Jedna velká rodina :)

[honzam]

Píšeš jak Jana. Koho ta sladká lepivá limonáda zajímá.

[Pedrito]

Nepokousalo tě něco vzteklého?
 

[honzam]

Mettá.

[durodara]

Píšeš jak Jana. Koho ta sladká lepivá limonáda zajímá.

Ty chceš až tak také na to pódium? Jak myslíš... :

Přines si dlouhý žebřík, hoď na Pedrita ručník, ať neprovede nějakou hloupost, hoď Miroslava do té studny a pak mu do ní zasuň ten žebřík - a Aikido se ti bude také hodit...

[Miroslav]

Není to ztráta času, protože ta vyprahlost Miroslava prameni z jeho vnitřního neklidu, který způsobuje strach jen být. Z toho vychází jeho představa, že když vidí, že ten strach být není u jiného tím nejzřetelnějším prvkem jeho života, musí daného člověka podrobit všem možným analytickým metodám tak, aby z prachu jeho existence rozloženém na analytickém stole mohl ten prach přehrabovat a zkoušet najít, co to nejsilnější vlastně bylo...
Jenže - on neví, co má hledat, takže to vlastně ani nevidí a nenachází.

S Pedritem je to dost podobné, i jemu chybí "něco", ale on ví, co mu chybí, jen má prostě strach být, jen být.

Jejich kombinace je až srdcebol - Miroslav cítí nekonečnou vyprahlost - a při tom stojí hned u studny s chladivou a jiskřivou vodou, a Pedrito si myslí, že když tu vyprahlost zchladí, dostane se mu potvrzení jeho (Pedritovy) správnosti. Je to jakoby vztah životem zklamaného učitele velmi oddaného slepého žáka.

Naštěstí je jen otázkou vhodného času, kdy Pedrito prozře a svou existencí umožní Miroslavovi prožitek nepodmíněné ale všepohlcující jasné a svítivé laskavosti, anebo výron této laskavost z temné noci duše Miroslavovy vyzdraví oči Pedrita...

Zatím si tedy vezmi pytel křupek, pohodlně se usaď a pozoruj, jak se i u nich uděje Boží zázrak (kousek vedle mne je volné sedadlo)...

A za to to stojí a není to ztráta času.

Určitě to není ztráta času. Tady se můžeme poznávat jenom na základě toho, jak se projevujeme. A mnohdy o sobě člověk řekne mezi řádky nejvíce, když upřímně rozebírá někoho druhého, co si o tom druhém myslí.

[honzam]

Je to zvířecí instinkt. Dělám to pro své děti. Miroslav je ohrožuje víc než Jana.

[Pedrito]

Píšeš jak Jana. Koho ta sladká lepivá limonáda zajímá.

Ty chceš až tak také na to pódium? Jak myslíš... :

Přines si dlouhý žebřík, hoď na Pedrita ručník, ať neprovede nějakou hloupost, hoď Miroslava do té studny a pak mu do ní zasuň ten žebřík - a Aikido se ti bude také hodit...

Scéna je vaše kluci, třeba bude potlesk

[honzam]

Takhle to nefunguje. Já už tady žádné rozumy dávat nebudu. Jen chráním ostatní a komentuji toxické reakce, i když to bude destruktivní.

[Evulína]

Ještě Petra a jsme skoro komplet 

[Miroslav]

Je to zvířecí instinkt. Dělám to pro své děti. Miroslav je ohrožuje víc než Jana.

To jsem si myslel, že nejvíc ti vadí a kalí rozum, že zpochybňuji to, co ty nazýváš "moje děti".
Takhle tvrdě funguje mateřský instinkt.

[honzam]

Je to zvířecí instinkt. Dělám to pro své děti. Miroslav je ohrožuje víc než Jana.

To jsem si myslel, že nejvíc ti vadí a kalí rozum, že zpochybňuji to, co ty nazýváš "moje děti".
Takhle tvrdě funguje mateřský instinkt.

Máš hlavu v tygří tlamě. Co uděláš?

[durodara]

Určitě to není ztráta času. Tady se můžeme poznávat jenom na základě toho, jak se projevujeme. A mnohdy o sobě člověk řekne mezi řádky nejvíce, když upřímně rozebírá někoho druhého, co si o tom druhém myslí.

A ve studni, než doputuje k použití ten žebřík - to se člověk dozví věcí i sám o sobě tolik, že se mu i rozsvítí...

Ano, světla není nikdy dost, a navíc, už je ho nejen potřeba, ale je už i načase!

[durodara]

Scéna je vaše kluci, třeba bude potlesk

Otevři oči a neboj se předem - jsi na pódiu!

[honzam]

Jsi s Miroslavem na pódiu. Co nám předvedete za umění? Jsem zvědavý.

[Pedrito]

Scéna je vaše kluci, třeba bude potlesk

Otevři oči a neboj se předem - jsi na pódiu!

Jsem v práci, na salta je tu zaolejovaná podlaha.