Zamyšlení

[Evulína]

Jung používá pojem individuace.
Je to úplné vymanění se z kolektivu, z kolektivní duše, nalezení sebe, nezávislosti na mínění druhých, na tradicích a dalších nasměrování kolektivní duší, toho co by se mělo, nemělo atd.
To je taková úplná dospělost, svoboda, psychologická nezávislost.
A taková svobodná duše se teprve opravdu setkává s jinou, jinak je to zase jen povrchní setkávání v režii předsudků, nadějí, očekávání, zklamání, představ, potřeby sebepotvrzení, zamilovanosti a pod.

Předpokládám, Miroslave, že jsi chtěl napsat individualizace.

Pedrito, jak se ti pozdává nebo nepozdává tato Miroslavova odpověď?

[Pedrito]

Miroslav to říká dobře a v pojmu se nesplet.

Individuace (z lat. individuus nedělitelný) je psychologický pojem, který označuje vyčleňování jedince v rámci společnosti, tedy získávání vlastních individuálních charakteristik...

https://cs.wikipedia.org/wiki/Individuace

[Evulína]

Jsou však i takoví, kteří ještě dávají přednost své individualitě  a všemu s ní, individualitou, spojenému. A místo žití radosti v plnosti bytí, které není z tohoto světa, žijí, zakoušejí pomíjivé starosti, radosti individuality, starosti, radosti tohoto světa.


Jung používá pojem individuace.
Je to úplné vymanění se z kolektivu, z kolektivní duše, nalezení sebe, nezávislosti na mínění druhých, na tradicích a dalších nasměrování kolektivní duší, toho co by se mělo, nemělo atd.
To je taková úplná dospělost, svoboda, psychologická nezávislost.
A taková svobodná duše se teprve opravdu setkává s jinou, jinak je to zase jen povrchní setkávání v režii předsudků, nadějí, očekávání, zklamání, představ, potřeby sebepotvrzení, zamilovanosti a pod.
------------------

Aha, já ten pojem individuace neznala. Je to vlastně individualizace, o které píšu taky.

A tak tu máme Miroslavovo evangelium, svědky jehovovy, kluby přátel škol, motoristů atd.

[Pedrito]

No duchovňáci pokládají individuaci, či moderněji individualizaci za egoismus. Rádi (promíchávaj) dávaj pojmům vlastní významy, co jim vyhovují Ve vztahu se SVÝM chápáním. Jen se podívej po těch fórech, jaká jsou (jsme) to excelentní individua

[Evulína]

Ano. Excelentní individua.
Jak jsi včera citoval, co je to individuace, že je to vyčlenění jedince že společnosti, tak to vlastně napsal i Miroslav, je přímo opakem jednoty, o kterém hovoří Filipovo evangelium.


Existují podoby jednoty,
vyšší, než je možné vyslovit,
silnější než největší síly,
mající moc, jež je jejich osudem.
Ti, kteří tuto jednotu žijí,
již nejsou odděleni.
Jsou jedno.
Není pak nutností pro ty, kteří tuto moudrost znají, rozpoznat jeden druhého?
Někteří to ovšem neudělají
a jsou o tuto radost připraveni.
Ti, kteří rozpoznají jeden druhého,
poznají radost ze společného života
v jeho plnosti.

Filipovo evangelium

[Evulína]

Jung používá pojem individuace.
Je to úplné vymanění se z kolektivu, z kolektivní duše, nalezení sebe, nezávislosti na mínění druhých, na tradicích a dalších nasměrování kolektivní duší, toho co by se mělo, nemělo atd.
To je taková úplná dospělost, svoboda, psychologická nezávislost.
A taková svobodná duše se teprve opravdu setkává s jinou, jinak je to zase jen povrchní setkávání v režii předsudků, nadějí, očekávání, zklamání, představ, potřeby sebepotvrzení, zamilovanosti a pod.

Miroslavovo evangelium

[Evulína]

"Když jsem pracoval s kamennými tabulkami, uvědomil jsem si osudové vazby mezi sebou a svými předky. Velmi silně pociťuji, že jsem pod vlivem věcí či otázek, které zůstaly nedokončené a nezodpovězené ze strany mých rodičů, prarodičů a vzdálenějších předků. Často mám dojem, jako by v rodině existovala neosobní karma, která se přenáší z rodičů na děti. Vždycky jsem cítil, že musím odpovídat na otázky, jež osud položil mým předkům a které dosud nebyly zodpovězeny, nebo jako bych měl dokončit či dál rozvíjet věci, které předchozí generace nedovedly do konce. Je obtížné rozhodnout, zda tyto otázky mají spíše osobní, nebo obecnou (kolektivní) povahu. Zdá se mi, že jde spíše o tu druhou možnost. Kolektivní problém, který není jako takový rozpoznán, se totiž vždy jeví jako problém osobní a může vyvolávat dojem, že v oblasti osobní psychiky není něco v pořádku. Osobní sféra je samozřejmě narušena, ale takové narušení nemusí být primární; může jít o jev druhotný, důsledek neúnosné změny společenské atmosféry. Příčinu narušení proto nemusíme hledat v osobním okolí, nýbrž spíše v situaci kolektivní. Psychoterapie dosud této skutečnosti věnovala jen velmi malou pozornost.

Naše duše i naše těla jsou složeny z jednotlivých prvků, které tu byly už v řadách našich předků. 'Novost' v individuální psychice je nekonečně pestrou rekombinací prastarých složek. Tělo i duše mají proto výrazně historický ráz a nenacházejí patřičné místo v tom, co je nové, v právě vzniklém. Jinými slovy, naše původní či dávno zděděné komponenty se v takových situacích cítí jen částečně 'doma'. Jsme mnohem dál od úplného vypořádání se se středověkem, klasickou antikou a 'primitivností', než jak se nám naše moderní psychika snaží namluvit. Přesto jsme se vrhli do 'kataraktu' pokroku, který nás strhává do budoucnosti tím nezkrotněji, čím víc nás vzdaluje od našich kořenů. Jakmile je minulost jednou prolomena, bývá obvykle smetena a nezadržitelný pohyb vpřed už nikdo nezastaví. Právě ztráta spojení s minulostí, naše vykořeněnost, však dala vzniknout 'nespokojenosti' civilizace a takovému spěchu a chvatu, že žijeme více budoucností a jejími chimérickými přísliby zlatého věku než přítomností, tou, k níž se naše celé evoluční pozadí dosud nestačilo vztáhnout. Bezhlavě se vrháme do všeho nového, hnáni rostoucím pocitem nedostatečnosti a neklidu. Nežijeme už z toho, co máme, nýbrž ze slibů, a ne ve světle přítomnosti, ale v temnotě budoucnosti, od níž očekáváme, že nám konečně přinese pravý východ slunce. Odmítáme uznat, že vše lepší se vykupuje cenou něčeho horšího; například naděje na větší svobodu je anulována větším zotročením státem, nemluvě o strašlivých nebezpečích, jimž nás vystavují největší objevy vědy. Čím méně rozumíme tomu, oč usilovali naši otcové a předkové, tím méně rozumíme sami sobě, a tak ze všech sil přispíváme k tomu, aby byl člověk oloupen o své kořeny a vůdčí instinkty a stal se pouhou částečkou v mase, ovládanou jen tím, co Nietzsche nazval duchem tíže."

~ Carl Gustav Jung

🌹

[Pedrito]

Dobře Jung Takže žádný Miroslavovo evangelium. A už ti došlo, co to je ta individuace, o který ten Jung taky mluví?

Je to přirozený proces, co začíná u každýho, kdo má v hlavě mozek, čili nejen u člověka, od narození. V rámci jeho psychických možností. Proto nikdo není v projevu úplně stejný, natož člověk. A ti člověci dohromady tvoří lidskou společnost.

A někoho ten proces třeba dovede k tomu zkoumání sebe sama, k tý svý psyché a okolostojičnostem... Tak zřejmě vzniká duchovní cesta.

[Evulína]

A já si říkala, proč ten Miroslav jde cestou vyčleňování a ne cestou opačnou, jdoucí do jednoty.

Teď už to vím. Je na začátku duchovní cesty a stále (se) hledá. A hledá podobné sobě, protože jen tak může dojít ke skutečnému setkání, když, cituji Miroslava:

Je to úplné vymanění se z kolektivu, z kolektivní duše, nalezení sebe, nezávislosti na mínění druhých, na tradicích a dalších nasměrování kolektivní duší, toho co by se mělo, nemělo atd.
To je taková úplná dospělost, svoboda, psychologická nezávislost.
A taková svobodná duše se teprve opravdu setkává s jinou, jinak je to zase jen povrchní setkávání v režii předsudků, nadějí, očekávání, zklamání, představ, potřeby sebepotvrzení, zamilovanosti a pod.

[Evulína]

Na Poradně zřejmě Jana dala tento úryvek od Eduarda Tomáše, který pěkně doplňuje debatu zde.
Miroslav by si to měl několikrát přečíst za sebou a ty, Pedrito, taky. Protože davy lidí následovaly Krysaře a spadly do propasti, jen jeden se našel, který slyšel pláč malého dítěte a zůstal, aby se věnoval jemu.
-----------------

"Na každé duchovní cestě je mimořádně důležité, aby se mysl vyhýbala zlu – aby se chránila před vším, co ji vede do temnoty, vším, co odvádí pozornost od duchovní cesty, vším, co způsobuje, že se člověk vzdaluje ochranného vlivu dobra, tj. ochranného vlivu vyšších duchovních bytostí a sfér."

Tento citát poukazuje na klíčový aspekt duchovní cesty – ochranu mysli před negativními vlivy, které ji odvádějí od světla a jednoty s vyššími duchovními principy. Negativní myšlenkové vzorce, jako jsou kritika, odsuzování, pomluvy či obviňování, nejsou jen pasivní projevy mysli, ale aktivně vytvářejí iluzi oddělenosti mezi člověkem a jeho duchovní podstatou.

Jak negativní mysl vytváří iluzi oddělenosti?

Odmítání jednoty – Kritizování a odsuzování druhých vychází z pocitu nadřazenosti nebo separace. Člověk zapomíná, že všichni jsou spojeni v jednom univerzálním vědomí, a místo pochopení a soucitu se zaměřuje na chyby a nedostatky druhých.

Ztráta harmonie – Mysl, která se zaměřuje na negativitu, narušuje vnitřní klid a odpojuje člověka od vyšších vibrací. Tím se oslabuje jeho spojení s vyššími duchovními sférami, které jsou založeny na lásce, harmonii a soucitu.

Posilování ega – Negativně laděná mysl často funguje jako nástroj ega, které se snaží oddělit od ostatních skrze hodnocení a srovnávání. Ego v tomto stavu přestává být prostředníkem mezi duší a realitou a místo toho vytváří zdánlivou bariéru mezi člověkem a jeho duchovním zdrojem.

Vibrace a přitažlivost – Myšlenky mají energii a přitahují podobné frekvence. Když je mysl ponořena do negativity, přitahuje okolnosti a bytosti, které tuto vibraci posilují, čímž se člověk ještě více vzdaluje ochraně dobra a vyššího vedení.

Jak se chránit před iluzí oddělenosti?

Pěstovat bdělost – Uvědomovat si své myšlenky a včas rozpoznat negativní vzorce.
Rozvíjet soucit a pochopení – Vnímat druhé jako součást jednotného celku, kde každý prochází svou vlastní cestou.
Zaměřovat mysl na dobro – Vyhledávat pozitivní inspiraci, duchovní literaturu, meditaci a praxi vděčnosti.
Přijmout odpovědnost za svou mysl – Místo vnějšího obviňování hledat příčiny negativity uvnitř sebe a přeměnit je v růst.

Tím, že člověk bděle chrání svou mysl před negativitou, udržuje se v proudu duchovní ochrany a světla.

Duchovní cesta pak není bojem proti temnotě, ale neustálým zaměřováním se na světlo.

[Evulína]

A já si říkala, proč ten Miroslav jde cestou vyčleňování a ne cestou opačnou, jdoucí do jednoty.

Teď už to vím. Je na začátku duchovní cesty a stále (se) hledá. A hledá podobné sobě, protože jen tak může dojít ke skutečnému setkání, když, cituji Miroslava:

Je to úplné vymanění se z kolektivu, z kolektivní duše, nalezení sebe, nezávislosti na mínění druhých, na tradicích a dalších nasměrování kolektivní duší, toho co by se mělo, nemělo atd.
To je taková úplná dospělost, svoboda, psychologická nezávislost.
A taková svobodná duše se teprve opravdu setkává s jinou, jinak je to zase jen povrchní setkávání v režii předsudků, nadějí, očekávání, zklamání, představ, potřeby sebepotvrzení, zamilovanosti a pod.

Ale abych mu nekřivdila. Vše zde má místo a tak se může stát třeba učitelem podobně zaměřených a jdoucích...

[Miroslav]

A já si říkala, proč ten Miroslav jde cestou vyčleňování a ne cestou opačnou, jdoucí do jednoty.

To jsi špatně pochopila.
To není žádné vyčleňování, naopak je to cesta poznání, osvobození a skutečnému sjednocení.

Myslíš, že když se v tobě probudí třeba zamilovanost - nejlépe jednostranná, že to je cesta ke skutečnému sjednocení?

[Petra]

Na Poradně zřejmě Jana dala tento úryvek od Eduarda Tomáše, který pěkně doplňuje debatu zde.

Od Eduarda Tomáše bude jen ten první citát. To ostatní typuju na Janiny představy, upravené pomocí AI.

Iluzí oddělenosti se neustále zabývá Jana. Někteří probuzení to občas zmíní, ale nevšimla jsem si, že by se tím Eduard Tomáš  zabýval. Až si jednou Jana iluzi oddělenosti vyřeší, tak už o ní nebude pořád dokola psát.

[Pedrito]

Na Poradně zřejmě Jana dala tento úryvek od Eduarda Tomáše, který pěkně doplňuje debatu zde.
Miroslav by si to měl několikrát přečíst za sebou a ty, Pedrito, taky. Protože davy lidí následovaly Krysaře a spadly do propasti, jen jeden se našel, který slyšel pláč malého dítěte a zůstal, aby se věnoval jemu.

Zkus si od Junga toho přečíst víc, třeba ti to v širším kontextu dojde, jak to míní s tou individuací, a třeba nejen to... A nebudeš hned brblat nad něčí slepotou

[Petra]

Jen mne tak napadlo:

Cítíš se být od Miroslava oddělená, Evulíno?