Příběhy

[Evulína]

Oscar Wilde: Slavík a růže


"Říkala, že by si se mnou zatančila, kdybych jí přinesl červené růže," naříkal mladý student, "jenže já nemám ani jedinou červenou růži v celé své zahradě."

V hnízdě na cesmínovém dubu ho slyšel slavík, vzlétl skrze listí a zvědavě čekal, co bude dál.

"V celé zahradě nemám ani jedinou červenou růži!" naříkal student a krásné oči se mu zalily slzami. "Ach, na jakých to maličkostech závisí štěstí! Přečetl jsem všechno, co napsali moudří lidé, pronikl jsem do všech záhad filosofie, a přece jsem v životě ztroskotal, protože nemám červenou růži."

"Konečně opravdový milenec!" řekl si slavík. "Noc co noc o něm zpívám, ačkoli jsem ho zatím nepoznal, noc co noc o něm vyprávím hvězdám -- a teprve teď ho vidím. Vlasy má tmavé jako květy hyacintu a rty rudé jak ta růže, po které touží; ale vášní mu pobledla tvář, že je jako ze slonoviny, a na čelo mu vtiskl pečeť žal."

"Zítra večer pořádá princ ples," šeptal mladý student, "a přijede tam i moje milovaná. Když jí přinesu červenou růži, bude se mnou tančit až do svítání. Když jí přinesu červenou růži, budu ji držet v náručí a ona mi skloní hlavu na rameno a její ruka se schoulí do mé. Ale já nemám v zahradě jedinou červenou růži, a tak budu sedět sám a sám a ona se u mně ani nezastaví. Vůbec si mne nevšimne a mně z toho pukne srdce."

"Vskutku opravdový milenec!" řekl si slavík. "O čem já zpívám, tím on trpí; co mě působí radost, jemu působí bolest. Ba. láska je něco úžasného! Je vzácnější než smaragdy a drahocennější než skvostné opály. Ani za perly a za granátová jablka ji nekoupíš a nevystavuje se na tržištích. Nedostaneš ji u kramářů a nedá se vyvážit zlatem."

"Na kruchtě se usadí muzikanti," pravil mladý student, "a budou hrát na strunné nástroje a má milovaná bude tančit za zvuků harfy a houslí. Tak lehce bude tančit, že se bude nohama sotva dotýkat podlahy, a dvořané v pestrých úborech se k ní jen pohrnou. Se mnou však tančit nebude, protože nemám pro ni červenou růži." A vrhl se do trávy, zabořil tvář do dlaní a plakal.

"Proč pláče?" ptala se zelená ještěřička, která kolem něho běžela se zdviženým ocáskem.

"No vážně, proč pláče?" divil se motýl, poletující za slunečním paprskem.

"No vážně, proč?" zašeptala něžným ztlumeným hláskem své sousedce sedmikráska.

"Pláče po červené růži," řekl slavík.

"Po červené růži?" volali všichni. "To je k smíchu!" A ještěřička, která byla tak trochu cynik, se rovnou rozchechtala.

Ale slavík rozuměl tajemství studentova žalu, seděl na dubu mlčky a přemýšlel o tajemném kouzlu lásky.

A náhle rozepjal křídla a vznesl se do vzduchu. Jako stín prolétl houštinou a jako stín plul nad zahradou.

Uprostřed trávníku stál krásný růžový keř a slavík, když ho uviděl, doletěl k němu a usedl mu na větévku.

"Dej mi červenu růži," prosil, "a já ti zazpívám svou nejlíbeznější píseň."

Ale keř zavrtěl hlavou.

"Já mám růže bílé." odpověděl, "bíle jako mořská pěna, bělejší než sníh na horách. Ale zaleť si k mému bratrovi, co obrůstá ty staré sluneční hodiny, ten ti možná dá to, co potřebuješ."

I letěl slavík k růžovému keři, který obrůstal staré sluneční hodiny.

"Dej mi červenu růži," prosil, "a já ti zazpívám svou nejlíbeznější píseň."

Ale keř zavrtěl hlavou.

"Já mám růže žluté." odpověděl, "žluté jako vlasy mořské panny, co sedí na jantarovém trůně, žlutější než narcis, co kvete na louce, než přijde sekáč s kosou. Ale zaleť si k mému bratrovi, co roste pod studentovým oknem, ten ti možná dá, co potřebuješ.

I letěl slavík k růžovému keři, který rostl pod studentovým oknem.

"Dej mi červenu růži," prosil, "a já ti zazpívám svou nejlíbeznější píseň."

Ale keř zavrtěl hlavou.

"Já mám červené růže," odpověděl, "červené jako holubí nožky, červenější než ohromné vějíře korálů, co se vlní a vlní v podmořských jeskyních. Ale zima mi zmrazila cévy, mráz mi spálil poupata a bouře mi polámala větve, takže letos žádné růže mít nebudu."

"Já potřebuji jen jednu červenou růži," pravil slavík. "Jednu jedinou červenou růži! Copak není vůbec žádná možnost, jak ji získat?"

"Jedna možnost je," odpověděl keř, "ale je tak hrůzná, že nemám odvahu ti ji prozradit."

"Jen mi ji prozraď," řekl slavík, "já se nebojím."

"Potřebuješ-li červenou růži," pravil keř, "musíš ji za měsíčního světla vytvořit z hudby a zbarvit ji krví z vlastního srdce. Musíš mi zpívat s hrudí nabodnutou na trn. Celou noc mi musíš zpívat a trn ti musí proniknout do srdce a tvá živá krev musí proudit do mých cév a stát se krví mou."

"Smrt je vysoká cena za jednu červenou růži," zabědoval slavík. Je tak příjemné sedět v zeleném háji a pozorovat slunce v jeho kočáru ze zlata a lunu v jejím kočáru z perel. Tak líbezná je vůně hlohu, tak líbezné jsou zvonky schovávající se v údolích a vřes kvetoucí na kopcích. Jenže láska je víc než život, a co je srdce ptačí ve srovnání se srdcem člověka?"

I rozepjal slavík hnědá křídla a vznesl se do vzduchu. Jako stín prolétl nad zahradou a jako stín proplul houštinou.

Mladý student dosud ležel v trávě, kde ho slavík opustil, a slzy v jeho krásných očích dosud neoschly.

"Raduj se," volal slavík, "raduj se, budeš mít tu svou červenou růži! Já ji za měsíčního světla vytvořím z hudby a zbarvím krví vlastního srdce. A od tebe žádám jen jedno: abys vždycky zůstal opravdovým milencem, neboť láska je moudřejší než filosofie, a ta je velmi moudrá, a vlivnější než moc, a ta je velmi vlivná. Plamenně zbarvena jsou její křídla a jako plamen je zbarveno i její tělo. Rty má sladké jako med a dech jí voní po kadidle."

Student vzhlédl z trávy a naslouchal, ale nemohl rozumět tomu, co mu slavík říká, neboť znal jenom to, co je psáno v knihách.

Ale rozuměl tomu dub a zesmutněl, protože toho slavíčka, co si vystavěl hnízdo v jeho větvích, měl rád.

"Zazpívej ještě jednou, naposled," zašeptal. "Bude mi po tobě teskno, až tu nebudeš."

I zazpíval slavík dubu a jeho hlas zněl jako zurčení vody, tekoucí ze stříbrného džbánku.

Když slavík svou píseň dozpíval, zvedl se student a vytáhl z kapsy zápisník a olůvko.

"Formu má," říkal si, procházeje houštinou, "to se mu upřít nedá. Ale má nějaký cit? Bohužel asi ne. Inu jako většina umělců; všechno jen styl a upřímnost žádná. Pro nikoho by se neobětoval. Myslí jen a jen na hudbu; a umění, to ví kdekdo, je sobecké. Nicméně nutno přiznat, že mu v hlásku zní pár krásných tónů. Škoda, že nic neznamenají a nejsou k praktickému užitku." A šel do své jizby, lehl si na pryčnu a začal myslet na svou milovanou; a po chvíli usnul.

A když v nebesích zazářila luna, slavík přiletěl k růžovému keři a nabodl se hrudí na trn. Celou noc zpíval s trnem v hrudi a chladná křišťálová luna se sklonila níž a naslouchala. Celou noc zpíval a trn mu vnikal do hrudi hlouběji a hlouběji a z těla mu odtékala životadárná krev.

Nejprve zpíval o zrození lásky v srdci jinocha a dívky. A na nejvyšší větévce růžového keře vykvétala divukrásná růže, plátek po plátku, jak šla píseň po písni. Bledá byla zpočátku, jako opar vznášející se nad řekou, bledá jako nožky jitra, stříbrná jako perutě úsvitu. Jen jako odraz růže v zrcadle ze stříbra, jako odraz růže ve vodní kaluži, taková byla růže vykvétající na nejvyšší větévce keře.

Ale keř zavolal na slavíka, aby se na trn přitiskl ještě víc. "Přitiskni se ještě víc, slavíčku," volal keř, "nebo přijde den a růže nebude dotvořena."

I přitiskl se slavík na trn ještě víc a jeho píseň zněla hlasitěji a hlasitěji, neboť zpíval o zrození vášně v srdci muže a panny.

A do plátků růže se rozlil něžně růžový ruměnec, podobný ruměnci v tváři ženicha, který líbá rty nevěstiny. Avšak trn ještě nepronikl až k srdci slavíkovu, a tak i srdce růže zůstávalo bílé, neboť jenom krví srdce slavíkova může zkarmínovět srdce růže.

A keř zavolal na slavíka, aby se na trn přitiskl ještě víc. "Přitiskni se ještě víc, slavíčku," volal keř, "nebo přijde den a růže nebude dotvořena."

I přitiskl se slavík na trn ještě víc a trn se dotkl jeho srdce a tělem mu projel divý záchvěv bolesti. Krutá, krutá to byla bolest a bouřlivěji a bouřlivěji zněla píseň, neboť slavík zpíval o lásce zocelené smrtí, o lásce, která neumírá ani v hrobě.

A divukrásná růže zkarmínověla jako růže východní oblohy. Karmínový byl prstenec jejích plátků, karmínové jako rubín bylo i její srdce.

Slavík však zpíval hlasem stále zemdlelejším, začal tlouci křidélky a oči se mu pokryly blankou. Píseň slábla a slábla a cosi svíralo slavíkovo hrdlo.

Pak náhle propukl v poslední melodii. Slyšela ji bílá luna a zapomněla na úsvit a omeškala se na obloze. Slyšela ji červená růže a zachvěla se v extázi a rozevřela plátky do studeného jitřního vzduchu. Ozvěna si ty tóny zanesla do své purpurové jeskyně v horách a probudila ze snů spící pastýře. Tóny proletěly dále rákosím na řece a rákosí doneslo jejich poselství moři.

"Podívej se, podívej se!" zvolal keř. "Teď už je růže dotvořena!" Ale na to už slavík neodpověděl. Ležel mrtev ve vysoké trávě, v srdci trn.

V poledne otevřel student okno a vyhlédl ven.

"No ne!" vykřikl. "Takové zázračné štěstí! Červená růže! A podobnou růži jsem jakživ neviděl. Ta je krásná, že má určitě dlouhatánské latinské jméno." A vyklonil se a růži utrhl.

Pak si nasadil klobouk a s růži v ruce utíkal k profesorovu domu. Profesorova dcera seděla přede dveřmi, navíjela klubko modrého hedvábí a u nohou jí ležel její pejsek.

"Říkala jste, že byste si se mnou zatančila, kdybych vám přinesl červenou růži," zvolal student. "Tady máte tu nejčervenější růži na světě. Připněte si ji večer těsně k srdci, a ona vám poví, až spolu budeme tančit, jak vás miluji."

Ale dívka se zamračila.

"Nehodí se mi bohužel k šatům," odpověděla. "Ostatně synovec komořího mi poslal pár pravých šperků, a šperky, jak je kdekomu známo, mají mnohem větší cenu než kytky."

"Vy jste ale nevděčná, namouduši!" řekl rozzlobeně student a odhodil růži na ulici. Spadla do kaluže a přejela ji jakási kára.

"Nevděčná!" odsekla dívka. "Vy jste pěkný nezdvořák, abyste věděl. A kdo vůbec jste? Obyčejný student! A já si myslím, že nemáte ani takové stříbrné přezky na střevíce jako synovec komořího."

A zvedla se ze židle a odešla do domu.

"To je ale pitomost, ta láska!" říkal si student, když šel odtamtud. "Není ani zpolovice tak užitečná jako logika, protože nic nedokazuje a pořád nám slibuje něco, co se neuskuteční, a nutí nás věřit tomu, co není pravda. Je prostě dočista nepraktická, a protože být praktický znamená v téhle době všechno, oddám se zase filosofii a začnu studovat metafyziku."

A vrátil se do své jizby, vytáhl velikánskou zaprášenu knihu a pustil se do čtení.

[Evulína]

Příběh Evy a Lilith

Jmenuji se Lilith a Bůh mě stvořil z ohně. Podíval se do plamene a viděl v něm krásu. Napadlo ho, že by mu mohl dát tvář. Nespoutanou, spalující a hřejivou. Z ohně stvořil ženu a stvořil ji podle obrazu svého. Měla jsem v sobě všechny znamení, plus i mínus, něhu i sílu, ženu i muže, lásku i nenávist, radost i žel, cit a touhu, měla jsem v sobě všechno, co dělá Boha Bohem a člověka člověkem. Dal mi jméno Lilith.

Podíval se na mne a viděl, že jsem se mu povedla, a že jsem sama. Já byla ráda sama. Mohla jsem chodit po ráji a tančit ho. Dorozumívat se s listy a květy a větrem i ohněm. Prý není dobře člověku samotnému. No, nemohla jsem s tím souhlasit, ale byla jsem zvědavá, co Bůh chystá. Uspal mě a vyndal mi žebro. Z mého žebra stvořil Adama.

Adam byl milounký, připomínal mi medvídka, se kterým jsem chodila včelám na med. Když Bůh dělal Adama, nekoukal se do ohně. Možná proto byl Adam od začátku trochu toporný a tančit neuměl hned. Začala jsem ho tedy učit. Moc mu to nešlo, ale hrozně se snažil. Dupal mi na nohy, ale vždycky mi je pak celé zulíbal, tak mě to nebolelo.

Ale brzy se naučil několik základních otoček. Naučil se tančit vyznání a pohlazení, naučil se dobrou noc a dobré ráno. Dělal obrovské pokroky, a bylo to tím, že jsme se milovali. Milovali jsme se jako dávání a braní, jako svatozář a svatokrádež, jako plus a mínus. Ale nikdy se neuměl tetelit nad plamenem, ale jsem si jistá, že kdyby se to nezvrtlo, tak se časem naučil i tomu.

Taky Adam měl v sobě všechno. Něhu i sílu, dávání i braní, muže i ženu, neměl v sobě žádná omezení, měl v sobě všechno, co dělá člověka člověkem. A proto jsme se mohli milovat beze zbytku, milovat navěky, milovat tak, jak to bylo jenom možné. A bylo nám ještě naprosto jasné, co je to láska. Milovali jsme se jako děti bez touhy po odvalení. Nikdy jsme se pomilováni k sobě neotočili zády, usínali jsme jeden v druhém.

Ani já, ani Adam jsme neměli žádnou ulitu, žádnou mez, naše láska nebyla touha být milován, ale milovat. Nechtěli jsme dosáhnout ničeho jiného než splynutí. Byli jsme muž a žena, bratr a sestra, matka a dítě, všechno a nic. Byli jsme spolu. Byli jsme spolu nahoře, byli jsme spolu i dole. Když jsem milovala seshora Adama já, hrála jsem mu na žebra, všechny zněly stejně jako moje.

Když miloval seshora Adam, hrál mi na žebra on. Neměla jsem jeden tón, ten zněl u Adama. Složil mi na svoje žebra píseň. Vzájemné hraní této písně se postupně stalo naší milostnou předehrou a současně nejdůležitějším křikem.


V levém rohu ráje, když se šlo za srdcem, až bolelo, došlo se k Hadovi. Jazyk měl dvojklanný na znamení nejednoznačnosti všech věcí. Na znamení toho, že všechno má víc významů a že významy se teprve u kořene spojují v jednotu. Had byl pramenem uštknutí. Chodívali jsme pro uštknutí každý den, drželi jsme se za ruce, uštknutí bolí. A taky je uštknutí neskonale příjemný.

Dávalo nám schopnost dívat se na svět z nadhledu. Hadí jed omámí a posílí život, je spočinutí, meditace nad plamenem, je to jako když člověk vdechne sám sebe, svoji podstatu, svoji šťávu. Je to nejsilnější zážitek od lidského narození. Bolest, která uštknutí provází, je rychlá a člověk na ni brzy zapomene. Snášela jsem ji s radostí, protože souvisela se životem, věděla jsem, že je životadárná.

Jenomže Adam se jednoho dne začal cukat. Najednou byl tvrdý jako dřevo, nehybný, toporný. Vískala jsem ho ve vlasech, celého jsem ho olízala, polykala jsem jeho vlasy i s kořínky, celého Adama s kořenem. Zvětšoval se na jazyku, už se mi nevešel do pusy, musela jsem ho osedlat a nacpat si ho do břicha, jak to měl rád, jak jsem to měla ráda.

Najednou se po mne ohnal, a smetl mě ze sebe jako nic. Najednou byl o moc mohutnější, o moc silnější než já, šel z něj strach. Teď na mne skočil Adam, ne jako na Lilith, skočil na mne jako na trůn, umírala jsem pod ním a nemohla se nadechnout. Už, už to vypadalo, že mě Adam přepere, seděl na mně a chtěl se do mě dostat. Nevím, co se to s ním stalo, nebyl to můj Adam, muž, který tančí. Začala jsem se bát a tehdy jsem si řekla, že ho natolik miluju, že se ho nikdy nechci bát. Bát se svého Adama mi připadalo to nejstrašnější, co by se mi mohlo stát.

Utekla jsem, prosmekla se jako ještěrka. Běžel za mnou, vyšplhala jsem se do koruny nejvyššího stromu, stromu Poznání. Adam chtěl vylézt za mnou. Drápala jsem úplně nahoru.

Když už jsem neměla kam dál, vykřikla jsem nevyslovitelný slovo, zařvala jsem tajemství, který dělá ráj rájem. Zabolelo to jako deset uštknutí najednou. A pak se stalo něco zvláštního.

!!!!!
Teprve pak jsem zažila ráj. Zažila jsem všechno zakázaný, šťavnatý, žlutý a kulatý. Zažila jsem tajemství a už jsem si ho nechala, obcovala jsem s Ďáblem a milovali jsme se šíleně. Byla jsem až za hranicí božích možností. Tam, kde není jasný, co je co. A přicházel ke mně další a další Ďábel a pořád jsme to dělali. A já viděla, že není jedno poznání, že není jedna pravda, že není jedna možnost a že není jeden ráj.

Ďáblové mi dali poznat své tělo, svou duši, viděla jsem, že jsem vznikla z plamene a že plamen je palčivě sám. A že já budu také sama. Navždycky. Jako věčná milenka, patronka všech žen, co se paktují s Ďábly, co jsou samotné a opuštěné, nečisté a za hranicí. Stal se ze mne ženský démon, děsivá milenka.

!!!!!
Bůh mě zatratil, zakázal. A tím Bůh ztratil ženskou tvář, už nebyl ani trochu Bohyně. Namluvil lidem, že svádím muže ve spánku a působím jejich noční výrony, že je vábím převlečená za prostitutku na křižovatkách cest a že když se s nimi miluji, připravím je o rozum nebo je zavraždím. Ve skutečnosti mě všichni muži milují.

Od chvíle, kdy jsem odmítla vrátit se ke svému muži, jsem vydaná na pospas sama sobě, ztratila jsem Adama i Boha, jsem navždycky nahá jako nebe a stejně tak svá. Tak jsem to chtěla.

Jsem bolest i pravda, jsem tajná žena,, hadí uštknutí, jsem jaká jsem.

!!!!!
Adam zněl jako můj muž, s nikým jiným jsem nezažila, aby moje tělo a jeho tělo znělo jako jedna struna. Moje žebra, jeho žebra, jeho ženská struna, která vedla ke mně.

Ach moje Lilith, ráno mě zabije, ležíš na matraci, tvá krása mě pokácí...

Tuhle píseň mi Adam vždycky hrál při milování, nikdy jsme si nemuseli říkat Miluji tě, tvořili jsme spolu jednu písničku.

Jenomže já jsem z ráje utekla.

Bolelo to, žádný Ďábel nemohl moji bolest utišit. Chyběl mi můj chlap, můj bratr, moje dítě, můj přítel, moje žebro, můj miláček, můj řidič, můj doktor, můj kamarád, ... Adam byl od téhle chvíle součást mé bolesti, protože já se změnila v bolest.

Adama můj odchod taky dost vzal. Vůbec nevěděl, co se sebou, a vypořádal se s tím po svém. Šel za Bohem, aby mu dal novou ženu. Nedokázal žít sám a zraněný. Bůh přemýšlel, z čeho ji tentokrát udělá. Jen ne z ohně! Věděl, že by s ní byly zase potíže.

Napříště bude lepší, když muž a žena budou úplně jinými, budou to dvě opačné bytosti. Aby si nikdy nemohli úplně porozumět, jako by každý z nich mluvil jinou řečí. Pokud nemá být žena vzpurná, nemůže mít chlap něžné pohyby a musí si umět zjednat pořádek. Musí jí velet.

A ona ho musí poslouchat....

Uspal Adama, vyňal mu jeho ženské žebro, omlátil ho dlátem, aby bylo hladký a ohebný a stvořil z něj ženu. Dal jí jméno Eva. Adam se na ní podíval a hned bylo po smutku. Začal ji vábit a svádět, spustil písničku, která vždycky zabrala. Jenomže mu chyběl jeden tón, zpíval falešně a tolik chtěl zapomenout na svoji první ženu.

Ach, Evičko moje, ráno je raníčko, ležíš na matraci, tvá krása mě pokácí...

Eva z ní byla úplně paf, od prvního dne byla poddajná, vláčná a hebká, poslušná a nikdy neodporovala, to jí zůstalo na věky. A Adam si stále, jako motlitbu, opakoval, že je šťastný.

Evu nemiloval, Adam chtěl divokou nemravnou holku, co mu bude utíkat a co se mu bude vracet, co se s ním bude rvát a kutálet v trávě.

Chtěl holku, co s ním bude lézt po stromech a střílet z luku.

Holku, co jí bude moct říct, že se bojí, když se bude bát, a že se mu chce brečet, když se mu bude chtít brečet.

Chtěl holku, co se pořád směje, chtěl tančit.

Od té doby co netančil, nesměl mluvit o svém strachu, i když se moc bál. Od té doby co musel být nejsilnější a nejneohroženější, co musel být hrdina, se bál, ale tajně. Užíral se celý tím strachem, celý se jím pokroutil.

A Eva zase pořád bulela a čekala a hrozně ho nebavila. Adam chtěl opravdovskou lásku, ne tu poloviční. I Eva by ji bývala chtěla, ale měla v sobě svoji touhu ukrytou jako těžký budoucí trápení.

A ráj se stal naprosto dokonalým místem. Všechno nebezpečný, ohňový, bouřlivý, zakázaný a sporný jsem odnesla já. Ale Adam po mně nikdy nepřestal toužit. Když Eva v noci spala, bloumal rájem a zoufale mě volal. Vzýval mě a čekal na mne. Celý věky se se mnou tajně miluje jako se svou milenkou, jako se svou děvkou, stala jsem se jeho útěkem. Celý věky mě hledá a Eva mě za to nenávidí.

Ella Hrubá

www.ellahruba.cz

[Miroslav]

Pro Paradoxy i ostatní 

[Paradoxy]

Děkuju, durodara byl rychlejší, tak už to mám stažený. Je dobře, že je těch odkazů tady víc...

[Pedrito]

Já si ji dnes vyzved v Romanci, co se stala víc zásilkounou než cukrárnou, a fakt ta knížečka voní a je na svůj věk v krásnym stavu

Brzy v tom Antikvariátu sestavím širší objednávku, maj tam zajímavý kousky.