.

Citace od: Petra kdy 2024-12-20 18:29Taky jsem v té době o světle vůbec nic nevěděla. Ale byla to doba, kdy se dělo víc podivných věcích. A tak jsem prostě koukala, jak exploduju jak supernova. Co mne později zaujalo, bylo, že nejdříve mluvil na podium Peter van Breukelen, pak nějaký Ind - a nic, pak začal mluvit Hariharananda a při jeho prvním slově se to stalo. Byla to nějaká zvláštní návaznost...

Ono to světlo vyráží až oči, může to být až nepříjemné. Tady právě ta připravenost na smrt je příjmající i bolest spalujícího světla. Jinak to člověk nepřijme. Zabilo by ho to.
Miroslav už s tím byl vnitřně smířen, když "mrtev" pozoroval známé údolí.

Podobně jsem to měl třeba na škole, čuměl jsem na tu učitelku, a najednou jsem byl u stropu třídy, kde se něco dělo. Jestli to bylo za myslí nevím. Za myšlením určitě... A pak přistál pohlavek a tahání za ucho. "Nestrojil, zas ten nestrojil... Zopakuj, co jsem říkala! Co to je amfóra?" A já řek vyrušen, to je stát v africe.

Úplně po prvním seznámení s jógou jsem dostal takovej papírek s celkem krátkým textem, jak meditovat. Tak jsem si zapálil na peřiňáku svíčku, usadil se do toho lotosu, zíral na plamínek, z hluboka a pomalinku dýchal, a beze slov, reagování, pozoroval, co se děje v tý hlavě. To jsem ještě o čakrách neměl páru. A ono to v tý hlavě fakt utichlo. A třeba se klubal nějakej pocit, jako - "no to je teda něco".. A s ním zazněl hlas, ale ne můj, "to nejsi ty", a další pocit se klubal, "uff uff, co to bylo?".. a zase hlas, "to je jen pocit, to nejsi ty"... A vtáhlo mě to hned takhle napoprvý dost hluboko. Bylo to trochu jiné než ty dřívější "výlety". Až později mi došlo, že ten "hlas" je vlastně oním vnitřním učitelem, co hledače provází. No a ta meditace skončila přece šokem, kdy mi začal samovolně rotovat trup, v tom posedu. Nebylo to nepříjemné, jen strašně zvláštní.. to mě vytáhlo "zpět"...

To "světlo" začalo přicházet s vyšší intenzitou, či jak to říct.. až když jsem se začal věnovat Kundaliní, žádat ji o vzestup. Předtím to byly takové "závany", průblesky. A to mnohdy ta záda fakt pálila, jak to tam hořelo, ty odevzdávané připoutanosti, zvyklosti...
Má zkušenost je, že když je to "zpracované", nějaká negace, blok, tak je to chladivé - takový vjem...

Citace od: Pedrito kdy 2024-12-20 18:00Třeba jsem se toulal vesmírem, hledal jeho konec, o duchovnu neznal vůbec nic..

Já jsem intuitivně nechtěla mít  s duchovnem nic společného. Ale nakonec jsem byla donucená.

Aha, tohle je důležítá rada:

y) Nemluv o sobě, nepiš o sobě. Živil bys tím svůj egoismus a ješitnost.