Bez
Máš svýho ducha, o kterém těžko se mluví,
to umí básníci a mistři života (i smrti).
Cokoliv o něm řekneš, prchá.. plyne jak řeka.
A někdo vzývá oceán, jak přístav všech řek.
A říká, "pojď lodníku ke břehu, a zírej na nekonečnost všech řek,
vyplujeme za soumraku k obzorům".
A rybář povídá, "Ne, námořníku, tahle vlna, v kterou se noří můj vlasec,
je tatáž, na které bychom pluli za obzor k novým břehům vylévajících řeky z hor.
Doma jsi u nohou svých dětí a krásy ženy, jež je hlubším mořem v každém úsměvu očí,
každý vlas je vlnou, a každá hláska objetím dálek bez konce."
"Končí to bez konce, můj Drahý."
Letokruhy
Každý někde někoho má.
Neb symbolicky mohutný
blesk rozpůlil stromy.
Rostly svou cestou, však
byly rozděleny výšlehem světla.
Tak každý hledá svou polovinu,
bytostně jí chybí.
Dítěti, ženě, muži.
Ó hlaď mě, miluj, spoj mě
v sebe, tebe.
Nevinně a krásně
jako slova v básně.
Léta paprsků navlékají
kroužky ozdob prstů
hrajících akord
krásně temný.
Pro tebe Luno,
jež jsi nadosah,
písním.
On the jam
Ztratil jsem slovo
v zemi zaslíbené
kloužu po ňadrech.
Píšu ti za pět
zpívá víla v podobě
soudružky učitelky.
A za oknem volavka
vyplnila rám.
Všechny básně by se měly jmenovat "Audience"
Zem
Paprsek
Rosa
Klíček
Paní v černém
uklízí hrob.
Úsvit.
Úklidem mažeš stopy.
Jedna je strnulá.
V tričku máš tropy,
třeš fleky, co to dá.
Dotřelas', kráčíš do vany,
ani nevíš, jak voníš.
Dobrý den krásko v zrcadle
Týjo, máš hezký nohy.
A tak se kocháš nahotou,
za obzorem je válka.
Děti prchají od břehů,
proudem dnes bude láska.
Ó ach má drahá Oxano
v karpatech jarních krás
Dala jsi ruku do ohně
A já ji slinou zhas'.
Mraky jíst s gustem rána.
Kvantum noci
z posledních ingrediencí
vaří boršč.
Před králem dáma
znamená mat.
Spát.
Sní Somnus nebo já,
když učí mě latinsky boršč
a scacci hrát!
Tuhle jsem sakra dlouho hledal, nemoh vzpomenout a najednou...
Na Kľaku
Země,
kdopak ti oblékl nebesa?
Závoje oblaků,
Tvé vlasy rozevláté...
V pramenech dešťů
topí se noční tma.
Hřebeny kopců
ráno je rozčešou.
Obzor se miluje s duhou.
Hvězdy,
Zavřete oči!
Vyklíčilas', rosteš, kveteš,
orosená krásou, rozpínáš plátky k nebesům,
o jízdě mraků sníš, co vyprší se do modra,
a noční čerň, jež jediná obejme tě bez rozmyslu,
nechtěně na prsa vytetuje ti velký vůz,
směj se, hvězdný den, cesta bez patníků.
Tak jsem z jednoho toho elaborátu vytáh něco jako báseň.
---
Cesty se kříží, jak tratě v kulečníku.
Žádná koule neví, kam se poroučí,
do jaké jamky padne.
To rozhodne šťouch.
Nikdy to není jen jedna hra.
Je to stejné jako s tím zítřejším obědem,
na který se těšíš.
Ale za rok už si na něj nevzpomeneš.
Pokud nebyl vyjímečný.
Což však neudělala jeho chuť,
nýbrž nenadálá situace.
Požádání o ruku,
smrt bližního,
vstřebání hlasité informace.
Mávnutí břízy kouzelným proutkem,
tajemná píseň vlčích máků u cesty.
Chmýrka pampelišky ve vánku,
co sytí plíce dechem života,
pod slunkem, co dává očím světlo vidění.
A když usíná, v jeho prchající stopě
jde měsíc s hvězdami.
A neví nic o já člověčím,
o jeho vědění ani touhách.
repete
Jednou jsem se ptal, když ještě nebylo žádné bytosti,
ani světa, a jen ticho snilo o kalpách, a možná ani ne...
Probuzeno po polibku nekonečné noci..,
"proč jsi se vzbudilo, a rozsvítilo tmu v hvězdný den?
Ne kdo já jsem, ale kdo jsi TY!"
A ono mi mohlo odpovědět jen mým vlastním hlasem a slyšet mým sluchem...
Ta odpověď se sotva dotkla mého srdce a už mizela s mlhou.
Mlha odkryla lesy stromů a louky květů...
"Zavři oči", říkalo Slunko, "koupu se v rose."
Úplně jsem zapoměl na tohle, ještě dřív než jsem to doved do zamýšleného tvaru. :smiley_hammer2:
Veršem neveršem (https://pedronestro.blogspot.com/?m=1)
Napiš mi báseň
ať se chvěje dáseň.
Napiš mi básničku
pro milou chviličku.
Jednou jsem se koupal ve vaně
a zatáh za šňůrku socialistického zářiče
co vykouzlí v koupelně teplo.
Asi za tři hodiny jsem se probudil
a skoro měl mezi prstama na nohou blány.
Ale když jsem se probudil víc,
zjistil jsem, že navršku jsem spálený
a zespoda zmrzlý.
Co na to říct?
On the road.
Vánky, vánky odkud jdete?
Tichý, tichý vůní splav.
Maják skály z proudů plete,
tam musíte objímat,
života šat.
To vše je idea.
Jména, vědění slov, co dělaj' tvary.
Tímhle děláš ty formy, v tý svý mysli.
Přebírání tam slov moudrých, co podprahově říkaj',
"pusť nás ze své klece, dej nám svobodu.
A my se proměníme ve vánek tónů (vibrací)
a zkropíme tě deštěm beze jména,
co smeje tvůj léta budovaný tvar.
Tvé poznání omeje, odplaví prach (práh),
řekou do ztracena."
Větší ticho a větší oceán, neuchopitelný.
Žádné slovo, a přesto píseň ticha,
již ne tvoje, JE tebou prázdný.
Jen píseň ticha, slyšení,
a tehdy znovuzrození.
Láska netahá moudra z paty
ani z textů moudrých.
Sama tím světlem je.
Ne svázaná myšlenkou,
sám svit, žár sám.
Ne fyzická, ne mentální.
Ohně zář.
Ne jiskra ideji, nýbrž plamen,
ne žhnoucí uhlík.
Žhavá pec.
V ní kov teče jak řeka, zlato, drahokamy,
které zakalí v nebeském chladu,
v černé modři.
A z divoce jiskřivých démantů,
jenž sis ponechala po kapsách,
rozfouká nový oheň.
Nemůžeš ji zmizet,
aniž by tě nepolíbila
a nevzala ti vše.
Čistá duše toho moc nenamluví.
Inspiruje k tomu hlasy svých těl.
Za vzácných chvil utišení jejich osobností,
jimi protéká její světlo,
i slova jsou tehdy paprsky.
Nepatří jim však, nelze spoutat svit.
Když to uděláš a sevřeš dlaň mysli,
chytit jej, chytíš jen chiméru.
A ona ti zazpívá jinou píseň,
chytne a sevře tě v ní.
Ochočí si tě a
bude ti šeptat o sladkosti
a věčné kráse.
Ale bude to jen sen.
Slyšel jsem píseň těla
Která zněla, jako
zatajený dech.
Obrazy od Michelangela
A Dantovo níž,
do pekla vzdech.
Studánka hledá žízeň,
a najde, ve vlasech mechů,
světlušek třpyt.
Vílo, malovaná v prostor
barvami smyslů.
Královno sil.
Bohyně strun a dlaní.
Neukloním-li se,
jak mě napojíš?
Ještě neodcházej, neleť
stopou jisker hvězd,
jsem moc unavený
nemohu chytit tvůj vítr,
nejtižší zvuk.
No, nějak už sem nad tím klimbal. Tak dám ještě
jednu verzi. :-)
Slyšel jsem píseň těla
která zněla
jako zatajený dech.
Obrazy od Michelangela
a Dantovo níž
do pekla vzdech.
Studánka hledá žízeň
a najde tě
ve vlasech mechů
Světlušek třpyt.
Vílo!
malovaná v prostor
tuhami smyslů.
Královno sil.
Bohyně doteků a strun.
Neskloním-li se k tobě
jak mohu utišit žízeň?
Ještě nechoď
neleť stopou jisker hvězd
jsem tuze znavený.
Nemohu chytit vítr
tvůj vír
nejtišší akord
rým.
Šepot schovaný v tóny
třesoucím tichem trnu
že tě políbit smím.
Jo, tahle varianta je hezčí :)
Veslujem v člne polmesiaca
Do vĺn noci veslá ponáram
Malý voz sa furmanovi stráca
Trilkuje mi komár z konára
Dnes je Mesiac voľajaký bledý
Po oblakoch siaha obloha
Erató k nám prišla na posedy
Aj ona je bledá, úbohá
Seje Luna svetlo, ale chabé
Uzamkol sa strážca majáka
Na duši mi čierna mačka pradie
Znenazdajky komár zakráka
Z Božej vôle aj motyka strelí
Preto je s ním stále veselo
Zahrá Mesiac Múze na činely
Mne dopadla hviezda na čelo
Dionýzov tyrs si vrtím v dlani
Vije sa mi vinič po tele
Erató sa lúči na svitaní
Veterný mlyn vodu nemelie
Zlatistý čln kormidlujem k brehu
Premieňa sa vinič na víno
Môj Anjel je neustále v strehu
Ženie furman kone dolinou
---
https://www.belobog.sk/odputanie/
Věčnost
Kdo radost k sobě připoutá,
otrhá křídla života.
Kdo ale radost políbí v letu,
rozbřesk věčnosti zažije tu.
Kdo radost pojistí si klíči,
okřídlený život zničí.
Kdo ale radost políbí v letu,
v rozbřesku věčnosti ožije tu.
-William Blake-
Překlad: Zdeněk Hron
Ano, to je přesně ono :)
Beránek
Beránku, kdo tě stvořil?
Víš vůbec, kdo tě stvořil?
Žít ti dal a napást se
u potoka na louce?
Oblékl tě radostí
z jemné vlny nejhustší?
Dal ti hlas, jímž hlaholí
šťastně všechna údolí?
Beránku, kdo tě stvořil?
Beránku, víš vůbec, kdo tě stvořil?
Beránku, já povím ti,
Beránku, já povím ti:
Používá jméno tvé,
sám si říká beránek.
Nezná pýchu, nezná hněv,
stal se malým děťátkem.
Dítě já, ty beránek –
jeho jméno nosíme.
Beránku, buď požehnán!
Beránku, buď požehnán!
- William Blake - Zdeněk Hron -