Láska

[Miroslav]

Pojem láska je velmi nadužívaný pojem.
Pěkně tohle vysvětluje Krishnamurti ve své knížečce "Osvobození od známého"
A nakonec péše i to, co to ta láska je. 

(Dávám to sem, protože to vystihuje i to, jak to vidím a cítím - lépe bych to nezformuloval).

Láska

    Požadavek jistoty ve vztahu plodí nevyhnutelně utrpení a strach. Toto hledání jistoty přináší nejistotu. Našel jste někdy jistotu v některém vašem vztahu? Opravdu našel? Většina z nás chce najít jistotu ve své lásce a v tom, že je milována, ale je to láska, když každý z nás hledá svoje vlastní bezpečí, svoji vlastní cestu? Nejsme milováni, protože nevíme jak milovat.
    Co je láska? Toto slovo je tak často používáno a znehodnoceno, že ho jen velmi nerad používám. Všichni mluví o lásce - v každém časopise a novinách a každý misionář mluví neustále o lásce. Miluji svoji zemi, miluji svého krále, miluji nějakou knihu, miluji hory, miluji potěšení, miluji svoji ženu, miluji Boha. Je láska idea? Jestliže ano, pak může být kultivována, živena, pěstována, šířena, formována, jak se vám zlíbí. Řeknete-li, že milujete Boha, co to znamená? To znamená, že milujete projekci vaší vlastní představivosti, projekci sebe sama oděnou do určité formy úctyhodnosti, podle toho, co si myslíte, že je vznešené a svaté; takže říci "miluji Boha", je absolutní nesmysl. Když uctíváte Boha, uctíváte sebe, a to není láska.

    Protože nejsme schopni rozřešit tuto lidskou věc zvanou láska, obracíme se k abstrakcím. Láska může být konečným řešením všech lidských potíží, problémů a bolestí, ale jak máme nalézt odpověď na otázku, co to láska je? Pouhým jejím definováním? Církev ji definovala jedním způsobem, společnost jiným, a přitom se zde vyskytují všechny druhy úchylek a zvráceností. Obdiv k někomu, spaní s někým, opětování citů, partnerství - to je to, co nazýváme láskou? Je to normou, vzorem a stalo se to tak strašně osobní, smyslové a omezené, že náboženství vyhlásila, že láska je něco mnohem více než toto. V tom, co náboženství nazývají lidskou láskou, vidí potěšení, soutěžení, žárlivost, touhu vlastnit, držet, ovládat a zasahovat do myšlení druhého. Vidouce složitost toho všeho, náboženství říkají, že zde musí být jiný druh lásky, lásky božské, krásné, nedotčené, neporušené.
    Tak zvaní svatí po celém světě tvrdí, že podívat se na ženu je něco naprosto špatného; říkají, že se nemůžete přiblížit k Bohu, pokud se oddáváte sexu, proto sex zavrhují, ačkoliv jsou jím pohlceni. Ale popřením sexuality se zbavují svých očí a odřezávají své jazyky, protože tím popírají celou krásu země. Mají vyhladovělá srdce a mysli; zapudili krásu, neboť krása je spojena se ženou.
    Může být láska rozdělena na svatou a obyčejnou, lidskou a božskou, nebo je jen láska? Je láska jedna jediná, nebo je mnoho lásek? Řeknu-li: "Miluji tě", vylučuje to lásku ke druhým? Je láska osobní nebo neosobní? Morální nebo nemorální? Rodinná nebo nerodinná? Milujete-li lidstvo, můžete milovat jednotlivce? Je láska sentiment? Je láska emoce? Je láska potěšení a touha? Všechny tyto otázky ukazují, že máme ideje vztahující se k tomu, co by láska měla nebo neměla být a vzory a normy vytvořené kulturou, ve které žijeme.
    Takže abychom se mohli hlouběji zabývat otázkou, co je to láska, musíme se nejprve osvobodit od nánosů staletí, odložit všechny ideje a ideologie o tom, co láska má nebo nemá být. Rozdělování čehokoli na to, co je, a na to, co by mělo být, je nejvíce zavádějící způsob přístupu k životu.

    Jak mám tedy zjistit, co je to ten plamen, kterému říkáme láska, - ne jak ji definovat, ale co znamená sama o sobě? Nejprve vyloučím vše, co o tom řekla církev, společnost, rodiče a přátelé, každá osoba nebo kniha, protože chci zjistit sám pro sebe, co to je. V tom je velký problém, protože je v tom zahrnuto celé lidstvo s tisíci způsoby definování lásky, a já sám jsem chycen v nějakém vzoru, podle toho, co mám rád nebo co mě právě těší, - takže neměl bych se nejprve, abych lásce porozuměl, osvobodit od svých vlastních náklonností a předsudků? Jsem zmaten, rozerván svými touhami, proto si řeknu: "Nejprve vyčisti svůj vlastní zmatek. Snad budeš schopen objevit, co je láska, skrze to, co láskou není."
    Vláda říká: "Jdi a zabíjej pro lásku k vlasti." Je to láska? Náboženství říká: "Odlož sex pro lásku k Bohu." Je toto láska? Je láska touha? Neříkej ne. Pro většinu z nás je - touha s potěšením, potěšením, které je odvozeno od smyslů, sexuálního spojení a naplnění. Nejsem proti sexu, ale podívej se, co je v něm obsaženo. To, co ti sex dává chvilkově, je opuštění sebe sama, ale pak upadneš zpět do svého zmatku, takže chceš stále znovu a znovu opakování toho stavu, ve kterém nejsou žádné obavy, žádné problémy, žádné já. Říkáš, že miluješ svoji ženu. V této lásce je zahrnuto sexuální potěšení, potěšení z toho, že mám doma někoho, kdo se stará o moje děti, vaří. Jste na ní závislý; dala vám své tělo, city, svou podporu, určitý pocit jistoty a pohody. Potom se od vás odvrátí; začne se nudit nebo odejde s někým jiným a vaše emocionální rovnováha je zničena a toto vyrušení, které nemáte rád, se nazývá žárlivost. Je v ní bolest, úzkost, nenávist a násilí. Takže ve skutečnosti říkáš: "Dokud budeš patřit mně, miluji tě, ale v momentě, kdy tomu tak nebude, začnu tě nenávidět. Dokud se mohu spolehnout, že uspokojíš moje potřeby, sexuální a jiné, miluji tě, ale v momentě, kdy mi přestaneš dávat, co já chci, nemám tě rád." To znamená, že je mezi vámi antagonismus, oddělení, a když cítíš oddělenost od druhého, není to žádná láska. Ale dovedeš-li žít se svojí ženou bez toho, aby mysl vytvářela všechny tyto protikladné stavy, tyto nekonečné vnitřní spory, pak snad - snad - budeš vědět, co je láska. Potom jsi naprosto svobodný a stejně tak ona, kdežto jestliže jsi na ní závislý kvůli svému potěšení, jsi jejím otrokem. Takže když někdo miluje, musí v tom být svoboda, nejen od druhé osoby, ale i od sebe sama.
    Patřit někomu, být někým psychologicky živen, záviset na někom - v tom všem musí být vždy úzkost, strach, žárlivost, vina, a dokud je zde strach, není zde láska; mysl postižená utrpením nikdy nepozná, co je láska; sentimentalita a vyžívání se v emocích nemá vůbec nic společného s láskou. A tak láska nemá co dělat s potěšením a touhou.
    Láska není produktem myšlení, které je minulostí. Myšlení nemůže v žádném případě pěstovat lásku. Láska není ohraničena a a spoutána žárlivostí, protože žárlivost je minulostí. Láska je vždy aktivní přítomností. Není to "Budu milovat" nebo "Miloval jsem". Znáte-li lásku, nenásledujete nikoho. Láska není poslušná. Milujete-li, není zde ani úcta ani neúcta.
    Nevíte, co znamená někoho skutečně milovat - milovat bez nenávisti, bez žárlivosti, bez hněvu, bez touhy zasahovat do toho, co druhý dělá nebo myslí, bez odsuzování, bez porovnávání, - opravdu nevíte, co to znamená? Je-li zde láska, je zde srovnávání? Když někoho milujete celým svým srdcem, celou svou myslí, celým svým tělem, celou svou bytostí, je zde srovnávání? Když se naprosto odevzdáte takovéto lásce, není zde nikdo druhý.
    Má láska odpovědnost a povinnost a bude používat tato slova? Když děláte něco na základě povinnosti, je v tom nějaká láska? V povinnosti není láska. Struktura povinností, ve kterých je lidská bytost chycena, ji ničí. Dokud jste nucen něco dělat, protože je to vaše povinnost, tak to, co děláte, nemilujete. Je-li zde láska, není zde žádná povinnost a žádná odpovědnost.
    Většina rodičů si bohužel myslí, že nesou odpovědnost za své děti, a jejich pocit odpovědnosti se projevuje tím, že jim říkají, co mají dělat a co ne, čím by se měly stát a čím nikoliv. Rodiče chtějí, aby jejich děti měly zajištěné postavení ve společnosti. To, co nazývají odpovědností, je součástí úctyhodnosti, kterou vzývají; a jeví se mi to tak, že kde je úctyhodnost, tam není žádný řád; starají se jen o to, jak se stát dokonalým občanem. Když připravují své děti, aby zapadly do společnosti, podílejí se na věčném trvání války, konfliktu a brutality. Tomu říkáte péče a láska?
    Skutečná péče je podobná péči o strom nebo plodinu - zalévat ji, studovat její potřeby, vybrat nejlepší půdu, starat se o ni s něhou a jemností - ale když připravujete děti, aby zapadly do společnosti, připravujete je pro to, aby byly zabity. Kdybyste skutečně milovali své děti, neměli byste žádnou válku.
    Když ztratíte někoho, koho jste miloval, proléváte slzy - proléváte je pro sebe, nebo pro toho, kdo zemřel? Pláčete pro sebe, nebo pro druhého? Brečel jste již někdy pro druhého? Brečel jste někdy pro svého syna, který padl na bitevním poli? Ano, ale vycházely tyto slzy ze sebelítosti, nebo jste brečel proto, že byl zabit lidský život? Když brečíte ze sebelítosti, vaše slzy nemají žádný význam, neboť se zabýváte sám sebou. Jestliže brečíte proto, že jste přišel o někoho, na koho jste soustředil velkou část citu, nebyl to skutečný cit. Když brečíte pro vašeho bratra, který zemřel, brečte pro něj. Je velmi snadné brečet pro sebe, protože on odešel. Očividně se to dotklo vašeho srdce, ale ne pro něj, ale pouze ze sebelítosti a sebelítost vás zatvrzuje, uzavírá a činí vás tupým a hloupým.
    Když brečíte kvůli sobě, že jste osamělý, protože jste byl opuštěn, protože už nemáte sílu, stěžujete si na osud, své prostředí - stále jen vy v slzách, - je to láska? Jestliže tomu porozumíte, což znamená přijít s tím do kontaktu stejně bezprostředně, jako se dotýkáte stromu nebo sloupu nebo ruky, pak uvidíte, že utrpení si vytváříme sami, že je vytvářeno myšlením, že je výsledkem času. Před třemi lety jsem měl bratra, nyní je mrtev, jsem osamělý, pln bolesti, nemám nikoho, u koho bych mohl nalézt útěchu nebo společnost, a tyto myšlenky mi vlévají slzy do očí.
    Můžete vidět v sobě všechny tyto děje, když se na ně budete dívat. Můžete je vidět plně, kompletně, jedním pohledem, ne analýzou v čase. Můžete vidět v jednom okamžiku celou strukturu a povahu této chatrné, malé věci označované "já", moje slzy, můj národ, moje víra, moje náboženství - všechny tyto ošklivosti, vše je to ve vás. Když to vidíte srdcem, ne myslí, když to vidíte z opravdového dna vašeho srdce, pak máte klíč, který ukončí vaše utrpení.
    Utrpení a láska nemohou jít spolu, ale v křesťanském světě je utrpení idealizováno, položeno na kříž a uctíváno s tím, že mu nemůžete uniknout jinak, než pouze těmito jedinými dveřmi, a těmi je celá struktura vykořisťující náboženské společnosti.

    Takže, ptáte-li se, co je to láska, možná vás příliš vyděsí, když uvidíte odpověď. Může to znamenat úplný otřes; může to roztrhnout vaši rodinu; možná objevíte, že nemilujete svoji ženu nebo svého manžela nebo děti - milujete? - možná zboříte dům, který jste vystavěl, možná se už nikdy nevrátíte do chrámu.
    Ale jestliže ji přesto stále chcete objevit, uvidíte, že strach není láska, závislost není láska, žárlivost není láska, vlastnictví a nadvláda nejsou láska, odpovědnost a povinnost nejsou láska, sebelítost není láska, bolest z toho, že nejsem milován není láska. Uvidíte, že láska není opakem nenávisti, stejně tak, jako pokora není opakem domýšlivosti. Takže pokud můžete toto všechno eliminovat, ne úsilím, ale spláchnutím toho všeho tak, jako déšť smývá nahromaděný prach s listu, pak snad potkáte tu podivnou květinu, po které člověk stále prahne.
    Nemáte-li lásku v její plnosti, ale jen v malých útržcích, nejste-li jí naplněn, svět bude spět ke katastrofě. Intelektuálně víte, že jednota lidstva je nezbytná a že láska je k tomu jedinou cestou, ale kdo vás naučí, jak milovat? Řekne vám nějaká autorita, nějaká metoda, nějaký systém, jak milovat? Jestliže vám to někdo řekne, pak to není láska. Můžete říci: "Budu cvičit lásku; budu sedět den za dnem a přemýšlet o tom; budu se cvičit v tom být laskavý a mírný a budu se snažit věnovat pozornost druhým." Myslíte, že je možné se vycvičit v lásce, vychovat vůli k lásce? Jestliže se cvičíte kázní a vůlí k lásce, láska odchází oknem. Praktikováním nějaké metody nebo systému lásky se můžete stát mimořádně chytrým nebo se můžete stát laskavějším nebo se dostat do stavu nenásilí, ale to nemá vůbec nic společného s láskou.

    V tomto rozervaném pustém světě není žádná láska, protože v něm hraje největší roli potěšení a touha, ale bez lásky nemá váš každodenní život žádný význam. A nemůžete mít lásku, pokud zde není krása. Krása není něco, co vidíte - není to krásný strom, krásný obraz, krásná stavba nebo krásná žena. Krása je zde jen tehdy, když vaše srdce a mysl znají lásku. Bez lásky a citu pro krásu není žádná ctnost a víte velmi dobře, že ať děláte co děláte, zlepšujete společnost nebo živíte chudé, budete vytvářet stále větší spoušť, protože bez lásky je zde jen ošklivost a chudoba ve vašem srdci a mysli. Ale je-li zde láska a krása, cokoliv děláte, je správné, cokoliv děláte, má řád. Když víte jak milovat, pak není omezení pro to, co děláte, a láska vyřeší všechny problémy.
    Nyní jsme se dostali ke kořenu: může se mysl setkat s láskou bez cvičení, bez myšlení, bez snažení, bez jakékoliv knihy, učitele nebo vůdce - setkat se s ní tak, jako se člověk setkává s krásným západem slunce? Zdá se mi, že jedna věc je absolutně nutná, a tou je vášeň k životu bez motivu - vášeň, která není výsledkem nějakého pouta nebo spojení s něčím, vášeň, která není chtivostí. Člověk, který neví, co je tato vášeň, nikdy nepozná lásku, protože láska může přijít pouze tehdy, je-li zde naprosté zanechání sebe.
    Mysl, která se snaží získat, není vášnivá mysl. Setkat se s láskou bez toho, abychom se snažili ji získat, je jediná cesta jak ji najít - setkat se s ní nevěda jak, a ne jako s výsledkem nějakého snažení nebo zkušenosti. Taková láska, když ji naleznete, není produktem času; taková láska je osobní i neosobní, je jediná i mnohá. Jako květina, která je plná vůně, můžete k ní přivonět, nebo ji minout. Tato květina je pro všechny a pro toho, kdo si dá tu práci, aby hluboce vdechl její vůni a pohlédl na ni s radostí. Jestli je někdo velmi blízko v zahradě nebo velmi daleko, je to pro květinu stejné, protože ona je plná této vůně, a proto ji sdílí s každým.
    Láska je něco, co je nové, čerstvé, živé. Nemá žádné včera a žádné zítra. Je mimo vřavu mysli. Je to pouze nevinná, prostá mysl, která ví, co je láska, a nevinná mysl může žít ve světě, který není nevinný. Najít tuto mimořádnou věc, kterou se člověk snaží bez přestání získat skrze obětování, uctívání, skrze vztah, skrze sex, každou formou potěšení a bolesti, je možné, jen když mysl dojde k pochopení sama sebe a přirozeně skončí. Pak láska nemá žádný protiklad, pak je láska bez konfliktu.
    Můžete se ptát: "Když najdu takovou lásku, co se stane s mojí ženou, mými dětmi, mojí rodinou? Musejí mít přece jistotu." Když kladete takovou otázku, ještě jste nikdy nebyl mimo pole mysli, mimo pole vědomí. Kdybyste jednou byl mimo toto pole, nikdy se nebudete takto ptát, protože pak budete vědět, co je láska, že v ní není žádné myšlení a tedy žádný čas. Můžete tato slova číst unesen a okouzlen, ale pouze dostanete-li se mimo myšlení a čas - což znamená dostat se za utrpení - uvidíte, že je zde jiný rozměr, který se nazývá láska.
    Ale vy nevíte, jak se dostat k tomuto mimořádnému prameni - takže, co dělat? Nevíte-li co dělat, neděláte nic, že? Absolutně nic. Pak jste vnitřně úplně tichý. Rozumíte, co to znamená? To znamená, že nic nehledáte, nic nechcete, o nic neusilujete; není zde vůbec žádné centrum. Potom je zde láska.

[Petra]

Proč si lidé vymysleli pojem láska? Protože není? Protože je?

Protože ji cítí/vnímají? Protože ji necití/nevnímají?

 

[Pedrito]

Je obdivuhodné, jak Pedrito otevřeně pozval na Posezeníčko Janu, i když ho tolikrát na svých stránkách banovala a vypudila, aby si založil vlastní fórum. Tohle je ukázka opravdového soucitu s opuštěnou bytostí, o které Pedrito ví, že by si ráda popovídala, ale na poradně nemá s kým.

No ona nějak ví, že nemůže veřejně s druhými komunikovat jinak, než jak je zvyklá. Pomocí všemožných autorit, či pomocí AI. Nejde to. Nevěřím, že se takhle baví se svou rodinou, sousedy, kolegy.. ale jakmile otevře ten internet, je v transu.

[Pedrito]

Proč si lidé vymysleli pojem láska? Protože není? Protože je?

Protože ji cítí/vnímají? Protože ji necití/nevnímají?

 

Čistě mysticky Láska je vztah a to je Síla (Šakti) mezi Duchem (Brahman) a manifestací (Ómkar Namaskar)... A tenhle vztah se nese  jako vánek k bytostem v tom projevu, k jeho dětem, vánek universa, k přírodě, fauně, flóře, k hvězdám, horám i vodám... Jen tak vše drží pokupě, jen tak vše je... Na mentalitě člověka to nestojí, ani nepadá.

[Petra]

Nejzvláštnější mi připadá ten příkaz:

Miluj!

Jakoby to šlo...


To už mi připadá lepší, když si někdo přizná, že neumí milovat. Zajímavé je, jak to vlastně pozná, že neumí milovat - protože ví, co je láska, co je milovat?

Trochu podivné je, když se někdo rozhodne, že se bude učit milovat. Dá se naučit milovat? Podle mne ne.

Rozhodně nesouhlásím s Krišnamurtim, že V tomto rozervaném pustém světě není žádná láska. To není pravda. To už by dávno neexistoval...

Zajímavé je, možná krásné, že se většiny lidí (jejich srdce?) dotkne to, co v Bibli řekl o lásce Pavel:

1.list Korintským 13

Bez lásky nejsem nic

Kdybych mluvil v jazycích lidí i andělů, bez lásky je to jen dunění zvonu, řinčení činelů.
 
Kdybych uměl prorokovat, rozuměl všem tajemstvím, měl všechno poznání a víru, že bych i hory přenášel, bez lásky nejsem nic.

Kdybych rozdal vše, co mám, kdybych dal i vlastní tělo, abych se proslavil, bez lásky je mi to k ničemu.

Láska je trpělivá, je laskavá, láska nezávidí, láska se nevychloubá ani nepovyšuje; 

není hrubá, nehledá svůj prospěch, není vznětlivá, nepočítá křivdy, 

není škodolibá, ale raduje se z pravdy;

všechno snáší, všemu věří, vždycky doufá, všechno vydrží.

Láska nikdy neskončí.

Avšak proroctví – ta zaniknou, jazyky – ty umlknou, poznání – to pomine. 

Jen z části totiž poznáváme a jen z části prorokujeme;

jakmile však přijde dokonalé, tehdy to částečné zanikne.

Dokud jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě, myslel jsem jako dítě, měl jsem dětské názory; když jsem však dospěl, s dětinskými věcmi jsem se rozloučil.

Teď totiž vidíme jako v zrcadle, nejasně, ale potom tváří v tvář. Teď poznávám částečně, ale potom poznám plně, tak jako Bůh zná mě.

Do té doby nám zůstává víra, naděje a láska, tato trojice; ale největší z nich je láska.


....

Láska nikdy neskončí. To je pravda. Někdy akorát mizí do neviditelna, schovává se. 

[Petra]

Čistě mysticky Láska je vztah a to je Síla (Šakti) mezi Duchem (Brahman) a manifestací (Ómkar Namaskar)... A tenhle vztah se nese  jako vánek k bytostem v tom projevu, k jeho dětem, vánek universa, k přírodě, fauně i flóře, k hvězdám, horám i vodám... Jen tak vše drží pokupě, jen tak vše je... Na mentalitě člověka to nestojí, ani nepadne.

Já vidím lásku, jako pohyb, jako energii - ten impuls k tvoření/stvoření, proto je láska ve všem - i v té mentalitě člověka.

Velmi se mi proto líbí Nisargadattovo: Láska říká: "Jsem vše."

Člověk bud lásku nechává v sobě volně "proudit" nebo v sobě vytváří blokády, které to volné proudění omezují a někdy i zcela zabranují.

[Evulína]

Bůh je láska.

[Pedrito]

Jsou stavy tzv meditační, kde nirvikalpa není měřítkem. To jsou jen názvy kterým rozumí mysl, jsou to pojmenování vzešlá z uchopení toho myslí, která je spoluprací rozumu a citu v těle, touto spoluprací vzniká mysl. Jejich nečinností ustává... To se děje na "pozemku" vědomí, kde je jimi stavěn ten dům - mysl. Láska nemá "pevný" základ, neboť je celou tou Zemí na níž je vyměřen pozemek rozumem a citem a na něm je budován dům, chrám, nauka o Ní, o Tom... A ona to dovolí... Jako matka dovolí dětem spálit se...

[Petra]

Když láska proudí...



Viliam Poltikovič:

.....Každý má právo na svůj názor, já mu ho nebudu vyvracet. Každý máme svoji zkušenost, svoje směřování, svoje cítění, vnímání

[Paradoxy]

Pojem láska je velmi nadužívaný pojem.
Pěkně tohle vysvětluje Krishnamurti ve své knížečce "Osvobození od známého"
A nakonec péše i to, co to ta láska je. 

(Dávám to sem, protože to vystihuje i to, jak to vidím a cítím - lépe bych to nezformuloval).

Láska

    Požadavek jistoty ve vztahu plodí nevyhnutelně utrpení a strach. Toto hledání jistoty přináší nejistotu. Našel jste někdy jistotu v některém vašem vztahu? Opravdu našel? Většina z nás chce najít jistotu ve své lásce a v tom, že je milována, ale je to láska, když každý z nás hledá svoje vlastní bezpečí, svoji vlastní cestu? Nejsme milováni, protože nevíme jak milovat.
    Co je láska? Toto slovo je tak často používáno a znehodnoceno, že ho jen velmi nerad používám. Všichni mluví o lásce - v každém časopise a novinách a každý misionář mluví neustále o lásce. Miluji svoji zemi, miluji svého krále, miluji nějakou knihu, miluji hory, miluji potěšení, miluji svoji ženu, miluji Boha. Je láska idea? Jestliže ano, pak může být kultivována, živena, pěstována, šířena, formována, jak se vám zlíbí. Řeknete-li, že milujete Boha, co to znamená? To znamená, že milujete projekci vaší vlastní představivosti, projekci sebe sama oděnou do určité formy úctyhodnosti, podle toho, co si myslíte, že je vznešené a svaté; takže říci "miluji Boha", je absolutní nesmysl. Když uctíváte Boha, uctíváte sebe, a to není láska.

    Protože nejsme schopni rozřešit tuto lidskou věc zvanou láska, obracíme se k abstrakcím. Láska může být konečným řešením všech lidských potíží, problémů a bolestí, ale jak máme nalézt odpověď na otázku, co to láska je? Pouhým jejím definováním? Církev ji definovala jedním způsobem, společnost jiným, a přitom se zde vyskytují všechny druhy úchylek a zvráceností. Obdiv k někomu, spaní s někým, opětování citů, partnerství - to je to, co nazýváme láskou? Je to normou, vzorem a stalo se to tak strašně osobní, smyslové a omezené, že náboženství vyhlásila, že láska je něco mnohem více než toto. V tom, co náboženství nazývají lidskou láskou, vidí potěšení, soutěžení, žárlivost, touhu vlastnit, držet, ovládat a zasahovat do myšlení druhého. Vidouce složitost toho všeho, náboženství říkají, že zde musí být jiný druh lásky, lásky božské, krásné, nedotčené, neporušené.
    Tak zvaní svatí po celém světě tvrdí, že podívat se na ženu je něco naprosto špatného; říkají, že se nemůžete přiblížit k Bohu, pokud se oddáváte sexu, proto sex zavrhují, ačkoliv jsou jím pohlceni. Ale popřením sexuality se zbavují svých očí a odřezávají své jazyky, protože tím popírají celou krásu země. Mají vyhladovělá srdce a mysli; zapudili krásu, neboť krása je spojena se ženou.
    Může být láska rozdělena na svatou a obyčejnou, lidskou a božskou, nebo je jen láska? Je láska jedna jediná, nebo je mnoho lásek? Řeknu-li: "Miluji tě", vylučuje to lásku ke druhým? Je láska osobní nebo neosobní? Morální nebo nemorální? Rodinná nebo nerodinná? Milujete-li lidstvo, můžete milovat jednotlivce? Je láska sentiment? Je láska emoce? Je láska potěšení a touha? Všechny tyto otázky ukazují, že máme ideje vztahující se k tomu, co by láska měla nebo neměla být a vzory a normy vytvořené kulturou, ve které žijeme.
    Takže abychom se mohli hlouběji zabývat otázkou, co je to láska, musíme se nejprve osvobodit od nánosů staletí, odložit všechny ideje a ideologie o tom, co láska má nebo nemá být. Rozdělování čehokoli na to, co je, a na to, co by mělo být, je nejvíce zavádějící způsob přístupu k životu.

    Jak mám tedy zjistit, co je to ten plamen, kterému říkáme láska, - ne jak ji definovat, ale co znamená sama o sobě? Nejprve vyloučím vše, co o tom řekla církev, společnost, rodiče a přátelé, každá osoba nebo kniha, protože chci zjistit sám pro sebe, co to je. V tom je velký problém, protože je v tom zahrnuto celé lidstvo s tisíci způsoby definování lásky, a já sám jsem chycen v nějakém vzoru, podle toho, co mám rád nebo co mě právě těší, - takže neměl bych se nejprve, abych lásce porozuměl, osvobodit od svých vlastních náklonností a předsudků? Jsem zmaten, rozerván svými touhami, proto si řeknu: "Nejprve vyčisti svůj vlastní zmatek. Snad budeš schopen objevit, co je láska, skrze to, co láskou není."
    Vláda říká: "Jdi a zabíjej pro lásku k vlasti." Je to láska? Náboženství říká: "Odlož sex pro lásku k Bohu." Je toto láska? Je láska touha? Neříkej ne. Pro většinu z nás je - touha s potěšením, potěšením, které je odvozeno od smyslů, sexuálního spojení a naplnění. Nejsem proti sexu, ale podívej se, co je v něm obsaženo. To, co ti sex dává chvilkově, je opuštění sebe sama, ale pak upadneš zpět do svého zmatku, takže chceš stále znovu a znovu opakování toho stavu, ve kterém nejsou žádné obavy, žádné problémy, žádné já. Říkáš, že miluješ svoji ženu. V této lásce je zahrnuto sexuální potěšení, potěšení z toho, že mám doma někoho, kdo se stará o moje děti, vaří. Jste na ní závislý; dala vám své tělo, city, svou podporu, určitý pocit jistoty a pohody. Potom se od vás odvrátí; začne se nudit nebo odejde s někým jiným a vaše emocionální rovnováha je zničena a toto vyrušení, které nemáte rád, se nazývá žárlivost. Je v ní bolest, úzkost, nenávist a násilí. Takže ve skutečnosti říkáš: "Dokud budeš patřit mně, miluji tě, ale v momentě, kdy tomu tak nebude, začnu tě nenávidět. Dokud se mohu spolehnout, že uspokojíš moje potřeby, sexuální a jiné, miluji tě, ale v momentě, kdy mi přestaneš dávat, co já chci, nemám tě rád." To znamená, že je mezi vámi antagonismus, oddělení, a když cítíš oddělenost od druhého, není to žádná láska. Ale dovedeš-li žít se svojí ženou bez toho, aby mysl vytvářela všechny tyto protikladné stavy, tyto nekonečné vnitřní spory, pak snad - snad - budeš vědět, co je láska. Potom jsi naprosto svobodný a stejně tak ona, kdežto jestliže jsi na ní závislý kvůli svému potěšení, jsi jejím otrokem. Takže když někdo miluje, musí v tom být svoboda, nejen od druhé osoby, ale i od sebe sama.
    Patřit někomu, být někým psychologicky živen, záviset na někom - v tom všem musí být vždy úzkost, strach, žárlivost, vina, a dokud je zde strach, není zde láska; mysl postižená utrpením nikdy nepozná, co je láska; sentimentalita a vyžívání se v emocích nemá vůbec nic společného s láskou. A tak láska nemá co dělat s potěšením a touhou.
    Láska není produktem myšlení, které je minulostí. Myšlení nemůže v žádném případě pěstovat lásku. Láska není ohraničena a a spoutána žárlivostí, protože žárlivost je minulostí. Láska je vždy aktivní přítomností. Není to "Budu milovat" nebo "Miloval jsem". Znáte-li lásku, nenásledujete nikoho. Láska není poslušná. Milujete-li, není zde ani úcta ani neúcta.
    Nevíte, co znamená někoho skutečně milovat - milovat bez nenávisti, bez žárlivosti, bez hněvu, bez touhy zasahovat do toho, co druhý dělá nebo myslí, bez odsuzování, bez porovnávání, - opravdu nevíte, co to znamená? Je-li zde láska, je zde srovnávání? Když někoho milujete celým svým srdcem, celou svou myslí, celým svým tělem, celou svou bytostí, je zde srovnávání? Když se naprosto odevzdáte takovéto lásce, není zde nikdo druhý.
    Má láska odpovědnost a povinnost a bude používat tato slova? Když děláte něco na základě povinnosti, je v tom nějaká láska? V povinnosti není láska. Struktura povinností, ve kterých je lidská bytost chycena, ji ničí. Dokud jste nucen něco dělat, protože je to vaše povinnost, tak to, co děláte, nemilujete. Je-li zde láska, není zde žádná povinnost a žádná odpovědnost.
    Většina rodičů si bohužel myslí, že nesou odpovědnost za své děti, a jejich pocit odpovědnosti se projevuje tím, že jim říkají, co mají dělat a co ne, čím by se měly stát a čím nikoliv. Rodiče chtějí, aby jejich děti měly zajištěné postavení ve společnosti. To, co nazývají odpovědností, je součástí úctyhodnosti, kterou vzývají; a jeví se mi to tak, že kde je úctyhodnost, tam není žádný řád; starají se jen o to, jak se stát dokonalým občanem. Když připravují své děti, aby zapadly do společnosti, podílejí se na věčném trvání války, konfliktu a brutality. Tomu říkáte péče a láska?
    Skutečná péče je podobná péči o strom nebo plodinu - zalévat ji, studovat její potřeby, vybrat nejlepší půdu, starat se o ni s něhou a jemností - ale když připravujete děti, aby zapadly do společnosti, připravujete je pro to, aby byly zabity. Kdybyste skutečně milovali své děti, neměli byste žádnou válku.
    Když ztratíte někoho, koho jste miloval, proléváte slzy - proléváte je pro sebe, nebo pro toho, kdo zemřel? Pláčete pro sebe, nebo pro druhého? Brečel jste již někdy pro druhého? Brečel jste někdy pro svého syna, který padl na bitevním poli? Ano, ale vycházely tyto slzy ze sebelítosti, nebo jste brečel proto, že byl zabit lidský život? Když brečíte ze sebelítosti, vaše slzy nemají žádný význam, neboť se zabýváte sám sebou. Jestliže brečíte proto, že jste přišel o někoho, na koho jste soustředil velkou část citu, nebyl to skutečný cit. Když brečíte pro vašeho bratra, který zemřel, brečte pro něj. Je velmi snadné brečet pro sebe, protože on odešel. Očividně se to dotklo vašeho srdce, ale ne pro něj, ale pouze ze sebelítosti a sebelítost vás zatvrzuje, uzavírá a činí vás tupým a hloupým.
    Když brečíte kvůli sobě, že jste osamělý, protože jste byl opuštěn, protože už nemáte sílu, stěžujete si na osud, své prostředí - stále jen vy v slzách, - je to láska? Jestliže tomu porozumíte, což znamená přijít s tím do kontaktu stejně bezprostředně, jako se dotýkáte stromu nebo sloupu nebo ruky, pak uvidíte, že utrpení si vytváříme sami, že je vytvářeno myšlením, že je výsledkem času. Před třemi lety jsem měl bratra, nyní je mrtev, jsem osamělý, pln bolesti, nemám nikoho, u koho bych mohl nalézt útěchu nebo společnost, a tyto myšlenky mi vlévají slzy do očí.
    Můžete vidět v sobě všechny tyto děje, když se na ně budete dívat. Můžete je vidět plně, kompletně, jedním pohledem, ne analýzou v čase. Můžete vidět v jednom okamžiku celou strukturu a povahu této chatrné, malé věci označované "já", moje slzy, můj národ, moje víra, moje náboženství - všechny tyto ošklivosti, vše je to ve vás. Když to vidíte srdcem, ne myslí, když to vidíte z opravdového dna vašeho srdce, pak máte klíč, který ukončí vaše utrpení.
    Utrpení a láska nemohou jít spolu, ale v křesťanském světě je utrpení idealizováno, položeno na kříž a uctíváno s tím, že mu nemůžete uniknout jinak, než pouze těmito jedinými dveřmi, a těmi je celá struktura vykořisťující náboženské společnosti.

    Takže, ptáte-li se, co je to láska, možná vás příliš vyděsí, když uvidíte odpověď. Může to znamenat úplný otřes; může to roztrhnout vaši rodinu; možná objevíte, že nemilujete svoji ženu nebo svého manžela nebo děti - milujete? - možná zboříte dům, který jste vystavěl, možná se už nikdy nevrátíte do chrámu.
    Ale jestliže ji přesto stále chcete objevit, uvidíte, že strach není láska, závislost není láska, žárlivost není láska, vlastnictví a nadvláda nejsou láska, odpovědnost a povinnost nejsou láska, sebelítost není láska, bolest z toho, že nejsem milován není láska. Uvidíte, že láska není opakem nenávisti, stejně tak, jako pokora není opakem domýšlivosti. Takže pokud můžete toto všechno eliminovat, ne úsilím, ale spláchnutím toho všeho tak, jako déšť smývá nahromaděný prach s listu, pak snad potkáte tu podivnou květinu, po které člověk stále prahne.
    Nemáte-li lásku v její plnosti, ale jen v malých útržcích, nejste-li jí naplněn, svět bude spět ke katastrofě. Intelektuálně víte, že jednota lidstva je nezbytná a že láska je k tomu jedinou cestou, ale kdo vás naučí, jak milovat? Řekne vám nějaká autorita, nějaká metoda, nějaký systém, jak milovat? Jestliže vám to někdo řekne, pak to není láska. Můžete říci: "Budu cvičit lásku; budu sedět den za dnem a přemýšlet o tom; budu se cvičit v tom být laskavý a mírný a budu se snažit věnovat pozornost druhým." Myslíte, že je možné se vycvičit v lásce, vychovat vůli k lásce? Jestliže se cvičíte kázní a vůlí k lásce, láska odchází oknem. Praktikováním nějaké metody nebo systému lásky se můžete stát mimořádně chytrým nebo se můžete stát laskavějším nebo se dostat do stavu nenásilí, ale to nemá vůbec nic společného s láskou.

    V tomto rozervaném pustém světě není žádná láska, protože v něm hraje největší roli potěšení a touha, ale bez lásky nemá váš každodenní život žádný význam. A nemůžete mít lásku, pokud zde není krása. Krása není něco, co vidíte - není to krásný strom, krásný obraz, krásná stavba nebo krásná žena. Krása je zde jen tehdy, když vaše srdce a mysl znají lásku. Bez lásky a citu pro krásu není žádná ctnost a víte velmi dobře, že ať děláte co děláte, zlepšujete společnost nebo živíte chudé, budete vytvářet stále větší spoušť, protože bez lásky je zde jen ošklivost a chudoba ve vašem srdci a mysli. Ale je-li zde láska a krása, cokoliv děláte, je správné, cokoliv děláte, má řád. Když víte jak milovat, pak není omezení pro to, co děláte, a láska vyřeší všechny problémy.
    Nyní jsme se dostali ke kořenu: může se mysl setkat s láskou bez cvičení, bez myšlení, bez snažení, bez jakékoliv knihy, učitele nebo vůdce - setkat se s ní tak, jako se člověk setkává s krásným západem slunce? Zdá se mi, že jedna věc je absolutně nutná, a tou je vášeň k životu bez motivu - vášeň, která není výsledkem nějakého pouta nebo spojení s něčím, vášeň, která není chtivostí. Člověk, který neví, co je tato vášeň, nikdy nepozná lásku, protože láska může přijít pouze tehdy, je-li zde naprosté zanechání sebe.
    Mysl, která se snaží získat, není vášnivá mysl. Setkat se s láskou bez toho, abychom se snažili ji získat, je jediná cesta jak ji najít - setkat se s ní nevěda jak, a ne jako s výsledkem nějakého snažení nebo zkušenosti. Taková láska, když ji naleznete, není produktem času; taková láska je osobní i neosobní, je jediná i mnohá. Jako květina, která je plná vůně, můžete k ní přivonět, nebo ji minout. Tato květina je pro všechny a pro toho, kdo si dá tu práci, aby hluboce vdechl její vůni a pohlédl na ni s radostí. Jestli je někdo velmi blízko v zahradě nebo velmi daleko, je to pro květinu stejné, protože ona je plná této vůně, a proto ji sdílí s každým.
    Láska je něco, co je nové, čerstvé, živé. Nemá žádné včera a žádné zítra. Je mimo vřavu mysli. Je to pouze nevinná, prostá mysl, která ví, co je láska, a nevinná mysl může žít ve světě, který není nevinný. Najít tuto mimořádnou věc, kterou se člověk snaží bez přestání získat skrze obětování, uctívání, skrze vztah, skrze sex, každou formou potěšení a bolesti, je možné, jen když mysl dojde k pochopení sama sebe a přirozeně skončí. Pak láska nemá žádný protiklad, pak je láska bez konfliktu.
    Můžete se ptát: "Když najdu takovou lásku, co se stane s mojí ženou, mými dětmi, mojí rodinou? Musejí mít přece jistotu." Když kladete takovou otázku, ještě jste nikdy nebyl mimo pole mysli, mimo pole vědomí. Kdybyste jednou byl mimo toto pole, nikdy se nebudete takto ptát, protože pak budete vědět, co je láska, že v ní není žádné myšlení a tedy žádný čas. Můžete tato slova číst unesen a okouzlen, ale pouze dostanete-li se mimo myšlení a čas - což znamená dostat se za utrpení - uvidíte, že je zde jiný rozměr, který se nazývá láska.
    Ale vy nevíte, jak se dostat k tomuto mimořádnému prameni - takže, co dělat? Nevíte-li co dělat, neděláte nic, že? Absolutně nic. Pak jste vnitřně úplně tichý. Rozumíte, co to znamená? To znamená, že nic nehledáte, nic nechcete, o nic neusilujete; není zde vůbec žádné centrum. Potom je zde láska.

Ani já bych to líp nenapsala, je to za Krišnamurtiho slovy naprosto jasné, pro mě je to paradox, protože to líp napsat neumím.

[Pedrito]

Láska nemá "pevný" základ

Stejně jako vánek nemá danný směr ani cíl. Ani Šakti ho nemá někam k blaženosti věčné... Neboť to je úvaha osoby, co se z ní narodila a jí chce dosáhnout v představě, že bude věčně blažená... Tahle představa zabolí umírajícímu já. Neb se chtělo zmocnit nesmrtelnosti.

[Paradoxy]

Bůh je láska.

To je to nejlepší a nejjednodušší vysvětlení lásky

[Petra]

Krišnamurti: Můžete tato slova číst unesen a okouzlen, ale pouze dostanete-li se mimo myšlení a čas

Tak to je pravda.

Proto mne ta obrovská hromada slov neokouzlila. A to i když se Krišnamurti zcela obešel bez konceptu "Bůh".

 

[Pedrito]

Krišnamurti byl jinej typ Učitele, než kdokoliv. Ne že bych ho studoval, jen že ho vidím. Já se jednou bavil na JZ, když tamm dal někdo video v konfrontaci s ním a nějakým zenovým učitelem... A někdo si hned přisadil, asi nějaký zenový machr, že tu ddiskusi Krišnamurti prohrál... Hned někdo z toho tahal prohru dle sebe - tím utrpěl prohru. Třeba už to dnes vidí jinak, čímž dodatečně vyhrál...

[Evulína]

Zlatíčka milovaný. To, o čem můžu mluvit, že právě teď skutečně je, je ten nejnádhernější a nejšťastnější život, jaký může existovat.

Všichni jste láskou a ta láska je šťastná, že jste. Nic jiného v tom není. Není závislá na projevu, na čase, na prostoru, na iluzi oddělenosti... není závislá na ničem.

Není dotčena jedinou myšlenkou, proto nezná žádnou vinu, ničí chybu. Čehokoliv se dotkne, dostává punc dokonalosti. A ona nemůže být od ničeho oddělena, protože už tím vším je.

Je to skvělé, že na Poradně už nejsou žádné polemiky, posuzování druhých, hledání špatností, protože všechna slova Probuzených směřují k poznání celistvé dokonalosti.

Je to skvělé, že Pedrito uposlechl opakované výzvy, aby vytvořil fórum pro diskuzi, kde je možné se bavit "normálně" a jeho dílo se mu povedlo.

Překvapilo mě, že Eduard Tomáš mluví o vnitřní a vnější bytosti, protože v uvědomění Skutečnosti nic vnějšího a vnitřního není.

Ale ono se to tak skutečně může jevit. Při povrchním pohledu jsme individuality, tedy vnější bytosti, které to mají různě a každý z nás si dělá to svoje. To je, jak říkají Probuzení, sen, mája, iluze.

Při hlubším poznání, je tady jen jediné celistvé Blažené Bytí, která nemá chybu, které je láskou - to je Skutečnost.

Takže, Pedrito, při povrchním pohledu je Jana úplně obyčejná bytost, která se úplně normálně baví s rodinou, přáteli, bytostmi, které potkává, a vůbec žádné duchovno s nikým neřeší.

Při hlubším poznání je ve skutečnosti jediné skutečné Já, které je vším, co je a k jeho poznání zvou všichni ti Probuzení svými promluvami.

Při ztotožnění s egem jsou slova Probuzených jen prázdnými slogany, frázemi.

Při uvědomění Skutečnosti v nás zní všechna ta slova probuzených tichem, klidem, mírem, láskou, štěstím, blažeností, protože všichni Probuzení jsou Já.

A je tady možnost to jediné skutečné pravé Já, kterým jsme, poznávat, nebo je možné si užívat povrchního posuzování těch druhých, kteří to mají na rozdíl od našeho ega špatně.

♥