Každý příspěvek, jedna stránka.
Átman (též Átma)
Duchovní podstata každého jedince (já, duše, nitro) je
spjata s nejvyšší enegií brahma, z níž pochází a do níž se navrací.
Na rozdíl od těla nezrozená, neuchopitelná, nezničitelná a
nepoznatelná smysly – skrytý pozorovatel našeho žití.
V materiálním světě a tím jediným, co po smrti těla
přetrvá, co nás provází všemi životy (zas a znova se s námi
rodí do každého dalšího žití).
Jsou v něm přítomny vzpomínky na naše všechny
předchozí životy.
Je v každém živém tvoru, rostlině i v každém předmětu.
Upanišady pro něj mají četná přirovnání:
- vnitřní plamen hořící v našem duchovním srdci, jenž
nevydává žádný dým.
- je menší než nejmenší částečka na světě a zároveň větší
než vše, co existuje.
- je jako kapka vody a brahma je dešťový mrak, z něhož se
oddělí kapka a stane se individuální entitou, oddělenou
sice od svého zdroje, nicméně téže podstaty. Na zemi pak
žije vlastní osud (vsákne se do půdy nebo ji řeka odnese do
moře, jako pára se vrátí, odkud přišla, a spojí se se svým
zdrojem – viz např. též úvod Goetheho básně Zpěv duchů
nad vodami :
"Je duše lidská tak jako voda:
z nebe se snáší, k nebi se zvedá
a znovu dolů zas musí k zemi
věčnou změnou." (báseň přel. O. Fischer)
Átman je neposkvrněný a takový zůstává, i kdyby se
člověk během svého daného vtělení provinil sebevíc (je to
část brahma, bůh je přítomen v každém z nás, jak ostatně
zdůrazňoval i Kristus: ,,Království boží je ve vás.")
Neposkvrněný zůstává po celý koloběh všech životů dané
bytosti, neboť je božské podstaty – je součástí boha, nejde
ho spatřit ani ucítit, jen poznat dosažením skutečného
poznání, kterého člověk může dosíci meditací.
Dharma ("povinnost")
Povinnost každého člověka žít svůj život správným
způsobem – je pro každého člověka různá (závisí na jeho
schopnostech dosažených v předchozích vtěleních a též na
podmínkách, v nichž se narodil).
Pojem (dharma) znamená také spravedlnost a řád světa
Bůh Višnu se ve svých vtěleních (tzv. avatárech) občas
inkarnuje na zemi, aby pomohl dharmu opět nastolit.
Májá ("klam, iluze, přelud")
Klam v podobě tvarů a jmen.
Hinduističtí učenci tímto pojmem označují to, co je
považováno za skutečnost, ač se doopravdy jedná jen o
iluzi (sen, závoj).
Tuto iluzi vytvořil Brahma, o její chod se stará udržovatel
Višnu, iluzí a přeludem není hmotný svět, nýbrž náš vjem
světa, který považujeme za skutečný.
Existují 2 světy – klamný nižší (májá) a skutečný vyšší. Ten,
komu se neotevřelo vědomí, vnímá pouze nižší svět
hmoty, kdo však v meditacích dosáhl poznání a
prohlédl ,,mlžným závojem přeludu", spatří jediný
opravdový svět nehmotný.
Viz antika: Platón (přirovnání o jeskyni: svět stínů) a
Hérakleitos (neustále plynoucí říční vody).
Indické podobenství o mudrci a tajemství máji.
Sansára/samsára ("kruh bytí")
Víra v neustálý cyklus znovuzrození (společné pro hinduisty,
buddhisty i džinisty).
Po skončení každého života se bytosti rodí do dalšího života
– jsou reinkarnováni.
Forma každého následného života závisí na tom, jak dotyčný
prožil svůj předchozí život (i naše nynější životy jsou určeny
činy, které jsme vykonali v předchozích životech coby
rostlina, zvíře, člověk).
Za nejvýznamnější se považuje znovuzrození do lidské
bytosti, protože dobrou karmu můžeme shromažďovat jen
v této formě, navíc jen v podobě člověka se lze z neustálého
koloběhu vymanit, pokud překonáme nevědomost a vášně.
I křesťanství mělo původně víru v reinkarnaci duší – ale na 2.
konstantinopolském koncilu roku 553 byly z Bible všechny
zmínky o reinkarnaci odstraněny (byzantský císař Justinián I.)
Karma
Zákon spontánní spravedlnosti (karmický soud).
Všechny činy, které dotyčný během života vykonal, utváří
jeho karmu: kdo páchá špatné skutky, jeho átman se
v dalším životě rodí v nižší životní formě (třeba jako zvíře
nebo člověk na nižším stupni společenské hierarchie).
Za každý čin totiž náleží adekvátní odměna, nebo trest
(příčina-následek), všechny naše radosti i útrapy jsou
důsledkem našich vlastních minulých činů – za vše si
můžeme sami.
Kálačakra
Neúprosné kolo času (nehmotný kalendář).
Kála (čas, smrt), čakra (kolo).
Mókša
Cíl náboženství, nauk: vysvobození se ze sansáry (z cyklu
neustálých smrtí a znovuzrození), oproštění se od
neustálého utrpení díky osvobezení átmana.
Lze toho dosáhnout překonáním nevědomosti a vášní těla.
Nirvána
Vyhasnutí sžíravého ohně ega (je cestou zpět do
nestvořeného a nezničitelného, odkud jsme všichni vzešli).
Podle Buddhy zničení žádosti, nenávisti, zaslepení.
Jóga
Nauka o vysvobození z pout hmotného světa.
Krom teorie nabízí i praktické návody, jak dosáhnout
mókši, na západě často mylně ztotožňována jen se soustavou
tělesných poloh (ásan) hathajógy, jež jsou prostředky
k vnitřní očistě a následnému prohlédnutí máji.
Posvátné texty
Hinduismus nemá ústřední posvátnou knihu, spisů je
několikero: jde o texty védské a nevédské – ty védské
tvoří védy, bráhmany, upanišady, purány.
Nejstarší spisy se nazývají védy.
Slovo pochází ze sanskrtského kořene "vid", v
češtině lze akceptovat "véd" i "véda" (Indové termín
používají jen v singuláru).
Význam odpovídá našemu slovu "vědění" (znalost způsobů,
jak uctívat božské a jak jej žádat o příznivost).
Podle hinduistické tradice byly tyto "posvátné znalosti"
sděleny lidem Brahmou, uspořádal je do 4 částí mudrc
Vjása (viz Mahábhárata).
Přechovávali je bráhmani a byly předávány ústně (zpaměti)
z pokolení na pokolení.
Aby nedošlo ani k sebemenším změnám, vznikl důmyslný
systém jejich uchovávání ústním podáním: védská metrika
(díky ní se védské texty dochovaly až do svého písemného
zaznamenání nezměněné).
Základním prvkem védského metra je počet slabik, základní
metrickou jednotkou je stopa, uspořádání dalších prvků –
přízvuk, césura, kvantita, kadence – se řídí složitými pravidly,
přičemž podstatou je střídání stejného počtu přízvučných a
nepřízvučných slabik (překládá se volně volenými náhradními
metry, která tomu kterému jazyku přiléhají nejlépe).
Základní soubor hinduistických posvátných spisů.
Nejstarší indoevropské literární památky: vznikaly od blíže
neurčité doby (přinejmenším od půlky 2. tisíciletí př.n.l.),
teprve kolem 8. stol. př.n.l. začaly být zapisovány.
Soubory obětních hymnů, písní, modliteb a poučení
oslavujících božské bytosti.
Psány ve verších starým védským dialektem (člověku znalého
sanskrtu dnes nesrozumitelným).
• Rgvéda obsahuje oslavné hymny, prosby a modlitby
adresované mnoha božstvům (nejstarší literární dílo
indoevropských jazyků).
• Jadžurvéda obsahuje návody ke správnému provádění obětí,
včetně příslušných obětních formulí.
• Sámavéda je jakýsi zpěvník s popisem melodického přednesu
jednotlivých hymnů a modliteb (včetně uctívání sómové
šťávy).
• Atharvavéda obsahuje mantry, magické formule,
průpovědi (byla přidána k předchozí trojici později).
•
"5. védou" bývá někdy nazýván epos Mahábhárata, jehož
součástí je i Bhagavadgíta (,,Zpěv vznešeného").
Hlavní a nejstarší z nich je Rgvéda (tj. ,,Píseň
poznání").
Antologie náboženské poezie opěvující četná hinduistická
božstva, sídlící na zemi, ve vodách, ve vzduchu i na
nebesích.
Skládá se z 10 knih, obsahujících 1028 chvalozpěvů (byly
přednášeny při obřadech) určených k poctě bohů,
komponovaných minimálně už v 15. stol. př.n.l.
Předávali je ústně ršiové (světci): sami neskládali
chvalozpěvy véd, oni je "slyšeli" (stejně jako je může
uslyšet každý, kdo správně naslouchá), slyšeli rytmy, verše,
rýmy, chvalozpěvy a slova bohů, zapamatovali si je a
následně je zapsali.
Známý hymnus z Rgvédu, v překladu už nevím koho.
Nebylo jsoucna ani nejsoucna tehdy,
nebylo vzdušného prostoru ani nebe nad ním.
Co se hýbalo? Kde? Kdo k ochraně bděl?
Byla to voda, hluboká, nesmírná?
Nebylo smrti, nesmrtelnosti v onen čas,
nebylo stopy po noci a dni.
Samo sebou jen to bez dechu dýchalo.
Mimo to nic nebylo jiného...
Tma byla na počátku, pokrytá tmou,
v ní toto vše jako nerozlišená spousta vod.
Tam zárodek zahalen v prázdnotu hluchou –
to jediné povstalo mocí tvůrčího vznícení.
V něm se nejdříve zrodila touha –
to byl první výron mysli.
V srdci hledajíce rozvážně moudří
v nejsoucnu nalezli odůvodnění jsoucna.
Napříč rozpjali k měření šňůru:
bylo vůbec něco dole, bylo něco nahoře?
Oplodňující moc byla a síly:
dole prasíla, nahoře podnět.
Kdo v pravdě ví, kdo může na světě říci,
odkud vše vzniklo, odkud se vše vytvářelo.
Bozi se zrodili později s tímto světem.
Kdo tedy ví, z čeho svět povstal.
Ten, jenž toto stvořil svou mocí,
ať sám vše vykonal nebo ne,
on, bdící nad světem v nejvyšším nebi,
jistě to ví... nebo neví to ani on sám.
Bráhmany
Prozaické komentáře k védám, sepsané různými mudrci (v době
850–500 př.n.l.), poměrně jednotvárná četba.
Název odkazuje, komu jsou tyto texty určeny
Brahma (píše se s krátkým "a") je univerzální božská energie,
nejde o konkrétní božstvo (jednotlivá božstva jsou
personifikacemi rozmanitých aspektů brahma), je obsažena ve
všem živém i zdánlivě neživém.
Bráhmani jsou v kontaktu s duchovní substancí brahma.
Bráhmanské texty obsahují diskuse o obětech, jejich složení, o
vzhledu a funkci jednotlivých pomůcek, podstatách obětí –
správně vykonané oběti jsou totiž silnější než sami bohové,
bráhmani tudíž řídí bohy prostřednictvím obětí.
Náboženský život v Indii v 1. tisíciletí př.n.l. procházel
významnou proměnou. Zatímco bráhmany jsou jen
komentáře k védám (návody jak provádět oběti, co
při nich říkat apod.), další fází duchovního vývoje
hinduismu jsou posvátné texty zvané upanišady.
Tj. "sezení poblíž gurua": "upani" (blízko), "šad"
(usednout). Žák přisedá k učiteli, který vyučuje nauku.
Guru je ten, kdo nalezl oheň ve svém nitru, totožný
s energií božstev (s tímtéž se později setkáváme i u Ježíše:
"království nebeské uvnitř nás". V Persii to byl Zarathuštra,
jenž žil v době vzniku upanišad, jehož myšlení přejali
v antice Řekové, ovlivnil i naše myšlení).
Slovo "upanišad" fungovalo i ve významu "tajemství" –
tajné učení, které není určeno všem (některé upanišady
dokonce určité části textů pojímaly natolik symbolicky, že
jejich obsahu čtenář neporozuměl bez výkladu gurua).
Podobně jako bráhmany jsou považovány za dodatky
k védám, jsou však určeny i nižším vrstvám obyvatel (ne tedy
pouze bráhmanům).
Psány v próze, zpravidla formou dialogu.
Sepsány kolem 3. a 4. stol. př.n.l. védskými mudrci, jejich
ústní tradice však spadá nejméně do doby kolem roku 800
př.n.l.
Ponejvíce se v nich odráží jogínské zkušenosti týkající se nitra
člověka (učení o átmánu a posmrtné existenci).
Zatímco védy a v komentářích i bráhmany vzývaly vnější
božstva, upanišady se zaměřily na hledání vnitřního božství
(přesunut důraz z ritualizovaných obětí na zkoumání podstaty
univerzální energie brahma), důraz na to, že božské brahma je
obsaženo v átmánu (tedy v každé duši).
Je-li vnější svět jen klamem, není skutečný, a tak se upanišady
obrátily do nitra člověka – tak vznikl džinismus i buddhismus.
Kolik je upanišad se přesně neví – každá védská škola si totiž
vytvořila vlastní upanišadu, která se pro ni stala věroučnou
tezí.
Védských škol bylo podle starých pramenů 1180, takže i
upanišad by mělo být tolik – ale není tomu tak, známe
podstatně méně škol.
Existuje s jistotou více než 100 upanišad, ty se stále vyvíjejí,
neboť i existující školy se vyvíjejí.
Tematicky se zabývají především naukou o átmanu –
především pak sansárou (cyklem zrození, smrti a znovuzrození).
Nejobsáhlejší upanišady jsou Brhadáranjaka a Čhándógja.
V češtině k dispozici 3 výbory z upanišad:
- Dušan Zbavitel: Upanišady. Praha, 2004.
- Rudolf Janíček: Světlo upanišad. Liberec, 1998.
- Petr Kadula, Praha 1990. (Ten je za mě Top, ale vyšlo to jen v malém ofsetu, takže nesehnatelné).
Mezi védské texty patří také purány (tj. stará díla):
18 knih náboženských "dodatků" k védám.
Psané jsou v dvojverších (podobně jako nevédské eposy
Mahábhárata a Rámajána).
Vznikaly mezi léty 400–900 n.l.
Jde o jakési "encyklopedie" hinduismu.
Většinu jich sepsal Vjása, některé se tématem i koncepcí blíží
védám – nejde však přímo o komentáře jako u bráhmanů
(tedy o jakési jejich upřesnění), nýbrž o tematicky nezávislé spisy
čerpají z mýtů a legend. Takže z tohoto hlediska jsou blízké
také oběma staroindickým eposům.
Popisují např. množství nebí a pekel, kde duše po karmickém
soudu přechodně setrvává, aby v nich odčinila či zakusila
zasloužené odměny či tresty, než následuje její další zrození.
Např. Bhágavata Purána se zabývá následujícími 10 tématy:
stvořením vesmíru, částečným stvořením, planetárními
systémy, Božskou ochranou, podnětem ke stvoření, výměnou
Manuů, vědou o Bohu, návratem k Bohu, osvobozením a
nejvyšší dokonalostí.
Podle purán byl u stvoření vesmíru přítomen had:
v nekonečnu nebytí nebylo nic než prázdný prostor, tisícioký a
vševědoucí Višnu spočíval na těle obrovského stočeného hada
zvaného Anata (tj. nekonečný čas), jenž tkvěl svinut ve
vodstvách všeprostoru během dlouhé "noci bytí" – tzn. že
vesmír existoval ve své latentní podobě rozpuštěn v nebytí a
čekal na své zhmotnění – k tomu dal impuls Višnuův
prvopočáteční pohyb, načež se ujal své role Brahma, který
zhmotňuje nebytí do rozrůzněného bytí. Ve svou existenci
vstoupily 3 síly: brahmašakti (tvůrčí proces), višnušakti
(udržovatel řádu a rovnováhy) a šivašakti (princip zániku jako
předpoklad nového vzniku).
Setkání těchto 3 sil (3 gun) bylo vyjádřeno zvukem AUM (A je
Brahma, U je Višnu, M je Šiva). AUM se stal výrazem
kosmického principu (v souladu se sanskrtskou fonetikou se A
a U pojí v Ó, proto se mantra AUM přepisuje jako Óm, ale
správně se vyslovuje Aum). ÓM je prvopočáteční zvuk –
nejvyšší mantra vibrující plodivou silou, silou ochrany řádu i
silou vůle k naplnění smyslu života.
Podle jednoho mýtu byl Brahma se svou tvorbou nespokojen,
protože sice byla zhmotnělá a mnohotvará, ale nehybná a
mrtvá – teprve Višnu jí dodal život a pohyb. Načež se ti dva přeli
o prvenství při aktu tvoření. Vtom se objevil zářící sloup a
vystoupil z něj Šiva a oznámil jim, že všichni tři jsou pouze
atributy jednoho jediného brahma a jejich úkolem je
spolupracovat na tvůrčím procesu.
Dále existuje posvátná nevédská literatura:
Obsahuje mnoho tradičních spisů – od gramatiky a
etymologie až k medicině, filosofii apod.
Patří sem i dva velké eposy, každý z nich má svého
legendárního autora, oba však byly rozšiřovány
dalšími autory o četné drobnější příběhy i mýty.
Byť je Mahábhárata rozsáhlejší (nejobsáhlejší epos na
světě), řadíme Rámajánu na první místo, podle chronologie
příběhů i jednotlivých postav.
Oba eposy velmi napomohly šíření a zlidovění hinduismu
a pasáže z nich bývají často dramatizovány a uváděny při
hinduistických slavnostech.
Dnešní mladí Indové si oblíbili jejich komixová zpracování.
RÁMAJÁNA
Příběh Rámova života ("Rámova cesta")
Legendární autor: světec Válmíki.
Poustevník – dle legendy seděl v lese v lotosové pozici a
meditoval, až kolem něj vzniklo mraveniště – když pak
meditoval o mantře "RAM", byla mu zjevena Rámajána.
Je tedy (stejně jako Mahábhárata) božského původu (jsou
v nich patrny rysy původního védského náboženství).
Válmíki poté začal Rámájanu vypravovat (byť byl sám
jednou z postav eposu).
Už ve 4. stol. př.n.l. recitovali pěvci u královských dvorů
pasáže z Rámájany.
Dnešní podoba má 24 000 dvojverší, skládá se ze 7 částí.
Hlavní dějová linie Rámajány.
Vládce Kóšalského království Dašaratha (sever Indie pod
Himalájemi) se rozhodl předat trůn svému nejstaršímu synu
Rámovi (jeden z avátarů boha Višnua). Hned jak dospěl
dověděla se to však od své zlé služebné jedna z králových
manželek Kaikéjí (matka Bharatova) a na naléhání služebné si
vyprosila od chotě splnění jakýchkoli dvou přání, což jí kdysi slíbil.
Přání: korunování jejího syna Bharaty a vyhnání prince Rámy
na 14 let z království.
Zdrcený král musel vyhnat Rámu na 14 let do lesního
vyhnanství, odešla s ním i jeho manželka Síta a bratr Lakšmana.
Po jejich odchodu král zemřel žalem – vlády se mezitím chopil
Rámův a Lakšmanův bratr Bharata, byť matčiny úklady zavrhl a
vyhlásil, že trůn Rámovi po uplynutí 14 let vrátí.
Ráma, Síta i Lakšmana pak žili v lesích, kde Ráma ochraňoval
poustevníky před démony.
Král démonů Rávana (obr, 10 hlav a 20 paží, utiskoval bohy) měl
sestru Šúrpanakhu, které se Ráma zalíbil. Nabídla mu sňatek, on
však zdvořile odmítl – rozhodla se Sítu sežrat, aby Ráma
ovdověl. Lakšmana jí však uťal nos a uši, načež utekla lesem do
paláce svého bratra Khary, a žádala pomstu.
Ten vyslal proti Rámovi 14 démonů, Ráma je však pobil, a tak se
ho vypravil zabít sám: složil armádu 14.000 rákšasů (démonů) a
vytáhl proti Rámovi – Ráma zabil všechny rákšasy i s Kharou, s
výjimkou jednoho, který prchl do Rávanova paláce, kde mu vše
vypověděl, včetně Rámovy a Sítiny lásky.
Rávana nařídil jednomu rákšasovi, aby se proměnil ve zlatou
gazelu – ta odlákala Rámu i Lakšmanu, mezitím přišel Rávana k
Sítě v podobě potulného askety, naléhal na sňatek, nakonec ji
unesl ve svém nebeském voze na ostrov Lanka.
Bratři marně hledali Sítu po celém kraji, až došli do sídla
opičího krále Sugríva, jehož rádce Hanumán je k němu uved.
Hanuman slíbil, že místo Sítina únosu vypátrá, pokud Ráma
porazí jeho bratra, který mu vzal trůn v jeho sídle.
Když to Ráma učinil, vyslal Sugríva vojsko opic a medvědů v čele
s Hanumánem, aby pátrali po Sítě, ale po celé Indii ji nenašli.
Až na jižním mysu se dověděli od ptáka, že ji Rávana unesl na
Lanku – Hanumán přeskočil oceán a Sítu našel v harému
Rávanova paláce (odolávala Rávanově návrhům jen díky tomu,
že ji nemohl znásilnit – po znásilnění nebeské víly na něj
Brahma uvalil klatbu, že při dalším znásilnění se mu rozletí hlavy
na tisíc kousků).
Po návratu se Ráma s Hanumánovým vojskem vydal Sítu
osvobodit, přes oceán postavili most a na Lance zaútočili na
Rávanův palác.
Nastala předlouhá bitva – Ráma nakonec skolil Rávanu
Brahmovým šípem, zbylí rákšasové se rozprchli.
Když se však Ráma konečně setkal se Sítou, sdělil jí, že se k
němu už nesmí vrátit, když tak dlouho pobývala v domě cizího
muže.
Zdrcená Síta přikázala Lakšmanovi, aby připravil pohřební
hranici, a když byla zapálena, vkročila do ní – z plamenů
vystoupili hlavní bohové v čele s Brahmou a ujistili Rámu, že
Síta je zcela nevinná, neboť jde o pozemské vtělení bohyně
Lakšmí (choť boha Višnua).
Bůh ohně Agni vynesl Sítu z plamenů a předal ji Rámovi
Bůh Indra mu slíbil splnit jakékoli přání – Ráma si přál, aby
všichni bojovníci z jeho strany obživli.
Po návratu domů se stal Ráma Bharatovým spoluvládcem.
Ač Ráma věděl, že Síta zůstala neposkvrněna, fakt, že strávila
tak dlouhý čas s jiným "mužem", na ni vrhal v jeho očích stín
zneuctění, a tak ji nechal odvézt do pustevny ke světci
Válmíkovi, kde porodila jejich 2 syny.
Světec Válmíki je naučil zpaměti Rámajánu, kterou složil, aby
chodili po Indii a zpívali ji.
Doslechl se o tom Ráma a nechal si je zavolat, načež poznal,
že jsou to jeho synové.
Přijal Sítu zpět, ta požádala Matku zemi, aby ji na důkaz její
čistoty pohltila – a tak se stalo.
Ráma truchlí nad ztrátou a sám umírá
V 90. letech byl v celostátní indické TV odvysílán hraný
seriál Ramayanam o 50 dílech.
Rekordy ve sledovanosti, ihned po skončení opakování – viz
YouTube (stačí zadat "Ramayanam").
MAHÁBHÁRATA
Velký boj Bharatovců ("Velká Bharatiáda")
Nejobsáhlejší epos světa.
Má 110.000 dvojverší rozdělených do 18 knih
Ilias a Odysea dohromady mají pouze 27.000 veršů, texty
Starého i Nového zákona by se do ní vměstnaly 15x
Jako 19. kniha k ní byla později připojena genealogická
skladba Harihanša ("Rodokmen Hariho", tedy Višnua).
Popisuje vznik vesmíru, legendární osudy Kršny a dalších
Višnuových inkarnací.
Celý epos je v evropských jazycích k dispozici jen v překladu
do angličtiny, větší části do ruštiny a francouzštiny.
Dochoval se ve 2 verzích (severní a delší jižní), které se od
sebe liší řadou detailů.
Seskupení textů různého stáří, myšlenkového zaměření i původu.
Epické jádro pochází nejméně ze 4. stol. př.n.l. – jde o
rámcový příběh, doplňovaný dalšími příběhy, mýty, bajkami,
podobenstvími (včetně stručného převyprávění Rámajány).
Ústřední válečný příběh však byl ústně tradován již mnohem
dříve, základní pasáže odpovídají ještě védské tradici (např.
tehdy ještě významný bůh Indra) a pocházejí patrně z doby
kolem 1.000 př.n.l. – tvoří čtvrtinu eposu.
Poté epos prošel mnoha dalšími úpravami, vsuvkami a
dodatky – svou nynější podobu získal ve 4. stol. n. l.
Nejstarší (stejnojmenné) filmové zpracování pochází z roku
1920 ještě coby němý film, následně vznikla filmová
zpracování v hindštině (1933, 1965), tamilštině (1936) a jiných
jazycích, popularitu získal indický TV seriál z let 1988–1990, se
sledovaností 75% dospělých diváků v Indii.
V roce 1985 měl v Avignonu premiéru film Mahábhárata podle
dramatizace Jean-Claude Carrièra v režii Petera Brooka (5,5
hod.), následná divadelní podoba objela mnoho evropských i
amerických divadel (v Praze byla podle této dramatizace
uvedena inscenace v Divadle ABC, do češtiny přel. Nina
Vangeli na sklonku 80. let).
Boj mezi 2 větvemi královského rodu Bharatovců (rodiči Bharaty
byl král Dušjanta a jeho žena nymfa Šakuntala, viz Šakuntala /
Hrubínovo přebásnění Ztracený prsten):
Pánduovci hájící dobro, spravedlnost a božský řád vs. Kuruovci
coby původci nesváru, stojící na straně nepráva:
Slepý Dhrtaráštra měl 100 synů Kuruovců (jeho manželka si
nechala po 2 letech těhotenství vytlouci plod z těla železnou
tyčí, byla to koule masa tvrdá jako železo, dostala radu rozřezat ji
na 100 kusů a zasadit je do květináčů, z nich vyrostlo 100 synů).
Jeho mladší bratr Pándu, jenž původně vládl za prvorozeného
slepého bratra (slepec nesměl být králem), byl nevlastním otcem
5 synů Pánduovců (nemohl mít kvůli kletbě gazely děti), jedna z
jeho 2 žen získala od svatého poutníka mantru, pomocí které
může vyvolat jakéhokoli boha a počít s ním, tak se jí narodili 3
synové se 3 bohy (Dharmou, Vájou, Indrou) a jeho 2. ženě 2
synové dvojčata (ta 1. jí mantru prozradila): Judhišthira, Bhíma,
Ardžuna a dvojčata Nakula a Sahadéva.
Po Pánduově předčasné smrti se králem přece jen stal "k
vládnutí nezpůsobilý" nevidomý Dhrtaráštra, jenž místo svého
prvorozeného Durjódhany zvolil za svého nástupce
nejstaršího Pánduovce Judhišthiru – to vzbudilo žárlivost 100
kuruovských bratranců.
Nakonec bylo království rozděleno králem Dhrtaráštrou mezi
jeho 100 synů a pětici synovců.
Durjódhana se s tím odmítal smířit – vlákal Judhišthiru do
falešné hry v kostky, v níž nad ním vyhrál nejen celé
pánduovské království, ale i Judhišthiru s jeho 4 bratry a jejich
společnou manželku Draupadí.
Nakonec museli Pánduovci odejít na 13 let do vyhnanství...
Po návratu se domáhali vrácení svého království, ale
Durjódhana byl neoblomný – a byť tomu slepý král
Dhrtaráštra měl tendence zamezit, nakonec jednal ve
prospěch svých synů, což vedlo k bratrovražednému boji.
Na posvátném Kuruově poli proti sobě stanuly mohutné
armády, v nichž se na obou stranách shromáždil výkvět
válečníků z celé Indie: každá ze stran měla k dispozici
desetitisíce skvělých válečníků, kromě nich též bohy, démony
a obry a zázračné zbraně bohů.
Bitva trvala 18 dní, skončila vítězstvím Pánduovců a jejich
spojence Kršny.
Padlo všech 100 Dhrtaráštrových synů, pobiti byli i všichni
synové 5 Pánduovců, jež jim porodila Draupadí.
Po válce byl Judhišthira vysvěcen králem země Kuruů.
Jakmile se nachýlil jejich čas, odebrali se Pánduovci i
s Draupadí do bezdomoví a coby kajícníci putovali Indií, až se
dostali do Himaláje k posvátné hoře Méru, aby opustili
pozemský svět – každý z nich spadl z hory do propasti za
nějaký svůj přečin (karma). Jediného Judhišthiru uvedl Indra
do ráje zaživa v jeho tělesné podobě.
Může jít o reálný podklad?
Jako námět mohla sloužit skutečná historická událost, ničivá
občanská válka mezi 2 větvemi kmenového svazu Kuruovců,
který cca mezi 8.–6. stol. př.n.l. vytvořil na horní Ganze a
Jamuně státní celek.
Ač o této válce nemáme zprávy z nezávislých pramenů,
hrdinské zkazky o osudovém střetu vrcholícím zkázou rodu
Bharatovců byly šířeny potulnými bardy a letopisci dlouho
před jejich zpracováním do ucelené literární podoby.
Legendární autor: mudrc Vjása ("Sestavitel", někdy řečený
též Vjása Véda, tedy "Sestavitel Véd") v ději eposu sám
vystupuje (aby poskytl radu nebo útěchu): nadiktoval ho
Ganéšovi (bohu se sloní hlavou), jenž ji bez přerušení sepsal.
Vjása byl dědem synů světla (Pánduovců) i synů temna
(Kuruovců).
Součástí eposu je i "indická bible" Bhagavadgíta,
jedna z nejvýznamnějších knih hinduismu.
Česky: Zpěv Vznešeného (Vznešený = Kršna, 10. vtělení
boha Višnua).
Nachází se v úvodu 6. kapitoly Mahábháraty.
Její učení přijímají všechny hlavní daršany (hinduistické
filosofické školy).
Obsahem je dialog Ardžuny a Kršny před začátkem velkého
boje – o smyslu a podstatě života i smrti, o koloběhu žití.
Je symbolickým obrazem boje, který je veden v každém
člověku mezi jeho omyly a hříchy (100 Kuruovců, tělesno
člověka) a jeho smysly (5 Pánduovců, duchovno člověka).
Skvělý český překlad z roku 1945: Rudolf Janíček (vydání
z roku 2007 je k dispozici absenčně i na Astorce), existují
však i komentovaná vydání.
Tak jsem asi u konce, s knížečkou. :)