Chogyam Trungpa

[Miroslav]

Šest říší

Když jsme opici opustili, byla v pekelné říši a snažila se prokopnout, proškrábat a prorazit stěnami svého domu ven. Zkušenosti opice v pekelné říši jsou hrůzostrašné a děsivé. Náhle zjišťuje, že jde po obrovských plochách do ruda rozpáleného železa nebo je přikována a čtvrcena, nebo je opékána v kovových kobkách, případně je vařena ve velkých kotlích.

Takové halucinace Pekla vznikají z prostředí klaustrofobie a agresivity. Často je zde pocit, že jsme chyceni do malého prostoru, kde se dusíme a nemůžeme se pohnout. Když je opice takto chycena, snaží se nejen zničit stěny svého klaustrofobického vězení, ale dokonce se snaží zabít i sama sebe, neboť chce uniknout nesnesitelným a trvalým bolestem. Ale ve skutečnosti se zabít nemůže a sebevražedné pokusy jenom zesilují její muka. Čím víc opice bojuje, aby zničila nebo ovládla stěny, tím pevnějšími a svíravějšími se tyto stěny stávají. To trvá až do té chvíle, kdy síla její agresivity trochu opadne. Místo aby bušila do stěn, přestává se na chvíli o ně zajímat a ztrácí s nimi kontakt. Stává se ochromenou, zmrazenou a zůstává obklopena bolestí, aniž by se z ní pokoušela probojovat ven. V tomto stavu zakouší různá mučení včetně úplného promrznutí a beznadějného bloudění neutěšenými, holými a pustými krajinami.

Ale nakonec opice začíná být svým bojem vyčerpaná. Síla pekelné říše se zmenšuje a opice se začíná více uvolňovat. Náhle uvidí možnost otevřenější a prostornější existence. Začíná po tomto novém stavu toužit a hladovět, a tak se dostává do říše hladových duchů neboli préta lóka.

Je zde silný pocit zbídačení a hlad po úlevě. V pekelné říši byla příliš zaměstnaná, než aby měla čas uvažovat o možnosti úlevy. Nyní zakouší velký hlad po příjemnějších a prostornějších podmínkách a v její fantazii se objevuje bezpočet možností jak svůj hlad nasytit. Například si představuje, že v dálce vidí volný, otevřený prostor, ale když se přiblíží, najde obrovskou a děsivou poušť. Nebo může v dáli vidět velký ovocný strom, ale když přijde blíž, zjistí, že je neúrodný nebo že ho někdo hlídá. Opice může také vběhnout do zdánlivě svěžího a plodného údolí, ale po chvíli zjistí, že je naplněno jedovatým hmyzem a šíří se zde odporný zápach hnijících rostlin. Ve všech představách se vždy mihne možnost uspokojení, snaží se ho tedy dosáhnout, ale vzápětí přijde zklamání. Kdykoli se zdá, že je uspokojení na dosah ruky, je hrubě probuzena ze svého idylického snu. Ale hlad ji natolik sužuje, že se nedá zastrašit a neustále dál rozněcuje svou fantazii vidinou budoucího uspokojení. Bolest ze zklamání zaplétá opici do vztahů nenávisti a lásky k jejím snům. Její sny ji okouzlují, avšak zklamání je současně tak bolestné, že ji současně odpuzují.

Muka v říši hladových duchů nespočívají tolik v bolesti, vyplývající z toho, že nenacházíme to, po čem toužíme. Je to spíše neukojitelný hlad sám o sobě, který nám působí bolest. Pravděpodobně i kdyby opice našla velké množství potravy, vůbec by se jí nedotkla, nebo naopak by snědla všechno a její žádost by ještě vzrostla. Je tomu tak proto, že v podstatě opici víc fascinuje stav být hladov než uspokojování hladu. Rychlé maření pokusů uspokojit hlad jí umožňuje hladovět opakovaně. A tak bolest a hlad préta lóka, stejně jako agresivita pekelné říše a dění v říších ostatních, poskytují opici něco vzrušujícího, čím se může zabývat, něco pevného, k čemu vytváří vztah, něco, co jí dává pocit bezpečí, plynoucí z dojmu, že existuje jako skutečná osoba. Má strach se vzdát této bezpečnosti a zábavy, neboť se obává troufnout si ven do neznámého světa otevřeného prostoru. Raději setrvává ve svém známém vězení, i když je nepříjemné a skličující.

Protože se opici opakovaně nedaří její fantazie uskutečnit, začíná být trochu podrážděná, ale současně se s tím smiřuje. Začíná zmírňovat intenzitu svého hladu a uvolňuje se, takže nadále reaguje na svět souborem stereotypních odpovědí. Tímto způsobem svůj svět omezuje. Pes se snaží očichat vše, s čím přijde do styku. Kočka nemá zájem o televizi. Je to zvířecí říše, říše hlouposti. Opice je slepá k tomu, co je kolem ní, odmítá zkoumat nové území, drží se známých cílů a známých podráždění. Je opojena svým bezpečným, do sebe uzavřeným, známým světem, takže se upíná ke známým cílům a snaží se je dosáhnout s neochvějnou a umíněnou rozhodností. Proto zvířecí říši symbolizuje prase. Prase sežere všechno, co se mu objeví před rypákem. Nedívá se napravo ani nalevo, projde vším, jenom jde. Nevadí mu, že musí projít močůvkou nebo že musí zdolat jiné překážky. Prodere se vším a sežere všechno, co se před ním objeví.

Nakonec si však opice začne uvědomovat, že si svoje radosti a bolesti může vybírat. Začíná být trochu inteligentnější a více rozlišuje mezi příjemnými a bolestivými zkušenostmi, neboť počíná usilovat o získání co největšího potěšení a bolest se snaží co nejvíce zmenšit. Je to lidská říše neboli říše rozlišující vášně. Opice se zde zastavuje, aby mohla zvážit, co vlastně chce získat. Stává se vybíravější, zvažuje různé možnosti, více přemýšlí a proto má více nadějí a více se bojí. Je to lidská říše, říše vášně a intelektu. Opice se stává inteligentnější. Nezmocňuje se věcí jednoduše, ale zkoumá je, pociťuje kvalitu a strukturu látek, srovnává věci navzájem. Když se pro něco rozhodne, pak se to snaží uchopit, přitáhnout k sobě a vlastnit. Například když chce opice nějakou krásnou, hedvábnou látku, tak zajde do různých obchodů, zkouší hmatem kvalitu, aby tak zjistila, zda některá látka přesně odpovídá tomu, co hledá. Když najde tu, která odpovídá její představě, nebo se jí blíží, řekne si: ,,Ach, to je ono, není to nádherné? Myslím si, že stojí za to si ji koupit." Pak látku zaplatí, donese ji domů a ukazuje ji svým přátelům. Chce, aby si přátelé na ni sáhli, aby toto nádherné hedvábí obdivovali. V lidské říši opice neustále přemýšlí o tom, jak by mohla získat a vlastnit příjemné věci. ,,Možná, že bych si mohla koupit plyšového medvídka, abych jej měla u sebe v posteli, měla bych něco milého na mazlení, něco měkkého, teplého a huňatého, něco, k čemu bych se mohla přitulit."

Ale opice časem zjistí, že i když je inteligentní a může se svým světem obratně zacházet, aby tak získala nějaké potěšení, nemůže je dlouho udržet a také nemůže vždy získat to, co by chtěla. Trápí ji nemoc, stáří, smrt – různá zklamání a problémy. Bolest je neodlučný společník jejich radostí a potěšení.

A tak z toho začíná zcela logicky vyvozovat možnost, že existuje nebe, neboli úplné vyloučení bolesti a získání stálé rozkoše. Její představa nebe může být taková, že sní o získání velkého majetku, slávy nebo moci. Ať je však její představa jakákoliv, vždy ji zaujme soutěžení a úspěch. Je to říše asura, říše žárlivých bohů. Opice sní o dokonalých, ideálních stavech, které jsou vyšší než radosti a bolesti lidské říše. Neustále se snaží těchto stavů dosáhnout, přičemž se pokouší být lepší než všichni ostatní kolem. V tomto stálém boji za dosažení dokonalosti určitého druhu je opice posedlá hodnocením svého pokroku a srovnáváním se s ostatními. Naučila se kontrolovat svoje myšlenky a city, získala větší schopnost koncentrace, takže díky tomu může úspěšněji než v lidské říši ovlivňovat svůj svět. Avšak díky posedlosti být vždy nejlepší a být vždy pánem situace, se stává úzkostlivou a nejistou. Musí neustále bojovat, aby udržela pod kontrolou svoje území, aby zažehnala všechna možná ohrožení svých úspěchů. Neustále bojuje, aby ovládla svůj svět.

Ctižádostivá snaha získat vítězství a na druhé straně strach, že boj může prohrát, dávají vznik pocitu života, ale současně způsobují podrážděnost. Opice stále ztrácí z dohledu svůj konečný cíl, neustále ji však pohání ctižádostivá snaha být co nejlepší. Je posedlá soupeřením a úspěchem. Hledá příjemné a přitažlivé situace, které jsou zatím mimo její dosah a snaží se jich zmocnit. Když zjistí, že je příliš obtížné dosáhnout svých cílů, může se z boje stáhnout, ale vyčítá si pak, že nebyla ukázněnější a nepracovala tvrději. Opice je tedy chycena světem nenaplněných ideálů, sebeodsuzováním a strachem z neúspěchu.

Nakonec opice může svého cíle dosáhnout – stane se milionářem, vůdcem národa nebo slavným umělcem. Zpočátku po dosažení svého cíle se může cítit ještě poněkud nejistá, ale dříve nebo později si začne uvědomovat, že měla úspěch, že je konečně tady, že je v nebi. Pak se uvolní, začne oceňovat a prožívat svůj úspěch, přičemž současně zahání všechno nepříjemné. Je to stav podobný hypnotickému, stav přirozené koncentrace. Tento stav blaha a pýchy se nazývá déva lóka, neboli říše bohů. Ve výtvarném zobrazení se těla bohů znázorňují světlem. Bohy neobtěžují pozemské zájmy a starosti. Jestliže se chtějí milovat, tak je uspokojí, když na sebe pohlédnou a usmějí se navzájem. Když chtějí jíst, upnou svoji mysl k nějaké nádherné podívané a to je nasytí. Je to svět utopie a lidské bytosti předpokládají, že někde existuje. Všechno probíhá lehce, přirozeně a automaticky. Vše, co opice slyší, je jako hudba, vše, co vidí, je plné barev a vše, co cítí, je příjemné. Opice dosáhla autohypnotického stavu, stavu přirozené koncentrace, který zabraňuje vstoupit do mysli všem nepříjemným a dráždivým podnětům.

Nakonec opice objeví, že může jít až za smyslové rozkoše a krásy říše bohů a může vstoupit do dhjány neboli do koncentračních stavů říše nehmotných bohů, což je nejdokonalejší zjemnění šesté říše. Opice si uvědomuje, že je schopna dosáhnout čistě duševní rozkoše, která je nejjemnější a nejstálejší ze všeho, zjistí, že je schopna stále udržovat svůj pocit pevného já tím, že rozšíří zdi svého vězení natolik, že zdánlivě obsáhne celý vesmír a zvítězí tím nad smrtí a změnou. Nejdříve se obírá myšlenkou o neohraničeném, nekonečném prostoru. Pozoruje tento nekonečný prostor; ona je tady, nekonečný prostor je tam a opice ho může pozorovat. Svoje předpojatosti promítá do světa, vytváří nekonečný prostor a touto zkušeností se živí.

V dalším stádiu se soustředí na představu neohraničeného vědomí. V tomto případě se nezabývá jen samotným nekonečným prostorem, ale zabývá se inteligencí, která tento nekonečný prostor rovněž zcela prostupuje. Ego pak pozoruje neohraničený prostor a vědomí ze svého centrálního ústředí. Říše ega je tak plně rozvinuta, že dokonce ani samotné centrální úřady nemají představu, kam až jejich území sahá. Z ega se stalo obrovské, gigantické zvíře.

Ego má nyní tak velký rozsah, že začíná ztrácet přehled o hranicích svého území. Kdykoliv se snaží hranici svého území určit, tak se zdá, že část svého území vynechá. Nakonec dojde k závěru, že hranice určit nelze. Rozloha jeho říše je mimo pojem a představu. Protože obsahuje všechno, nemůže být definována jako toto nebo jako tamto. A tak ego přijme představu, že není ani to ani ono, že není ani pochopitelné, ani představitelné. Ale nakonec ego překoná i tento stav mysli, když si uvědomí, že myšlenka o nepředstavitelnosti a nepochopitelnosti je sama o sobě pouze pojmem. Ego pak přijme myšlenku o nebytí ne toho a ne onoho. Tato myšlenka o nemožnosti potvrdit cokoliv je něco, z čeho ego žije, čím se pyšní a s čím se ztotožňuje. Používá ji tedy k tomu, aby udrželo svoji souvislou existenci. Je to současně nejvyšší úroveň koncentrace a úspěšnosti, které může samsárická mysl dosáhnout.

Opice dokázala dosáhnout nejvyšší úrovně úspěšnosti, ale nepřekročila dualistickou logiku, na které je tato úspěšnost závislá. Zdi opičího domu jsou stále pevné, protože v jemném slova smyslu mají stále povahu ,,toho druhého". Opice může získat dočasný klid, harmonii a blaženost díky zdánlivému sjednocení se svými projekcemi. Ale vše je lehce ztuhlé, neměnné, je to uzavřený svět. Opice se stala tak pevnou, jako jsou zdi jejího domu, dosáhla stavu plného jáství. Je stále zaměstnána svou ochranou a snahou zvýšit svou úroveň, je stále chycena a ovládána neměnnými představami a pojmy, které se týkají světa i jí samotné, stále bere fantazie páté skandhy vážně. Protože stav jejího vědomí je založen na koncentraci, na tom, že se zabývá tím ostatním, musí svůj úspěch neustále ověřovat a udržovat. ,,Jaká je to úleva, být zde v říši bohů, konečně jsem toho dosáhla. Nyní jsem to skutečně získala. Ale počkat .... Dosáhla jsem toho opravdu? Ach ano, je to tady, dokázala jsem to. Já jsem to dokázala." Opice si myslí, že dosáhla nirvány, ale ve skutečnosti dosáhla jen pomíjivého stavu plného jáství.

Dříve nebo později se absorpce začne vytrácet a opice se zmocní panika. Cítí se ohrožená, zmatená, zranitelná a ponoří se do říše žárlivých bohů. Avšak úzkost a závist říše žárlivých bohů opici zmáhá natolik, že začne zjišťovat, kde se stala chyba, co špatného se vlastně stalo a proč tomu tak je. Vrátí se tak do lidské říše. Ale lidská říše je také velice bolestivá. Stálá snaha pochopit a objevit, co se děje a co bylo uděláno chybně, jen zvyšuje bolest a zmatek. A tak opice unikne váhání a kritickému postoji lidského intelektu tím, že se ponoří do živočišné říše, kde se plahočí, trmácí a nevšímá si toho, co je kolem ní. Je hluchá a němá ke všemu, co by mohlo narušovat její bezpečnost, která spočívá v tom, že se neodchyluje z úzkých a dobře známých cest. Avšak přece jen z okolí k ní něco pronikne a podnítí v ní hlad něco získat. Stesk po říši bohů se stane velice silným a intenzita boje, aby se dostala zpátky, se zvětšuje. Opice se alespoň ve snech těší radostmi z božské říše. Ale tyto fantazie uspokojí hlad pouze nakrátko, takže za chvíli je opět hladová. Hlad trvá neustále, až opici nakonec zcela přemůže zklamání z toho, že se hladu nemůže zbavit a pustí se proto ještě do většího zápasu za uspokojení svých žádostí. Agresivita opice je natolik silná, že její okolí na ni odpovídá stejnou silou, takže se vytvoří atmosféra vzrušení, žáru a klaustrofobie. Opice se tak vrátila zpátky do pekla. Podařilo se jí opsat celý okruh z pekla do nebe a opět zpátky. Tento věčný cyklus boje, úspěchu, zklamání a bolesti je kruh samsáry, řetěz karmických reakcí, vyplývající z utkvělé, dualistické představy.

Jak se opice může dostat z tohoto uzavřeného cyklu uvěznění, který je zdánlivě bez konce?

Právě v lidské říši je možné prolomit kruh samsáry, neboli rozbít karmický řetězec. Intelekt lidské říše a možnost rozlišovací aktivity dovolují vytvořit dostatečný prostor pro zamyšlení nad celým procesem boje. Opice má možnost zkoumat svoji posedlost navazovat k něčemu vztah, snahu něco získávat a může pochybovat o pevnosti světa, který zakouší. Aby tomu tak bylo, potřebuje opice rozvinout široké, panoramatické uvědomění a transcendentální poznání. Panoramatické uvědomění jí umožní vidět prostor, ve kterém se boj odehrává a díky tomu může vidět i jeho ironické a humorné kvality. Místo aby jen bojovala, začíná boj zkoumat a vidí jeho marnost. Své halucinace a přeludy bere se smíchem. Objeví, že když se stěnami nebojuje, nejsou tvrdé a chladné, ale jsou ve skutečnosti teplé, měkké a prostupné. Zjistí, že se nemusí snažit vyskakovat z pěti oken, nemusí stěny bourat nebo se jimi nějak více zabývat. Může jimi v kterémkoliv místě projít. Proto se soucit neboli karuná označuje jako ,,něžné a vznešené srdce". Je to komunikační proces, který je otevřený, něžný a vřelý.

Jasnost a přesnost transcendentálního poznání umožňuje opici vidět stěny odlišným způsobem. Začíná si uvědomovat, že svět nebyl vzhledem k ní nikdy vně, ale to, co vytvářelo celý problém, byl její vlastní dualistický postoj, rozdělení na ,,já" a to ,,ostatní". Začíná chápat, že ona samotná vytváří pevné stěny, že ji vězní vlastní touha a ctižádostivé úsilí. A tak si začíná uvědomovat, že chce-li se osvobodit ze svého vězení, musí se vzdát své touhy uniknout a musí přijmout stěny takové, jaké jsou.

Úryvek z knihy Protnutí duchovního materialismu, Chögyam Trungpa

[durodara]

Šest říší

(...)

Úryvek z knihy Protnutí duchovního materialismu, Chögyam Trungpa

Je to trošku upravené Bardo.

"Bardo" vychází z principu, který popisujeme jako Advaita. Je to stav, kdy připoutané vědomí pomocí ztotožnění se s myslí, se z tohoto připoutávajícího ztotožňování uvolňuje. Některá ztotožnění mysl "strhnou", a ona pak prolétá jakoby omezená tou přivázaností, doslova až "nahuštěně svázaná", vším okolo svých připoutaností. 
Naštěstí existují konkrétní pomocníci, kteří ten let mohou zpomalit, a tu nahuštěnost zmírnit. Cílem je uvědomění, že vše je jednota, celek, a že ta spoutanost je důsledkem nerovnováhy vzniklé připoutáním se ke konkrétním průmětům, ztotožněním se.
Nedávno mi bylo ukázáno - k mé veliké vděčnosti - že nejen Tibeťané mají "svého pomocníka" dopracovaného do detailu, ale totéž a v podobné hloubce, mají k dispozici i Toltékové.
Egypťané svou "knihu" mají spíše jako "postup", avšak Ptahotep ve svých proslovech vycházel z něčeho jiného, vycházel z maleb, které ale měly úplně stejnou logiku vysvobození vědomí z područí svázanosti s přivlastňovanými projevy. (Zasvěcení, E.Haich)
Hodně podobnou strukturu lze nalézt i u Platóna (vychází ale z Egyptské roviny), je ale více zaměřená na dualismus a nedochází až k pochopení významu nedvojnosti.

Zásadní - a úplně nový - prvek přineslo propojení jediné skutečnosti (Absolutna, monoteistického Božství) s buddhistickou formou Bytí bez odporu, kteréžto umožňuje tu totožnost mysli s projevy (předměty mysli) skrze odevzdání "všeho spoutávajícího" (hříchu) Absolutnu (Bohu). Při správném "provedení" odevzdání se tak mysl zcela vyprázdní od všech ztotožnění "najednou" a Království Boží už jen symbolizuje vědomé nastolení primární rovnováhy nedvojnosti - a tedy i vysvobození z připoutanosti (v buddhismu symbolizováno jako  Nirvana, v lamaismu Prvotní světlo, Džočchen).

Takže Trungpovo putování opice šesti světy, je vlastně popis té části, která by se dala nazvat "návrat"...

Myslím ale, že v aktuálních našich životech je vidět průnik všech "světů" (forem připoutanosti) najednou (podle Bardo Thödolu je jich mnohem vice, než šest), protože ty světy vlastně zobrazují vždy jednotlivá ztotožnění se, tak, aby se postupně mohla mysl jednoho po druhém zbavovat. Svět Žárlivých asurů je jedním z mnoha, a popisuje určitou konkrétní formu závislostí...

Je asi jen na nás, zda si pro sebe zviditelníme cestu postupného zbavování se závislostí, anebo přijmeme nabídku odevzdání všech závislostí najednou...

Moc se mi líbí myšlenka Kazantkise (v Posledním pokušení Krista), kde celým dějem prochází myšlenka totálního Přijetí skutečnosti, symbolizovaná pochopením a přijetím Božího "požadavku" přijmi vše s úsměvem - dobrovolným návratem Krista na kříž, na kterém následně radostně s úsměvem vykřikuje "Dokonáno jest!".

Nějak pomalu více a více vnímám, že "tady" snad o nic jiného, než o tu radost a ten úsměv, ani nejde...

[Petra]

Nějak pomalu více a více vnímám, že "tady" snad ani o nic jiného, než o ten úsměv, nejde...

Možná nejde o nic, ani o ten úsměv.   

Nebo: Přivádění se do utrpení, osvobozování se od utrpení, přivádění se do utrpení, osvobozování se od utrpení...pořád dokola - teda vlastně zase o nic nejde, ale může to být napínavé, když už nic. 

[durodara]

Nějak pomalu více a více vnímám, že "tady" snad ani o nic jiného, než o ten úsměv, nejde...

Možná nejde o nic, ani o ten úsměv.   

Nebo: Přivádění se do utrpení, osvobozování se od utrpení, přivádění se do utrpení, osvobozování se od utrpení...pořád dokola - teda vlastně zase o nic nejde, ale může to být napínavé, když už nic. 

Jde o to totální přijetí. Ten úsměv je pak jen tou třešničkou na dortu...

[Petra]

No, to by ve skutečnosti muselo být něco (někdo?), kdo přijímá = kdo to přijímání provádí. Ale třeba nikdo takový vůbec není...




Eduard Tomáš:


Odevzdáš-li i radost, jsi v Jednotě.

Jaké je to být v Jednotě, blažené?

Těžko říci blažené. O n o - t o - j e , a to náhle z ničeho nic, bez dlouhé přípravy. Ale předchozí dlouhý boj, který byl bohužel nutný. Potom je k smíchu.

.....

Ta třešniška na dortu. 

[Miroslav]

Jde o to totální přijetí. Ten úsměv je pak jen tou třešničkou na dortu...

Ten youtuber - Jan Zahradník Havelka má přijetí jako hlavní metodu, dokonce na metodu přijetí pořádal kurzy - vše je na jeho dřívějších videích - no ale že by se teď už po letech nějak usmíval?

Prostě "Já přijímám" - v tom trčí stále ta oddělenost. Já se rozhoduji že teda, když už to je, tak to přijímám - jinak bych asi odmítal - to co se mi nelíbí?
Prostě tam trčí to já, které milostivě a poslušně něco přijímá a díky tomu bude šťastné a bez problémů.

Takže to slovo přijetí, totální přijetí....

[Miroslav]

Chogyam Trungpa
Smysl pro humor
(Kapitola z knihy Protnutí duchovního materialismu)

Bylo by zajímavé zkoumat toto téma tak, že bychom se podívali na to, co není smysl pro humor. Nedostatek humoru pramení z postoje, při kterém vidíme jen ,,tvrdá fakta". Vše je velice těžké, smrtelně čestné, smrtelně vážné, situace se podobá živé mrtvole. Ve tváři má neustále výraz utrpení, protože žije v bolestech. Prožila nějaký druh ,,tvrdé reality" a nyní je smrtelně vážná, zašla tak daleko, že se stala živou mrtvolou. Ztuhlost takové živé mrtvoly vyjadřuje opak smyslu pro humor. Jakoby někdo stál za námi s ostrým mečem. Když nebudeme meditovat správně, nebudeme tiše, vzpřímeně sedět, pak nás někdo zezadu udeří. Nebo když nebudeme se životem zacházet náležitě, čestně, přímočaře, opět nás někdo udeří. Je to sebeuvědomělé pozorování sebe sama, zbytečné sebepozorování. Cokoliv děláme, kdosi neustále pozoruje a cenzuruje. Ve skutečnosti to není Velký Bratr, který nás pozoruje, ale je to Velké Já. Jiný aspekt mého já mě pozoruje, je za mnou, je připraven udeřit a ukázat na moje chyby. V tomto přístupu není nic veselého, není zde naprosto žádný smysl pro humor.
Tento druh vážnosti má rovněž vztah k problému duchovního materialismu. ,,Protože jsem součástí zvláštní linie meditujících, jsem ve spojení s církví a s její organizací, protože jsem učinil náboženské závazky, musím tedy být čestným, spravedlivým člověkem, který pravidelně chodí do kostela. Musím se přizpůsobit požadavkům církve, jejím zákonům a předpisům. Když nesplním svoje povinnosti, budu odsouzen, budu proměněn do ,,zakrnělé podoby". V tomto postoji je velké nebezpečí formálnosti a smrti — smrti ve smyslu přerušení dalšího tvůrčího procesu. Je zde pocit omezení a ztuhlosti. Není tady naprosto žádný prostor, v kterém bychom se mohli pohybovat.
Můžeme se zeptat; ,,Co velké náboženské tradice a učení? Mluví o kázni, zákonech a předpisech. Jak to můžeme sladit s naší představou smyslu pro humor?" Nuže, zkoumejme náležitě samotnou otázku. Jsou opravdu předpisy, kázeň a morálka založeny čistě na hodnotícím postoji, to je ,,dobré" a v opačném případě to je ,,špatné"? Zastávají skutečně velká duchovní učení názor, že bojujeme proti zlu, protože jsme na straně světla, na straně míru? Říkají nám, že bojujeme proti té druhé, nežádoucí straně, která je temná a špatná? To je závažná otázka. Jestliže je v duchovním učení moudrost, pak by zde neměl být žádný boj. Pokud je člověk vtažen do válečného tažení a snaží se bránit nebo útočit, pak jeho činnost není duchovní. Je to činnost světská, dualistická, je to situace v bitevním poli. Neměli bychom si myslet, že velká učení jsou tak prostomyslná a pokoušejí se být dobrá tím, že bojují proti zlu. Takový přístup by se podobal hollywoodským westernům — aniž uvidíme konec, s určitostí můžeme říct, že ,,dobří" nebudou zabiti a ,,špatní" budou rozdrceni. Tento přístup je sice naivní na první pohled, ale podobnou situaci vytváříme, když uvažujeme o ,,duchovním boji" nebo o ,,duchovním" úspěchu.
Neříkám, že by smysl pro humor měl být nějak divoce odvázaný. Mluvím o tom, že je zapotřebí vidět víc než jen boj, válku a dualitu. Jestliže považujeme duchovnost za válečné pole, pak jsme slabí a křehcí. Náš pokrok na cestě pak bude záviset na tom, jak velké území jsme dobyli, kolik jsme potlačili vlastních a cizích chyb, a na tom, kolik jsme odstranili negativismu. Úměrně tomu, kolik jsme schopni odstranit temnoty, tolik jsme schopni vytvořit světla. To je velice slabé. Těžko to můžeme nazývat svobodou nebo vysvobozením, muktí nebo nirvána.
Osvobození bychom získali tím, že bychom něco jiného porazili, což by byla jen relativní záležitost.
Nechci udělat ze smyslu pro humor něco závažného. Obávám se však, že lidé k tomu mají sklon. I přitom, když se opravdu snažíme pochopit ztuhlost, kterou znázorňuje mrtvola, nemůžeme vyloučit nebezpečí, že smysl pro humor se stane vážnou věcí. Smysl pro humor znamená, že vidíme oba póly situace takové, jaké jsou, z hlediska vzdušného nadhledu. Existuje dobro a zlo a vidíme je obě shora jakoby panoramatickým pohledem. Pak začneme cítit, že tito malí lidé na zemi, zabíjející nebo milující jeden druhého nebo prostě tito malí lidé, jsou velice bezvýznamní, když začnou ze svého boje nebo ze své lásky dělat velkou záležitost. Tehdy začneme vidět ironický aspekt jejich křiku a protestů. Jestliže se pokoušíme velmi tvrdě vytvořit něco obrovského, skutečně významného, mohutného — ,,opravdu něco hledám, skutečně zkouším bojovat se svými chybami" nebo ,,skutečně se pokouším být dobrý" — pak to ztrácí svoji opravdovost, je to jako papírový tygr.
Celé je to velmi ironické.
Zdá se, že smysl pro humor pochází ze všepronikající radosti, z radosti, která má dost prostoru k tomu, aby se šířila do úplně otevřené situace, protože není zapletena do boje mezi tady ,,tím" a ,,oním". Radost se rozvine do panoramatické situace, ve které vidíme nebo cítíme celé území. Tato otevřená situace nemá v sobě ani náznak omezení nebo nucené vážnosti. Když se snažíme s životem zacházet jako s ,,vážnou věcí", snažíme se životu vnutit vážnost a děláme, jako by to byla velká záležitost, pak je to komické. Proč z toho dělat takovou velkou věc?
Člověk se může snažit meditovat ve 100% nebo 200% správné pozici. Velká věc. Směšné. Na druhé straně se člověk může pokusit rozvinout smysl pro humor, dělá si ze všeho legraci, hledá humor v každém koutě, v každé skulině. To je samo o sobě velice vážná hra, což je rovněž směšné. Když vytváříme fyzické napětí do té míry, že zatínáme zuby a koušeme se do jazyka, pak nás náhle něco polechtá, protože jsme to přehnali. Je absurdní jít až do takových extrémů. Tato krajní intenzita se automaticky sama stává humornou.
Je známý tibetský příběh o jednom mnichovi, který se vzdal svého samsárického, zmateného života a rozhodl se žít v jeskyni, aby mohl celou dobu meditovat. Dříve než to udělal, myslel neustále na bolest a utrpení. Jmenoval se Ngonagpa z Langru, což znamená Tmavá tvář z Langru, protože se nikdy nezasmál a viděl všechno pod zorným úhlem utrpení. Setrvával v ústraní po mnoho let, byl velice vážný, smrtelně čestný, až jednou pohlédl k oltáři a uviděl, že mu někdo daroval velký kus tyrkysu. Když tak pozoroval dar, uviděl, jak se tam vkradla myš a pokouší se odtáhnout tyrkys pryč. Protože na to nestačila, vrátila se a zavolala na pomoc druhou myš. Obě dohromady se pokoušely tyrkys odtáhnout, ale ani společně se jim to nepodařilo. A tak obě zapištěly a zavolaly dalších osm myší na pomoc. Všem dohromady se nakonec podařilo tyrkys odtáhnout do své díry. Tu se poprvé Ngonagpa z Langru začal usmívat a nakonec propukl ve smích. Byl to počátek jeho otevření, náhlý záblesk osvícení.
Takže smysl pro humor nespočívá jen v tom, že se pokoušíme dělat vtipy nebo slovní hříčky a snažíme se úmyslně žertovat. Znamená to, že vidíme základní ironii extrémů postavených vedle sebe, takže nás nestrhávají k tomu, abychom je brali vážně, a díky tomu nehrajeme ani tak vážně jejich hru naděje a strachu. Proto je zkušenost duchovní cesty tak bezvýznamná, proto je meditační praxe nejbezvýznamnější zkušeností ze všeho. Je bezvýznamná, protože neprochází žádným hodnocením. Když nás jednou absorbuje tato bezvýznamná situace otevřenosti bez zapletení do hodnotových soudů, pak začneme vidět všechny hry, které kolem nás probíhají. Někdo se pokouší být přísný, duchovně vážný, snaží se být dobrým člověkem. Taková osoba může brát vážně, když ji někdo urazí a může kvůli tomu bojovat. Když však jednáme v souladu se základní bezvýznamností toho, co je, pak začneme vidět tento druh vážnosti humorně a stejně tak humorně i lidi, kteří dělají z věcí velké záležitosti.


Otázka: Většina argumentů, které jsem slyšel uvádět ve prospěch dělání dobrých a správných věcí, říká: ,,Nejdříve shromažďujte zásluhy, buďte dobří, vzdejte se zla. Později bude snadnější vzdát se těchto ,,dobrých závislostí". Co říkáte tomuto přístupu?
Odpověď: Když se na to díváme z hlediska smyslu pro humor, pak představa ,,vzdání se" je zde příliš doslovná a naivní. Když se snažíme být dobrými a vzdát se všeho, je ironické, že to vůbec není vzdání se. Přibíráme tím pouze víc věcí. To je komická stránka celé záležitosti. Někdo si myslí, že je schopný se vzdát velkého nákladu, který nese, ale nepřítomnost tohoto nákladu, vzdání se, je mnohokrát těžší než to, co člověk odhodil. Je snadné se něčeho vzdát, ale vedlejší produkt tohoto vzdání se může být velmi mohutný. Pokaždé, když někoho potkáme, budeme si myslet nebo řekneme nahlas, ,,vzdal jsem se toho a toho". A tak se ,,vzdání" stane těžším a těžším, jako kdybychom na zádech nesli vak plný zárodků. Nakonec se náš náklad promění ve velkou houbu, která, když ji neseme, roste rychleji a rychleji. Časem se můžeme stát úplně nesnesitelnými, neboť jsme se vzdali tolika věcí.
Proto když meditaci bereme jako závažnou a důležitou věc, pak se stane trapnou, těžkopádnou a drtí nás. Nebudeme schopni na ni ani pomyslet. Podobá se to tomu, jako když člověk sní velice těžké jídlo. Začne mu být špatně a říká si:
,,Přál bych si, abych měl hlad. Cítil bych se alespoň lehce, ale nyní mám všechno to jídlo v žaludku a začíná mi být spatně. Škoda, že jsem kdy jedl." Duchovnost nemůžeme brát takto vážně. Působí to sebeničivě a je to opak pravého ,,vzdávání se".

Otázka: Osvícený člověk již tedy překonal pocit tragédie?
Odpověď Nemusíme být nutně osvícení, abychom se vzdali pocitu tragičnosti. Když se dostaneme do intenzivně vystupňované situace se silnou tragičnosti, můžeme pak současně začít vidět i v těchto situacích humor. Stejně tak jako když v hudbě slyšíme sílící crescendo, a pak hudba přestane náhle znít, začneme vnímat ticho jako součást hudby. Není to naprosto žádná mimořádná zkušenost. Je to velmi obyčejné a světské. Proto jsem řekl, že je to jedna z nejvíce bezvýznamných zkušeností vůbec, protože k ní nepřidáváme hodnotové soudy. Zkušenost je sotva přítomná. Samozřejmě, když ji zpracujeme základním trikem ega, můžeme jít dál a říci, že když je zkušenost sotva přítomná a bezvýznamná, tak právě proto je jednou z nejvíce cenných a mimořádných zkušeností vůbec. To by byl právě konceptuální způsob, jak se snažit dokázat, že to, čeho se účastníme, je velká věc. Ale velká věc to není.

Otázka: Je smysl pro humor v nějakém vztahu ke zkušenosti okamžitého osvícení, satori ?
Odpověď: Zajisté. Například je znám příběh člověka; který umřel během smíchu. Byl to prostý, vesnický člověk, který se ptal učitele na barvu Amitábhy, která je tradičně ikonograficky rudá. Nějakým omylem však myslel, že učitel řekl, že Amitábha má barvu popela v ohni. A to ovlivnilo jeho celou meditační praxi, protože když praktikoval meditaci, představoval si Amitábhu šedivého.
Když umíral a ležel na smrtelném lůžku, chtěl se ujistit, a tak se zeptal ještě jiného učitele na barvu Amitábhy. Učitel mu řekl, že barva Amitábhy je rudá a muž náhle propukl ve smích:
,,No a já jsem si po celou dobu myslel, že jeho barva je šedivá a nyní mi říkáš, že je rudá." Rozesmál se a během smíchu zemřel. Je tedy důležité překonat určitý druh vážnosti.
Je mnoho příběhů o lidech, kteří byli skutečně schopni zažít probuzený stav během smíchu — když uviděli kontrast a ironii opačných situací. Například kdysi žil poustevník, jehož oddaný ctitel bydlel ve vesnici vzdálené několik mil. Tento ctitel poustevníka podporoval a zásoboval ho potravou a jinými životními nezbytnostmi. Jednoho dne se poustevník doslechl, že sám dárce chce osobně přijít, aby ho uviděl. Pomyslel si:
,,Musím na něj zapůsobit, musím vyčistit a vyleštit předměty na oltáři, vše musím pěkně uspořádat, celou místnost musím dát do pořádku." A tak uklízel a všechno upravoval, až oltář s číšemi vody a s jasně svítícími lampami vypadal působivě. Když skončil, usedl a začal vše prohlížet a obdivovat. Vše vypadalo velice čistě, až poněkud neskutečně, viděl, že i oltář vypadá nepřirozeně. Náhle si ke svému údivu uvědomil, že jeho chování je pokrytecké. Šel tedy do kuchyně, nabral plné hrsti popela a házel ho směrem k oltáři, až byla místnost plná nepořádku. Když přišel jeho patron, velice na něj zapůsobila přirozená atmosféra místnosti, to, že nebyla vůbec uklizena. Poustevník to nemohl vydržet, propukl ve smích a řekl: ,,Pokoušel jsem se uklidit místnost, upravit i sebe, ale pak jsem si řekl, že bych to mohl předvést takto." Oba dva, jak patron, tak poustevník, propukli ve smích. Byl to velký okamžik probuzení pro oba dva.

Otázka: V každé přednášce popisujete situaci, z které zdánlivě není úniku, do které jsme všichni chyceni a zapleteni jako do sítě. Jsem zvědav, jestli zamýšlíte ukázat, že existuje také cesta ven?
Odpověď: Víte, celý vtip je v tom, že když budeme mluvit celou dobu o cestě ven, pak se budeme ve své fantazii zabývat sny o úniku, spasení a osvícení. Je však nutné, abychom byli praktičtí. Musíme zkoumat, co je zde a nyní, svou neurotickou mysl. Když pak jednou budeme úplně důvěrně seznámeni s negativními aspekty svého bytí, ,,cestu ven" budeme znát automaticky. Když však budeme mluvit o tom, jak je krásné a radostné dosáhnout svého cíle, začneme být velice naivní a romantičtí, a tento přístup začne být překážkou.
Člověk musí být praktický. Je to jako když navštívíme svého lékaře, protože jsme nemocní. Máli nás doktor léčit, musí především vědět, co je s námi v nepořádku. Co je v pořádku, to není tak důležité. Když lékaři řekneme, co nám je, tak je to způsob, jak se své nemoci můžeme zbavit. To je důvod, proč Buddha na začátku vyučoval jako první učení Čtyři Vznešené Pravdy. Je třeba začít s uvědoměním bolesti a utrpení, duhkha. Když si uvědomíme duhkha, můžeme pak postupovat k původu trpění, k cestě vedoucí z utrpení a nakonec k osvobození. Buddha nezačíná učením o kráse osvícené zkušenosti.

Otázka: Když užívám běžný způsob hodnocení a posuzování, pak se mně zdá, že chyby a překážky, které popisujete v pozdějších přednáškách, jsou jakoby pokročilejší než ty, které jste popsal v počátečních přednáškách. Je to tak?
Odpověď: Ano, je to pravda. I když jsme vstoupili na cestu, jako je tomu v případě bódhisattvy, tedy tehdy, když se začínáme probouzet, může se objevovat sklon k analýze našeho probouzejícího se stavu. Patří k tomu pohlížení na sebe, analyzování a hodnocení, což pokračuje, až to rozetne ostrá rána, která se nazývá samádhi jako vadžra. Je to poslední stav samádhi v meditaci. Dosažení osvícení se nazývá ,,jako vadžra", protože se tím nepotvrzuje žádný nesmysl, ale protíná to přímo všechny naše hry. V příběhu Buddhova života se dovídáme o pokušení Máry, což jsou velice jemné a choulostivé záležitosti. První pokušení je strach z fyzického zničení. Poslední je svádění dcerami Máry. Je to svádění duchovním materialismem, které je velice silné, neboť nás svádí to, že si myslíme, ,,já" jsem něčeho dosáhl. Když si myslíme, že jsme něčeho dosáhli, že jsme ,,to udělali", pak nás svedly dcery Máry, svedl nás duchovní materialismus.

[Petra]

Ten youtuber - Jan Zahradník Havelka má přijetí jako hlavní metodu, dokonce na metodu přijetí pořádal kurzy - vše je na jeho dřívějších videích - no ale že by se teď už po letech nějak usmíval?

Prostě "Já přijímám" - v tom trčí stále ta oddělenost. Já se rozhoduji že teda, když už to je, tak to přijímám - jinak bych asi odmítal - to co se mi nelíbí?
Prostě tam trčí to já, které milostivě a poslušně něco přijímá a díky tomu bude šťastné a bez problémů.

Takže to slovo přijetí, totální přijetí....

No, jo, je to o dualitě: Příjímající a přijímané. V určité fázi vyvoje to má své místo. Prostě akceptovat, co přichází. Mně to připadá jako samozřejmé.

Havelka mi není moc sympatický. Pochybuji, že se mu přijímaní daří, akorát o něm mluví - asi protože je to právě moderní.

[Miroslav]

Havelka mi není moc sympatický. Pochybuji, že se mu přijímaní daří, akorát o něm mluví - asi protože je to právě moderní.

Ani to není tak tou moderností. Jemu to asi opravdu trochu pomohlo od té deprese a možná i některým jeho klientům.
Je to první dobrý krok, pro ty kteří odmítají.
Některé malé děti mají fázi odmítání - jaksi se tím odmítáním začíná vymezovat ego? Některým to odmítání a vybírání si asi zůstává do dospělosti.

Třeba "Řekni mi, že to není pravda" nebo "Proč zrovna já?" nebo "to nemohu přijmout, že..." A někteří lidé se dokonce chlubí i svojí nechápavostí - "To nechápu, jak někdo může..."