Praxe

[honzam]

https://citaty.net/autori/bruce-lee/

,,Úspěšný bojovník je průměrný muž s laserovým soustředěním." — Bruce Lee

[Pedrito]

Když to tak vnímáš, tak pod tím názvem to tak pro tebe je.
Jak psal Miroslav, stal se ten pojem širokým.
Můžem se stát sběrateli výroků, co od věků o meditaci kdy kdo řek. A zvláknit je tu. To by mohlo být zajímavé

PS. Bruce Lee celý život zasvětil bojovému umění, a jeho slova (napsal o svém stylu knížku) z toho vycházejí a k bojovníkům míří.
Ale taky byl nadmíru ambiciózní, prahnul po slávě a uznání... A taky si rád šňupnul i zapálil... Ta ambice žít na výsluní mezi smetánkou ho myslím stála život. Jeho tělo nebylo zvyklé na drogy.

[Petra]

Ale taky byl nadmíru ambiciózní, prahnul po slávě a uznání... A taky si rád šňupnul i zapálil... Ta ambice žít na výsluní mezi smetánkou ho myslím stála život. Jeho tělo nebylo zvyklé na drogy.

Podobně jako Trungpa.

[Miroslav]

Podobně jako Trungpa.

Z knihy Ch. Trungpa - Protnutí duchovního materialismus

Duchovní materialismus
Sešli jsme se zde, abychom se něco naučili a dozvěděli o spiritualitě. Věřím upřímné povaze tohoto hledání, ale je třeba se tázat po jeho původu. Problém spočívá v tom, že ego může všechno obrátit ve svůj prospěch, a to dokonce i spiritualitu. Ego se neustále snaží ovládnout duchovní učení a použít je ve svůj prospěch. Učení se chápe jako nějaká vnější věc, vnější vzhledem ke ,,mně", jako filosofie, kterou je třeba napodobit. Ve skutečnosti se nechceme s učením ztotožnit nebo se jím stát. Takže když náš učitel hovoří o vzdání se ega, snažíme se toto vzdání se ega napodobit. Jenom povrchně provádíme náležitá gesta, ale ve skutečnosti nechceme obětovat žádnou část našeho způsobu života. Stáváme se obratnými herci, před pravým významem učení si hrajeme na hluchoněmé a nacházíme určité pohodlí v tom, že předstíráme, jak sledujeme cestu.
Kdykoliv začneme pociťovat nějakou nesrovnalost nebo konflikt mezi svou aktivitou a učením, okamžitě pojmeme situaci takovým způsobem, že je konflikt zahlazen. Vykladačem je ego v roli duchovního rádce. Situace je podobná zemím, kde je církev oddělena od státu. Jestliže politika státu se odcizuje učení církve, pak téměř automatická reakce krále spočívá v tom, že jde k hlavě církve, ke svému duchovnímu rádci, a požádá ho o požehnání. Hlava církve pak vypracuje nějaké ospravedlnění státní politiky a dá jí svoje požehnání pod záminkou, že král je ochráncem víry. Individuální mysl pracuje tímto způsobem velice hladce, neboť ego je obojím, jak králem, tak hlavou církve.
Tato racionalizace duchovní cesty a vlastní činnosti se musí protnout, máli se dosáhnout pravé duchovnosti. Nicméně s takovou racionalizací není snadné pracovat, protože všechno, co vidíme skrze filtr logiky a filosofie svého ega, jeví se jako čisté, přesné a velmi logické. Na každou otázku se snažíme nalézt sebeobhajující odpověď. Protože se snažíme zajistit, pracujeme na tom, abychom do svého intelektuálního schématu vložili každý aspekt svého života, který by mohl být matoucí. A naše úsilí je tak vážné a pochmurné, tak přímočaré a upřímné, že je obtížné je vůbec podezřívat. Vždy věříme v ,,bezúhonnost" svého duchovního rádce.
Nezáleží na tom, čeho užíváme, abychom dosáhli sebeospravedlnění: moudrosti svatých knih, diagramů a tabulek, matematických výpočtů, esoterických formulí, pravověrného náboženství, hlubinné psychologie nebo jiných mechanismů. Kdykoliv počínáme hodnotit, rozhodujeme se, že bychom měli nebo neměli dělat to nebo ono, pak jsme již spojili svou praxi nebo své znalosti s kategoriemi, jednu jsme postavili proti druhé, a to je duchovní materialismus, falešná spiritualita našeho duchovního rádce. Kdykoliv se u nás objevuje dualistické pojetí jako: dělám to proto, abych dosáhl určitého stavu vědomí, zvláštního stavu bytí, pak se automaticky vydolujeme z reality toho, co jsme.
Když se sebe ptáme: ,,Co je špatné na hodnocení, na stranění něčemu?", odpověď zní: když formulujeme druhotný soud:
,,měl bych dělat to a měl bych vyloučit ono", pak dosahujeme úroveň komplikace, která nás zavádí daleko od základní jednoduchosti toho, co jsme. Jednoduchost meditace znamená prostou zkušenost s opičím instinktem ega. Jestliže své psychické dění zatížíme více než tím, pak se stane velmi těžkou, silnou maskou, železným brněním.
Je důležité vidět, že hlavní prvek každé duchovní praxe je vykročení mimo byrokracii našeho ega. Znamená to vykročení mimo neustálou touhu našeho ega po vyšším, duchovnějším, transcendentálnějším poznání, po spokojenosti, náboženství, síle, soudnosti a po čemkoliv jiném, zvláštním, co ego hledá. Musíme z duchovního materialismu vykročit ven. Když z něho nevykročíme, když jej ve skutečnosti praktikujeme, tak nakonec zjistíme, že jsme ovládáni obrovskou sbírkou duchovních cest. Můžeme mít pocit, že tyto duchovní sbírky jsou velice cenné. Vždyť jsme tolik studovali. Mohli jsme studovat západní filosofii, východní filosofii, praktikovali jsme jógu nebo jsme studovali pod vedením mnoha velkých mistrů. Něco jsme se naučili a něčeho jsme dosáhli, věříme, že jsme nashromáždili spoustu poznání. Ale přesto když jsme tím prošli, je zde pořád něco, čeho bychom se měli vzdát. Je to úplně nepochopitelné. Jak se to mohlo stát? To je zcela nemožné! Ale naneštěstí je to tak. Naše obrovské sbírky znalostí a zkušeností jsou pouze součástí předvádění se našeho ega, ukázkou velkolepé kvality ega. Ukazujeme se a chlubíme se světu, a když to děláme, tak utvrzujeme sami sebe, že existujeme zdravě a bezpečně, jako ,,duchovní lidé".
Ale vytvořili jsme pouze obchod, obchod se starožitnostmi. Můžeme se specializovat na orientální starožitnosti nebo na středověké křesťanské starožitnosti nebo na starožitnosti z jiných civilizací nebo dob, ale víceméně s nimi stejně vedeme jenom obchod. Dříve, než jsme zaplnili náš obchod tolika věcmi, byla místnost krásná: vybílené stěny s velmi prostou podlahou a s lampou jasně svítící u stropu. Uprostřed místnosti byl jeden umělecký objekt a působilo to velmi krásně. Každý, kdo přišel, včetně nás samotných, tuto krásu oceňoval.
Avšak my jsme uspokojeni nebyli a mysleli jsme si: ,,Když jeden objekt působil tak krásně, získám víc starožitností a můj pokoj bude působit ještě lepším dojmem." A tak jsme začali sbírat a výsledkem byl chaos.
Prozkoumali jsme svět skrz naskrz — Indii, Japonsko a mnohé další země, abychom našli krásné věci. Pokaždé jsme našli nějakou starožitnost. Protože jsme se dostali do kontaktu postupně vždy s jednou věcí, která se nám zdála velice krásná, mysleli jsme si, že takovou zůstane i v našem obchodě. Ale když jsme ji přinesli domů a umístili ji, stala se jen dalším přídavkem v nashromážděném sběru. Krásná věc již dál nezářila, protože ji obklopovalo tolik jiných, krásných věcí. Nic již nadále neznamenala. Místo pokoje plného krásných starožitností, jsme vytvořili sběrnu odpadu.

Kladu velký důraz na tuto otázku, protože vím, že většina z nás se dostala k učení a k meditační praxi ne proto, aby vydělala peníze, ale opravdu proto, že se chce učit a rozvíjet se. Ale jestliže považujeme poznání za starožitnost, za ,,starověkou moudrost", kterou můžeme shromažďovat, pak jsme na špatné cestě.
V tradici učitelů se poznání nepředává jako starožitnost, ale učitel zakouší pravdu učení a předává ji svému žákovi jako inspiraci. Tato inspirace studenta probudí, stejně tak jako byl před ním probuzen jeho učitel. Pak student předává učení dalšímu studentovi a proces takto pokračuje. Učení je vždy současnou záležitostí, není to ,,starověká moudrost" nebo stará legenda. Učení se nepředává jako informace, jako když dědeček vypráví svým vnoučatům starou lidovou pohádku. Tak to neprobíhá, jde o opravdovou zkušenost.

Možná čtenáři znají příběhy Naropy, Tilopy, Marpy, Milarepy, Gampopy a ostatních učitelů Kagyú linie. Učení pro ně bylo živou zkušeností, stejně tak jako je živou zkušeností pro současné držitele linie. Jedině detaily jejich životních situací jsou odlišné. Učení má vlastnosti teplého, čerstvě upečeného chleba: chleba je ještě teplý až horký a čerstvý. Každý pekař musí použít obecných znalostí, jak se dělá chleba, pro svou určitou pec a těsto. Pak také musí osobně vyzkoušet čerstvost tohoto chleba, musí ho rozkrojit a jíst horký. Učení musí přijmout za své a pak je musí provádět. Je to velmi živý proces. Nemůžeme se klamat tím, že poznání jen shromažďujeme. Je třeba, abychom získávali individuální zkušenosti a pracovali s nimi. Když cítíme nejistotu a zmatek, nemůžeme se obracet ke své sbírce vědomostí a znalostí, hledat zde ujištění nebo útěchu a říkat si: ,,Učitel a celé učení je na mé straně." Tímto způsobem duchovní cesta neprobíhá. Je to cesta osamělá a individuální.

[Evulína]

Díky, Miroslave, k tomuto textu jsem se v PDM už nedostala, protože mi knížka přišla příliš "těžká", hlavová :-) Nádherný text, až se mi v hrudi rozbušilo (samo) srdce nebo co to začalo klepat na mou tělesnou schránku a do očí se začaly drát slzy, protože je mi tato cesta (asi) blízká, byť jsem nepolíbená žádným učením, technikami, protože každá technika, musení, metody, nauky jsou mi z duše nepříjemné a takto nemůžu.
A přece se mě něco takového, jako je např. tento text, slova Krishnamurtiho, slova z knížečky Cesta posvátného buvola (tu jsem vůbec nemohla číst, ne protože mi přišla příliš hlavová, ale právě naopak, mluvila ke mně slovy - zkušeností - kterou dobře znám a nutila mě k pláči, možná právě pro ten žitý rozpor - ano, toto znám, toto jsem znala, velice dobře, bytostně a nyní žiju v marnosti života. Chtěla jsem napsat svého života, možná to svého je ten klíč, ale je to tak, jak to je...
Každé setkání s pravdou, kterou znám, mě takto rozhodí a to mám dělat mzdy, kurňašopa, už :-) ♥

[honzam]

Trungpa tam má 7x "musí". Celé to na mě působí jako to Vostálpetrovo "tlačení hoven", které vytýká Janě. Zase plno negativity.

Jak musí? Co je to za svobodu?

[Evulína]

Trungpa tam má 7x "musí". Celé to na mě působí jako to Vostálpetrovo "tlačení hoven", které vytýká Janě. Zase plno negativity.

Jak musí? Co je to za svobodu?

Hele, já jsem na slovo musí taky vysazená :-), modří vědí, ale řídím se hlavně svou intuicí, resp. tím, co se mnou v celé šíři kontextu souzní nebo nesouzní.
Voní nebo nevoní.

protože jsem na ty příběhy...., kdysi dávno jsem byla na svém prvním kurzu sebepoznání. A tam  nám např. lektorka dala takový příklad. "Zavřete oči, zcela se oprostěte od svých starostí, myšlenek, které se vám honí hlavou a nalaďte se na to, co vám budu teď tvrdit. Říkat. A pozorujte, co to s vámi dělá. Jaká je reakce vašeho těla. Mysli, srdce, to je jedno, jak s tím, co budete slyšet, souzníte, nebo nesouzníte."
A např. řekla, že 1 + 1 = 2. Moje reakce byla souhlasná. Ano, je to tak.
1 + 1 = 5. Moje reakce byla nesouhlasná!
A chvíli ještě pokračovala ve svých tvrzeních...
Všimla jsem si, uvědomila, že tento souhlas nebo nesouhlas v menší či větší míře vnímám abstraktně řečeno, že při souhlasu mi peří, které jsem vnímala jako mou ochranu???, možná to byla i ta intuice, přiléhalo těsně k tělu, chránilo mě.
Při nesouhlasu se silně prčilo do stran na obranu, ochranu. Také na ochranu.

Je to zajímavé, někdy si to zkuste, jestli máte taky takové podobné reakce nebo vjemy.

Mě se buď prčí peří nebo naopak pokojně k tělu přiléhá... a tomu já říkám intuice... moje intuice... :-)
Voní nebo nevoní. Souzním nebo nesouzním.
Rezonuje se mnou něco v tichém souhlasu, nebo nerezonuje.

Atd.

:-)

[Salmo1cz]

Nejenom Trungpa,ale všichni říkají kdo projde uchem jehly.
Nafouknuté ego nikoliv, pouze vyprázdněním ega je možno.
V posledním obraze to je mnichova odhalená hruď.

[honzam]

Ďábel dává možnost volby. Když si někoho vybere, tak ho nenutí. Nabídne mu alternativu, jako to bylo na poušti.

Je to fér nebo není? Kdyby Ježíš přijal, splnil by Ďábel svou část dohody? To už se nedovíme, protože ho Ježíš odmítl.

Zažitá podoba Ďábla je přesně ta starožitnost, o které Trungpa píše. Je to sbírka pověr a odsuzování založená na jakémsi pravěkém egregoru vytvářejícím v opicích strach z predátorů. Hanobení Ďábla potažmo ega z toho strachu vychází.

I nafouknuté ego lvího vládce má na planetě své místo a je důležité pro zachování života.

[Salmo1cz]

Samozřejmě a místo predátora ve zvířecí říši je velmi důležité.
Mluvíme ale o dni kdy lev zestárne a je vyhnán mladším lvem.
Mladý lev to nevidí, kdežto člověk ano.

[honzam]

Je to drsné a nelidské, ale příroda to tak z nějakého důvodu zařídila. Všechny ty rohaté princezny vědí, že definitivně zemřou, ale není to problém. Jeden Lví Král zůstává a vládne dál.

Pro to, co jsem udělal, není žádná omluva. Lidský potenciál ke spáse a vysvobození z tohohle zvířecího chaosu je dar a člověk by ho neměl zahazovat.

[Miroslav]

Pro to, co jsem udělal, není žádná omluva. Lidský potenciál ke spáse a vysvobození z tohohle zvířecího chaosu je dar a člověk by ho neměl zahazovat.

Komu by ses chtěl omlouvat? Ublížil jsi tím snad někomu?
Hold když musíš, tak musíš. Je to hold tvoje karma.

Zvířata to nepotřebují tu tvoji "oběť". To si jen namlouváš, že je to k něčemu dobré. Jako aktivista na ochranu divoké zvěře bys jim byl prospěšnější.

[honzam]

Rodičům a vůbec všem, kdo mě vychovávali a vzdělávali jako lidskou bytost ať už v tomhle životě nebo předtím. Investovali do mě.
Všem lidem na světě, že jsem je zradil. Navenek vypadám lidsky, ale uvnitř je monstrum, které patří do lvích a tygřích těl.

Ve vztahu k vám všem mě to mrzí, přesto si ze své současné pozice myslím, že to bylo správné a potřeba udělat a nehledět na možné následky. Vyčítal bych si, kdybych to nezkusil.

[Paradoxy]

Rodičům a vůbec všem, kdo mě vychovávali a vzdělávali jako lidskou bytost ať už v tomhle životě nebo předtím. Investovali do mě.
Všem lidem na světě, že jsem je zradil. Navenek vypadám lidsky, ale uvnitř je monstrum, které patří do lvích a tygřích těl.

Ve vztahu k vám všem mě to mrzí, přesto si ze své současné pozice myslím, že to bylo správné a potřeba udělat a nehledět na možné následky. Vyčítal bych si, kdybych to nezkusil.

Proč by té to mělo mrzet, když seš monstrum?

[honzam]

Dokud budu mít tohle lidské tělo, chtěl bych kopat i za lidi. Být alespoň trochu neutrální prostředník. Nejsem si jistý, že to dokážu. Potom, co jsem se začal vnímat jako Bůh kočičák, je to těžké. Kočky říkají, že mám být kočkou a já vím, že to myslí dobře, aby ta proměna probíhala hladce. Jenže mě to stále víc vzdaluje od obyčejných lidských věcí a problémů. Vstupuju v práci lidem do osobního života jako partner, ale oni nevědí, že se svěřují zvířeti vedenému primitivními instinkty.

Ďábel chce proměnit víc lidí a chce, abych to jednou dělal já jako původně lidská bytost.
Já sám pro ně chci proměnit víc lidí a budu to dělat rád a považovat za správnou věc, protože už jsem jejich součástí. Patřím ke kočkám. Sloužím Ďáblu.