Rozvité téma o závislostech atd

[Petra]

Možná to je jedna z příčin, že se omladina málo hýbe, že sedí u počítačů nebo mobilů.
Nechodí po lesích, nesportují až na výjimky, tak se jim endorfinů nedostává.

Zřejmě je k tomu rodiče nevedou, protože ani oni sami nechodí do lesa a nesportují. Nejdou jim příkladem. Když to dítě vidí doma, tak to obvykle napodobuje. Táta vždy chtěl, abychom se s bráškou všestranně rozvíjeli. Přál si, abychom chodili jako kdysi on do Sokola - což jsem nějaký čas dělala. Sám každou neděli cvičil doma na stálkách - byl za mlada gymnasta - a v práci si udělal mezi dveřmi hrazdu, na které cvičil. Pamatuji si, že jsem ho obdivovala, když ve 40 letech dělal na pláži salta nazad. Taky se mi líbilo, že skoro každý den chodil z práce domů pěšky z Hradčan přes Petřín na Vinohrady. V mnoha směrech byl můj ideál.

Velký problém bylo také to zavírání za covidu. To celou situaci podstatně zhoršilo.

Když člověk přijde fyzicky vyčerpaný s puchýři na nohou z lesa nabitý přirozenými dojmy, určitě si nebude trhat vlasy, řezat žiletkou nebo se pálit cigaretou.

Pokud má možnost získat endorfíny jiným způsobem, tak si zřejmě nebude způsobovat bolest.

Ale do opravdového lesa bych si ted už netroufla - jsou tam zase vlci a medvědi. Nic pro mne. Jsem srab. 

[Pedrito]

Njn... Ale pamatuju si, že i za nás, kolem dejme tomu kolem roku 80. Byly v nás rozdíly, někdo blbnul a někdo přihlížel, držel se stranou. Někdo po škole psal úkoly a opakoval si látku, a někdo hodil aktovku do kouta a letěl za dobrodružstvími. A když dostal hlad, zařval před domem, mamí, a sváča mu letěla z okna Úkoly pak odflákl večer, či je opisoval ráno ve třídě před hodinou...

[Pedrito]

A hlavně táta byl ten tramp, co měli s kamarádama osadu u Opatova, takže v lesejku jsme byli se sourozenci jako doma. A na učňáku vznikla výborná parta kolem naší bývalé skupinové vedoucí se ZŠ. Ona pak vedla tábor na Bukové u Dobrý Vody a my ji s tím pomáhali. Tam se jezdilo přes celý rok o víkendech. A když ne, vyrazili jsme jinam. To by bylo na knihu, posbírat ty zážitky

[Paradoxy]

Kratom teda nevím, co je. O lysohlávkách znám jen příběh od Magora Jirouse. A to mi úplně stačilo je nikdy neochutnat I když vím že u nás na Heulose rostou.
On se vydal s taštičkou na houbičky z Kostelního Vydří. A v lese je začal ochutnávat. A najednou si myslel že je vlkodlak a běhal po čtyrech, a pak už o sobě nevěděl. A procit u Stonařova... To je safra dálka

https://policie.gov.cz/clanek/kratom.aspx

[Pedrito]

Aha, koukám že se normálně prodává bez předpisu. To je docela divný, páč mi přijde, že je to spíš léčivka na tlumení bolesti či nějakou úzkost, co jsem teď mrknul na Wiki.

[Petra]

Njn... Ale pamatuju si, že i za nás, kolem dejme tomu kolem roku 80. Byly v nás rozdíly, někdo blbnul a někdo přihlížel, držel se stranou. Někdo po škole psal úkoly a opakoval si látku, a někdo hodil aktovku do kouta a letěl za dobrodružstvími. A když dostal hlad, zařval před domem, mamí, a sváča mu letěla z okna Úkoly pak odflákl večer, či je opisoval ráno ve třídě před hodinou...

U nás to bylo taky různé. Přemýšlím, kdo by dnes patřil k těm, kdo se zranují...

Vím, jen o jednom klukovi ze třídy, který se dal na drogy - jedináček z dost bohaté rodiny, maminka se v něm viděla. Byla jsem s ním velmi krátkou dobu, když mi bylo 16 - asi ze zvědavosti, a tak jsem zažila, jak se scházeli a slavnostně brali nějaké prášky. Snili o LSD, ale museli si vystačit fenmetrazinem a i ten bylo pro ně těžké dostat. V té partě byl jeden kluk, který se vytahoval, jak se řízl do paže nad zápěstím - vypadalo to hodně ošklivě, celé zhnisané. Já, odchovaná foglarovkami, jsem si tenkrát myslela, že jsou všichni padlí na hlavu. Pak jsem se dověděla, že začali kvůli tomu fenmetrazinu, který byl jen na předpis, vykrádat lékárny. Ten kluk se později oženil s dcerou Vladmíra Ráže, ale brzy zemřel - jako druhý z naší třídy.

Během devítiletky jsme se mohli trochu vyřádit v Rýgráku - Riegrovy sady, velikánský park. Akorát na neděli jsme jezdili celá rodina - s babičkou a mým o 7 let starším strejdou do osady na chatu za Chuchlí. Byla to taková malá boudička, ale okolí bylo prima, tam jsme se mohli pořádně vyřádit. 

[Paradoxy]

Kratom se prodává na netu jako sběratelská věc. A jsou i automaty, kde se dá koupit, je mi z toho smutno. Vzpomínám si, jak mi ten uživatel vysvětloval, jak je to super věc...jenže pak spadnul do závislosti a začalo mu to docházet. Musel snižovat po gramech, a má problémy do teď, i když už to dobu nebere.

[Pedrito]

U nás to bylo taky různé. Přemýšlím, kdo by dnes patřil k těm, kdo se zranují...

Vím, jen o jednom klukovi ze třídy, který se dal na drogy - jedináček z dost bohaté rodiny, maminka se v něm viděla. Byla jsem s ním velmi krátkou dobu, když mi bylo 16 - asi ze zvědavosti, a tak jsem zažila, jak se scházeli a slavnostně brali nějaké prášky. Snili o LSD, ale museli si vystačit fenmetrazinem a i ten bylo pro ně těžké dostat. V té partě byl jeden kluk, který se vytahoval, jak se řízl do paže nad zápěstím - vypadalo to hodně ošklivě, celé zhnisané. Já, odchovaná foglarovkami, jsem si tenkrát myslela, že jsou všichni padlí na hlavu. Pak jsem se dověděla, že začali kvůli tomu fenmetrazinu, který byl jen na předpis, vykrádat lékárny. Ten kluk se později oženil s dcerou Vladmíra Ráže, ale brzy zemřel - jako druhý z naší třídy.

Během devítiletky jsme se mohli trochu vyřádit v Rýgráku - Riegrovy sady, velikánský park. Akorát na neděli jsme jezdili celá rodina - s babičkou a mým o 7 let starším strejdou do osady na chatu za Chuchlí. Byla to taková malá boudička, ale okolí bylo prima, tam jsme se mohli pořádně vyřádit. 

My se i bratřili jako indiáni, co ty děti, Vinetou byl v kursu, trochu jsme se škrábli na zápěstí (to opravdu nebylo sebepoškozování) a spojili ruce a byli nejlepší kámoši. Ale party byli různé, z našeoho a vchodů kolem, a z vedlejších, i z jiných paneláků. To byly takovéty podlouhlé z mnoha vchody, v právě postaveném sídlišti. Tam jsme se přestěhovali z Kněžic. Bylo to dost obtížné se s tím vyrovnat, páč Kněžice je prostě víska ranného dětství, a jednou se tam vrátím. Ale díky dětem, sousedům, se to podařilo, my i chodili do stejné školky, a posléze školy, neboť to byli teslácké byty... Jedna velká rodina. A lesejk, ten heulos, byl za rohem.
S partami bylo jisté soupeření, ale ne nic nenávistného. Nakonec jsme to řešili nohejbalem, tenisem, fotbálkem či hokejem...

[Pedrito]

Kratom se prodává na netu jako sběratelská věc. A jsou i automaty, kde se dá koupit, je mi z toho smutno. Vzpomínám si, jak mi ten uživatel vysvětloval, jak je to super věc...jenže pak spadnul do závislosti a začalo mu to docházet. Musel snižovat po gramech, a má problémy do teď, i když už to dobu nebere.

No mě stačila ta tráva a pár opic.

[Miroslav]

.....
Začněme od miminka. Až na nějaké střípky si nepamatujeme první tři roky života. Proč to tak je?

Děti tuhle část života vytěsní, protože je tak strašná, že si ji nechtějí pamatovat. Alespoň to tvrdí psychoanalytická teorie.

Moment, vždyť dětství je prý nejhezčí část života.

V raném dětství nemáme žádnou regulaci emocí, takže ty jsou potom extrémně intenzivní, a člověk si je nechce pamatovat. Když si představíte dvouleté dítě, kterému vezmete hračku, bere to jako životní tragédii. A takových tragédií zažije několik denně. Je to pro něj podobný pocit jako pro vás, kdyby vám někdo zemřel. Představte si, že vám zemře manžel několikrát za den. To nechcete zažít, nehledě na tu spoustu papírování. Proto děti všechno vytěsňují. Dětské extrémní bolesti ale i radosti je opravdu spousta.


https://www.flowee.cz/psychologogie-a-vztahy/14928-nervi-nebo-ti-pridam-je-emocni-zneuzivani-varuje-psychoterapeut?utm_source=www.seznam.cz&utm_medium=sekce-z-internetu#dop_ab_variant=0&dop_source_zone_name=hpfeed.sznhp.box

[Pedrito]

Přijde mi to dost hypotetické. Neřek bych, že malé dítě je zběhlé ve "vytěsňování" nepříjemného. Protože ono si z ranného života nepamatuje ani ty radostné prožitky. Ty přece vytěsňovat nemusí. Může to být tak, že jeho paměť se teprv rozvíjí a zážitek prostě "nezakoření". Ani ten nepříjemný ani příjemný. Dítě se na chvilku rozlobí, že třeba něco chce, a rodič ani neví co... Ale za chvilku už je mu to putna a usmívá se... No kdo ví.

[Miroslav]

Takové ty představy o blaženosti a neposkvrněnosti ranného dětskéh věku a jak je rodiče zkazí, že se mu vytvoří ego, ztotožnění s tělem a pod. to mi přijde nepravdivé.
Když dítě pozoruje nezaujatý člověk (ne matka) tak jsou krásně vidět ty kořenné vlastnosti ega - ulpívání, chtění atd. následné utrpení při frustraci toho ulpění a strach, nejistota z této frustrace.
To střídání radosti a intenzivního psychického utrpení, které je vyvoláváno frustrací ulpění a chtění i tělesnou bolestí (třeba pověstné větýrky).

Ego hledá jistotu, přijetí - sebepotvrzení, nesnáší nejistotu - prázdnotu bez opory.

[Salmo1cz]

Samozřejmě.
Zapomínají všechna mláďata, tedy nejenom lidská.Nějaká frustrace z dětství, velmi raného dětství a zapomínání je jenom souběh.
Primárním důvodem je překonání strachu z nepovedených prvních krůčků a karambolů.
Mládě v přírodě se v první řadě musí naučit prchat a hlavně nebát se prchat.
Jde jím to dobře, jdou do tohoto prsama   a prchají co jím síla stačí.
Pro rodiče platí vždy ve střehu.

[Salmo1cz]

Já si ze školky pamatuju hodně.
Třeba kreslení a možná některé obrázky bych poznal.
Za boha jsem nechtěl prolézat betonovou rourou.To byla asi 10 metrů dlouhá roura o průměru jeden metr.Vždycky jsem šel po povrchu jako provazolezec.
Prolezl jsem jí jenom jednou a to když šla třída na oběd a na zahradě nikdo nebyl.
Zážitek žádný, prostě nic moc.

[Pedrito]

No, z toho miminkovskýho věku mě provázej jen tři záblesky, jak se válím v Okříškách na zahradě a zírám na šneka, jak na mě dělaj příbuzní v kočárku ťu ťu ťu, a jak mě vzal táta na ramena a já ho počůral.. víc nevytlačim. Ale nemá to žádný emotivní náboj, natož myšlenkový. Pak až ty Kněžice kolem mateřské školky, z tamaď už se něco vydolovat dá. Ale vesměs vzpomínky veselé.
Jinak moje děti tou kolikou (nějaká alergie na laktózu) trpěly rok.. a po roce jako beránci. Ale nevím, kdo tím utrpěl víc, jestli oni nebo my. Oni už si to nepamatujou, my jo