Posezeníčko

No napoprvé to bylo hodně zmatečné, asi jako když poprvé vyjedeš automobilem do ostrého provozu.
Nemáš vedení, nechápeš co se děje a co to po tobě asi chce.
Jestli to vůbec něco chce.
Takže chvilku trvá než se usadíš a začneš se rozhlížet.
Tedy v uvozovkách se rozhlížet.
Jako malé dítě? Přesně tak jako malé dítě.
Vědomí, tedy osobní vědomí je naprosto čiré.

No, mě se to stávalo často ve třídě, poslouchám tu látku a najednou jsem byl mimo, jako bezsebe. A učitelům se to nelíbilo A když jsem pak zas přišel k sobě, tak jsem byl z toho paf podruhý a divil se - "co to safra bylo?"...

Ještě jedna věc.
Jsi jako střela vypuštěna z hlavně pušky.Tedy neseš si s sebou svojí trajektorii.
Po nějakém čase zjistíš, že je to přelud a jsi naprosto svobodný... naprosto svobodný.

V tý třídě to bylo právě že najednou vědomí, kde byly nějaké ty  získávané poznatky, a nějaký ty dětský pitominy, úplně se vyčistilo... takže ten malej pedro jako by zmizel. Byla třída, spolužáci, třídní a já nikde, jak jsem se předtím znal... Na učňáku už to nebylo časté, asi jsem těch pitomin měl v hlavě víc. Teprve pak v tý józe se mi to v takové "podobě" připomělo

Ono to "čisté já", které takle v hledačovi prokoukne, a stává se to častější, tak vlastně tu tělesnou formu "vyplňuje". To osobní vnímání se, je tím zprázdňováno, to osobní já se v tom "ztrácí". V józe se tomu říká "spojení, sjednocení". Ale forma furt trvá, dokud žije. Zkušenosti z živobytí zůstávají, a jimi člověk dál žije. I když třeba v tom hlubším pohroužení pouští i tu formu. Jenže když to třeba budu mít jako vědění v tý hlavě, no tak je to v ten moment jen idea, znalost kterou jsem zrovna poután. Tak i vědění se pouští. Neřek bych zahazuje, je dobré pro tu komunikaci.

Tina Turner :-)