Zamyšlení

[durodara]

Pokud si dokážeš představit to, že bych mu podobný být nemusel, změň mne, abych mu podobný nebyl.

To si představit nedovedu

a nikdy by mne nenapadlo někoho měnit.

 

Umíš to, a i když tě to nenapadlo, dokážeš to. Já to vím úplně jistě, protože jsem přímý svědek a hlavně, jsem i nepopiratelný důkaz.

Princip je prostý - mám zájem ti rozumět a mám zájem být pro tebe natolik zřetelný, abys nemusela bádat, jak to myslím. Většina lidí potřebuje k pochopení důkazy - důkazy ale v tomto případě nejde dát, protože jakýkoli vnější čin může být zdrojem polemiky. A polemika může vést jen ke konfrontaci anebo kompromisu. Ani jedna varianta není použitelná jako důkaz toho typu, že prokazuje pravdivost tak, aby nezanechala pochyby.

Nikdy nedokáži vysvětlit slovy, o co jde, protože mé vysvětlení je hodně podobné tomu vysvětlení, které vycházelo z úst Ramakrišny - "nevím, proč to dělám, nepotřebuji vědět nějaká odůvodnění. Cítím, že to mám dělat a tak to dělám - je to dar Božské Matce, celý můj život je dar Božské Matce, protože nic jiného nemám."

U mně je to tak, že v mém projevu není ani kousek mého přání, mé potřeby se zviditelnit, nějaké "strategie" získat pozornost druhého. A - i když to může vypadat hrozně, je pravdou, že když se něčeho dotýká má zvědavá mysl, není to proto, že něco chci - naopak, dávám se všanc zcela tomu, aby to pochopení nemělo žádnou zábranu ve mně.

Stejně je to s Frídou. Frída mi není neznámá, její "osoba" stejně vnímatelná, jako bychom se v tomto okamžiku navzájem obejmuli. Není tam nic, co by mne jakkoli oddělovalo. Není tam důvod psát "domnívám se", protože to tak není - mé já je pouze pozorovatelem a přizpůsobuje se, čemu je schopno se přizpůsobit. Jsou věci, které vnímám jako "nezacvaknuté", pokud to mohu napsat takto, ale v případě Frídy, v případě Soni, v případě Míly, v případě Eduarda, v případě Tomáše .... to je tak, že to prolínání je nejen srozumitelné, ale je i naplňující.

Zkusím to vymezit i z druhé strany. Miluji umění. Ne proto, že dobré umění navazuje vlákna Bytí a vytváří z nich harmonii i Harmonii, souzvuk, který není potřeba jakkoli zkoumat, ale protože je to jednoduše jasné. Vše do sebe navzájem zapadá a dohromady vytváří akord, který je dokonalý. Cítím to tak, co jsem si schopen vzpomenout. Vždy tu zároveň je přítomna potřeba se v tom akordu rozplynout, ztratit se - a to i za cenu ztráty osobní formy i osoby. Něco, jako ten Wildeův Slavík. Nejde o to, aby "někdy vzniklo" nějaké odůvodnění, není to potřeba - to odůvodnění je přítomno stále a zve mne, abych se přidal. To, co bude - zda život anebo smrt - není v té chvíli pozvání nijak podstatné - důležitý je můj přínos k tomu, aby ten akord se mohl stát dokonalý. A pokud jsem takto otevřený, dokáži vycítit stejně pozvané. Jejich spoluúčast je vede ke stejným krokům tvorby akordu, a úplně stejně jsou ochotni se podílet tak, že i v nich není nic, co by je oddělovalo. Něco jako v jazzové hospodě nízké cenové skupiny, ve které se náhodou sejde parta lidí, kteří možná umí na něco hrát, ale možná neumějí - to totiž není důležité, důležité je to, že život je dovedl do té hospody a vnukl jim, "přidej se" a oni hrají, jako by to mělo být naposled a ještě se u toho usmívají, pláčou, smějí anebo jsou ticho anebo i křičí. Na projevu jednotlivce to nezáleží, ale to, že jsou úplně pohlceni tvorbou, tím souzněním, i z nich vytváří ten dokonalý akord...

... a pak "je to pustí", vrátí se do normálního života, ale ten akord si nesou v sobě - a více, či méně, je stále provází.

Mám hromadu nedokonalostí, ale mám podíl na tom, co považuji na největší bohatství - vnímám ve všem okolo ty části toho dokonalého akordu, a nejen to, to bohatství je také v tom, že mohu se účastnit.

Proto je mi úplně jasné, co prožil Siddhartha u splavu, co vedlo Bruna Marse a Rosé k vytvoření bláznivého provedení klipu APT, jak dokázala téměř nemožně vyzpívat Sinead O'Connor něco, čemu se až k zemi před ní sehnul autor skladby Nothing compare 2U, proč Toccata a Fuga D moll zanechává otisk v duši každého, kdo ji slyší, proč každá zpěvačka, která zazpívá ze srdce Air pak není vubec schopná chvíli mluvit... Sám pro sebe jsem to nazval totální opravdovost. Není tam nic, co by neladilo, je to tak dokonale celistvé, že to osloví i úplně zkamenělá srdce.

A proto za vším vidím možnost hrát si naplno a tou hrou vytvářet ty vlákna dokonalého akordu.

A proto také, nemám potřebu psát "domnívám se". Vůbec nejde o to, že to říkám a píšu já, ne - je to tak, že mnou je psáno...

A stejně tak, i tvá poznámka "To si představit nedovedu a nikdy by mne nenapadlo někoho měnit" je  také jen tvůj omyl, protože jen z té tvé poznámky bylo v písmencích vytvořeno to, co jen mé ruce vyťukaly přes klávesnici jako odpověď pro tebe.

Je to jednoduché - stačí si povolit spoluúčast a nechat se vést. Ten dokonalý akord je tady stále.

[Petra]

Jsi na tom hůř, než jsem si myslela - jsi na tom totiž úplně stejně jako Miroslav: Ty prostě víš, stejně jako on - vždyt to i podobně vysvětluje jako ty. A navíc: Byli jste přece oba u Tomášových, tak kdo by si vás mohl dovolit zpochybnovat, že?

Třeba by stačilo na chvíli vidět jeho očima a na své zapomenout.

Přesně tak se mi to v poslední době děje automaticky, když s někým komunikuji a na rozdíl od toho druhého vidím i co dotyčného k jeho aktuálnímu pohledu vede - ta omezení, předsudky, automatizmy, dispozice atd. podobně jako to vidím u sebe. Ze stavu "za myslí" nejen té mé ale i toho druhého.
Některým lidem pak ty reakce mohou vadit, protože zrcadlí někdy i to, co si člověk nechce připustit, vytěsňuje a nemusí to odpovídat obrazu, který si člověk o sobě před sebou a druhými vytváří.

Už se tím nebudu zabývat. Zajímá mne něco jiného. Tomášovi a třeba ted Poltikovič. 

[durodara]

Jsi na tom hůř, než jsem si myslela - jsi na tom totiž úplně stejně jako Miroslav: Ty prostě víš, stejně jako on - vždyt to i podobně vysvětluje jako ty. A navíc: Byli jste přece oba u Tomášových, tak kdo by si vás mohl dovolit zpochybnovat, že?

Třeba by stačilo na chvíli vidět jeho očima a na své zapomenout.

Přesně tak se mi to v poslední době děje automaticky, když s někým komunikuji a na rozdíl od toho druhého vidím i co dotyčného k jeho aktuálnímu pohledu vede - ta omezení, předsudky, automatizmy, dispozice atd. podobně jako to vidím u sebe. Ze stavu "za myslí" nejen té mé ale i toho druhého.
Některým lidem pak ty reakce mohou vadit, protože zrcadlí někdy i to, co si člověk nechce připustit, vytěsňuje a nemusí to odpovídat obrazu, který si člověk o sobě před sebou a druhými vytváří.

Už se tím nebudu zabývat. Zajímá mne něco jiného. Tomášovi a třeba ted Poltikovič. 

Jak myslíš, nemám potřebu tě o čemkoli přesvědčovat a ani ti cokoli dokazovat - šlo mi jen o to, zkusit ti vysvětlit, že to není v rovině "já vím"...

Užij si Poltikoviče, je úžasný.

[Evulína]

Někdy zdání klame ...
Tento pán vyfocený v Petrohradu, je geniální matematik, který vyřešil Poincaré domněnku.
V roce 2006 mu Clay Mathematics Institute za jeho řešení udělil odměnu 1 milion dolarů – a on je odmítl. Jeho odpověď ?
,,Pokud je řešení správné, není potřeba žádné další rozpoznávání. "
 Perelman později úplně odešel z akademického světa, odmítal slávu, peníze a záře pozornosti. Ve světě, kde se úspěch často měří bohatstvím a pozorností, si zvolil pravdu, jednoduchost a ticho.
✨ V Rusku nosí mladí lidé trička s jeho obličejem a slovy: "Nedá se koupit všechno."

[Salmo1cz]

Přesně tak správným řešením je debata ukončena.
Srdce.

[Miroslav]

Geniální ruský matematik Grigorij Perelman, který 13. června oslaví padesátiny, vyřešil v roce 2002 jeden z nejobtížnějších a nejslavnějších matematických problémů historie, tzv. Poincarého domněnku. V roce 2006 za to získal prestižní Fieldsovu medaili, matematickou obdobou Nobelovy ceny. Vědec však cenu odmítl. V roce 2010 odmítl rovněž převzetí finanční prémie ve výši milionu dolarů (přes 22 milionů korun) za vyřešení jednoho ze sedmi problémů tisíciletí. Jako důvod uvedl svůj nesouhlas s názory organizované matematické komunity.

,,Nejsou problémy, které by nešlo vyřešit, existují jen ty, které je těžké vyřešit," řekl jednou geniální matematik, který vyřešil tzv. Poincarého domněnku, složité matematické tvrzení o charakterizaci trojrozměrných sfér. Domněnka je pojmenována po francouzském matematikovi Henrim Poincarém, který ji vyslovil na začátku 20. století.

Perelman je oblíbeným tématem ruských médií. Matematik platí za podivína, žije jako poustevník se svou matkou v malém bytě v Petrohradě a nestojí o publicitu. Podle ruských bulvárních médií má Perelman v bytě jeden stůl, židli a špinavou matraci. Tu údajně převzal od dřívějšího nájemníka, který byl alkoholik.