Posezeníčko

Citace od: Paradoxy kdy 2024-12-14 19:55Ono na tom chtít melounu nic není...Jenže pokud to dítko takhle reaguje a chce každou chvíli něco, tak je potřeba ho usměrňovat.
Jo naše nejmenší je rarach, není to s ní lehký. Na druhou stranu s ní je prča . My rodiče nejsme vždycky důsledný, i když víme, že by to tak mělo být.

Slyšel jsem něco od svý kamarádky, co se provdala v Indii.. A dala mi lekci, jak tam se vychovávaj děti. Ono je jim vše dovoleno, samozřejmě ne co je ohrožuje. Ale jinak jim (aspoň v těch duchovních rodinách) dávaj úplnou volnost. Ale určitě se s nima pohybují a jsou jim vzorem. Tohle dítě vidí, a bez pitomých zákazů, můžeš - nesmíš... To vnímá úplně přirozeně. Potřebuje jen jemné vedení. Určitě to nejde aplikovat na všechny, a třeba tam jsou děti klidnější. Ale psala mi, "když přišly mé děti do domu přítele mého manžela, nenapadlo je zlobit. Byly z toho štronzo, vše poklizené a čisté a hrály si tak poklidně, nikdo o nich nevěděl. Když jsme odcházeli byly šťastné.
Jednou jsme navštívili dům dalšího přítele manžela, tam byl hrozný nepořádek. A hned začaly s jeho dětmi vyvádět..." Proč by měly udržovat pořádek a lad, kde není? Děti jsou velmi vnímavé a ovlivnitelné. Ale neříkám, že když dáš dvě přímo do rajské zahrady, budou oba úplně stejnými anděli. Nebudou, ani kdyby to byla dvojčata.
 

 

No, slyšel jsem názor, že dvěma duchovně pokročilejším manželům se rodí děti téže duchovně nadané. Já teda když kouknu na ty mé, tak ony jsou úplně mírné, není v nich stopa chtít někomu ublížit, ale duchovno zatím nevyhledávají. Ony se rok kroutily v kolice, máma prostě měla prdivý mlíko... A pak utichly, a jak beránci. 

Nevím, jak to je. Já dostala do života poprvé naprostého sobce a v té době jsem vůbec netušila, že bych já měla být duchovní hledač. Bylo to pro mě ale v jistém smyslu hodně přínosné. A ještě víc v době rozvodu a i dlouho po něm. Postupně jsem zjistila, že já jsem sobec úplně jiným způsobem. Starší děti to taky poznamenalo. Ono v jeho linii bylo něco jako léčitelství, byly tam schopnosti. Jenže on je využíval k manipulaci slabých jedinců včetně mě a dětí. Přesto z dětí rostou bojovníci se sebou samými, zdolávají nelehké věci.

Se současným manželem by to bylo taky na dlouhé povídání, on mi dal neskutečnou školu, někdy spolu válčíme i teď, ale není boj v pravém smyslu . On o duchovních věcech nemá ani ánunk. My jsme oba v numerologii jedničky a podle toho to vypadá. I když mě někdy až vytáčí, tak je to vlastně dobře. Učí mě to všímavosti, trpělivosti, nevědomým pohnutkám jak u mě tak u něj. Někdy mám chuť utéct a někdy jasně vidím, že jsem na správném místě, že je pro mě velkým učitelem.

Je zvláštní, že jsem začala hledat až když bylo malé asi rok a půl, i když já vlastně nezačala, ono si to našlo mě.

U nejmladší bylo hodně špatné období, když jsem ji čekala, bylo to drsné a já jí vždycky v těch strašných situacích říkala, že jí se to nedotýká, že ji ochráním. Ale vliv to na ní mělo, vím moc dobře proč prvního půl roku brečela od pěti do osmi večer, byla to stopa, kdy jsem v tu dobu mívala největší stres.

Ono je jednoduchý jak v normálním životě, tak i v duchovnu mít rád věci, které se nám líbí, se kterýma souzníme a tak.

Mnohem těžší, ale zato lepší je učit se mít rád i to, co nám nevoní.

Já bych byla i ráda líná a nemusela se nic učit a nic řešit, jenže život to chce prostě jinak a tak mi dělá pořád nějaký dobrodrůžo

Nojo, vše jde jak jít musí. Prostě je to rozehrané. S nějakými těmi, jako by, zásahy Osudu. Duchovňáci tak vlastně berou vše, příjde něco famfárového - tak to je dar z nebes. Příjde něco bum bum, tak to je nebeský facan, taky dar.  A je to dobrý přístup, o tom žádná...
No u nás bylo vše dlooouho takřka ideální, žena už měla jedno manželství za sebou, kde nemohli mít děti, a manžel ji podváděl a jedno dítě si udělal bokem... Tak byla šťastná a ani nemohla uvěřit, že naše holčička je na cestě
Jó to jsou osudy...

Jojo, ono se nám vše děje tak nějak, abysme poznávali. Někdy jakoby hezké, někdy jakoby zlé, někdy se smyslem, někdy bez smyslu

Si vem, že jsme tu miliardy let nebyli, nikde ani človíčka... Jen to zpětně dokoukáváme, co se tu bez nás dělo. Nebyla tu ta lidská mysl, co teď v ní to "já" vytesává duchovní nauky. Ku nějakému jako cíli... K jakému cíli? Inu k (sebe) uvědomění. Co jiného?
 

Byla tu zvířecí mysl. Malá jáčka žila jako zvířata.

Je to tak, a prvně byli améby, řasy, květiny... Květina ví toho možná víc než my všici dohromady. Ale nepoví, nepoví to...

Možná kámen ví toho ještě víc...

Říká se, že bůh je v kamení, něco na tom bude

Jednoho jitra mi v květinové zahradě přišla slepá dívka nabídnout věnec z květů pokrytý lotosovým listem.
Pověsil jsem si jej na šíji a slzy mi vstoupily do očí.
Políbil jsem ji a řekl jsem: "Jsi slepá jako květy.
Ani sama nevíš, jak krásný je tvůj dar."

-Thakur-

Uprostřed shonu a vřavy života stojíš němá a tichá, osamělá a nezávislá, Kráso, vytesaná v kameni.
Velký Čas ti zamilovaně sedí u nohou a šeptá:
"Mluv, mluv ke mně, má lásko; mluv, má nevěsto!"
Ale tvá řeč je uzavřena v kameni, Nehybná Kráso.

-taky Thakur-

Byl neuvěřitelnej...

Každá jeho báseň je jako polibek, a člověk se musí osmělit, přijmout ho. Neb on je jeden z mála, kdo neloupí...