Posezeníčko

Z čeho je lpění? Bych to rozlišoval, dobré zvyklosti a nedobré zvyklosti. Jako třeba hygiena úklid, pracovní zodpovědnost, nějaké stravovací návyky...Něco prostě životu prospívá a něco škodí...
A řek bych že i s tou láskou je to podobně. Vše začíná od mala, dítě přirozeně miluje své rodiče, jsou to pro něj bozi, i když o Bohu nic neví, je na nich absolutně závislé, úplně odevzdané... Než začne brát ten rozum. A naučí se samostatnosti. ale neztratit tu původní lásku, to je velká výhra pro život. Ten rozum ji jako by rozmění, a cit, idejemi, emocemi, pocity... A co se stane, když je v tý meditaci jednou "nakopne"?

Třeba jak bezvýhradně miluje pes svýho pána, to je až k nevíře...

Pouto nebo láska?

Sebeláska - egoláska, to je vazba par excelence....

Láska směruje vždy ven, obrácení jí k "já",  ne aby jej pročistila, ale aby se stala jeho majetkem, to je šlus.

Mně nikdy nepřipadalo, že bych byla pro děti bohem, a sama jsem neměla pocit, že by mí rodiče byli pro mne bozi. Možná protože jsem nevěděla, že lidé stvořili koncept "bůh".  Také jsem nikdy neměla pocit, že jsem na rodičích závislá, nebo že moje děti jsou na mně závislé. Moje mysl nikdy neměla důvod tímhle způsobem smýšlet. Všechno se dělo tak nějak přirozeně.
Když nad tím dnes přemýšlím, tak vidím moje rodiče jako dárek a stejně tak moje děti vidím jako dárek - prostě jako obohacení života. Dárky, za které jsem nesmírně vděčná. 

Citace od: Pedrito kdy 2025-01-14 15:45Třeba jak bezvýhradně miluje pes svýho pána, to je až k nevíře...

Tohle jsem takto také nezažila. Asi protože můj pes byl zcela jedinečná bytost. Já jsem ho strašně milovala, ale on mne - jako pes - moc ne. Ale zřejmě byl mezi námi vztah na úrovni duší. Nikdy nezapomenu, jak se mi jednou podíval do očí - s takovou trpělivostí a mírností, s výrazem "vždyt ty to pochopíš" - a já jsem fakt pochopila. Za tu "lekci" jsem mu také nesmírně vděčná. 

Citace od: Petra kdy 2025-01-14 16:18Mně nikdy nepřipadalo, že bych byla pro děti bohem, a sama jsem neměla pocit, že by mí rodiče byli pro mne bozi. Možná protože jsem nevěděla, že lidé stvořili koncept "bůh".  Také jsem nikdy neměla pocit, že jsem na rodičích závislá, nebo že moje děti jsou na mně závislé. Moje mysl nikdy neměla důvod tímhle způsobem smýšlet. Všechno se dělo tak nějak přirozeně.
Když nad tím dnes přemýšlím, tak vidím moje rodiče jako dárek a stejně tak moje děti vidím jako dárek - prostě jako obohacení života. Dárky, za které jsem nesmírně vděčná. 

To nikomu, neumí o tom přemítat, to novorozeně, ale je to tam, jen to neví ještě rozumem.
A když už to pozdějš ví, už to má "kvalitu" znalosti. Do vztahu se vloudilo já".
Začátek cesty životem. Já si nevzpomínám, co jsem zažíval v bříšku, má první vzpomínka je plazení se v trávě v Okříškách...

Citace od: Pedrito kdy 2025-01-14 16:42To nikomu, neumí o tom přemítat, to novorozeně, ale je to tam, jen to neví ještě rozumem.
A když už to pozdějš ví, už to má "kvalitu" znalosti. Do vztahu se vloudilo já".
Začátek cesty životem. Já si nevzpomínám, co jsem zažíval v bříšku, má první vzpomínka je plazení se v trávě v Okříškách...

Co vidím, je, že mám jiné zkušenosti, že vnímám asi všechno jinak než ty, Pedrito. A rozhodně si nemyslím, že každý to určitě musel a musí vnímat jako já. Naopak jsem přesvědčená, že každý to vnímá po svém - někteří lidé sobě navzájem hodně podobně a někteří zase úplně jinak. 

Citace od: Petra kdy 2025-01-14 16:31Tohle jsem takto také nezažila. Asi protože můj pes byl zcela jedinečná bytost. Já jsem ho strašně milovala, ale on mne - jako pes - moc ne. Ale zřejmě byl mezi námi vztah na úrovni duší. Nikdy nezapomenu, jak se mi jednou podíval do očí - s takovou trpělivostí a mírností, s výrazem "vždyt ty to pochopíš" - a já jsem fakt pochopila. Za tu "lekci" jsem mu také nesmírně vděčná. 

Já pejska nikdy neměl, a nemohu si ho zatím dovolit, vzhledem k práci. Ale pár jsem jich poznal. Moje kamarádka měla malýho knírače Jesicu, a to byl neuvěřitelnej tvor, skoro bych řek realizovanej, ona tu lásku rozdávala všem, i když měla jen jednu paní.

Ona pak později měla ještě dva Yorkširy, taky úžasný stvoření, pač ona to s pejsky uměla, myslím že ji dávali sílu žít, neb trpěla rakovinou, když umřeli, napřed jeden a po pár dnech steskem druhý, umřela po pár týdnech taky...

Citace od: Petra kdy 2025-01-14 16:53Co vidím, je, že mám jiné zkušenosti, že vnímám asi všechno jinak než ty, Pedrito. A rozhodně si nemyslím, že každý to určitě musel a musí vnímat jako já. Naopak jsem přesvědčená, že každý to vnímá po svém - někteří lidé sobě navzájem hodně podobně a někteří zase úplně jinak. 

Jasnačka, "tak to je spravne, tak to ma byt"

Už jen k tomu dodám vzpomínku, když jme spolu tak randili po procházkách, vždy když jsme míjeli psy, oni za ní vždy přiběhli, a byli z ní úplně hotoví. Vyváděli psí kusy. Jednou jsme míjely jednoho potetovanýho skína se strašnou potvorou napohled, argentínská doga, ta dokáže zakosnout i pumu. A ve mě byla najednou ostražitost, páč byla bez vodítka. A ona k ní přiběhla, mě si ani nevšimla, a začala před ní všelijak se krčit... Ani ten týpek nechápal...

Myslím, že se uměla vžít do mysli psa, a každej pejsek to hned viděl. Jednou jsme se divali na Ghost Doga, a nemoh jsem si nevšimnout že jí teče slza. Mafián zachránil malýho černocha před smrtí ubitím, a on mu byl za to neskonale vděčný. Až tak že se stal vykonavatelem smrti v jeho špinavém byznysu. Kosil bez mrknutí oka, na koho mu ukázal. A měl velkou lásku ke zvěři a k holubům. Ale něco se stalo, už přesně nevím co, a pán se ho chtěl zbavit. Jarmusch  se ten režisér jmenuje. A když proti sobě nakonec stanuli. odložil zbraň a nechal se zabít. Nemohl svému pánu zachraniteli ublížit, i když to byl hajzlík. To je pouto. Duch psa..

Citace od: Petra kdy 2025-01-14 14:35Ale připoutanost je něco jiného než láska, nebo? Nebo si jen dotyčný vysvětluje svoji připoutanost jako lásku?

Jaký je rozdíl mezi připoutaností a láskou? V čem se ten rozdíl pozná?

Měl jsi např. ty fázi, kdy ses cítil být připoután k Tomášovým?

Láska je široký pojem - například zamilovanost je hodně zatížena a oslepována potřebou, kterou naplňuje nebo naplňuje či by mohla naplňovat v našich představách.

Obvykle milujeme - máme rádi to, co potřebujeme nebo se domníváme, že to potřebujeme.
Podobně se může vyvíjet vztah k Bohu - Bohabojnost. motlitby za něco, někoho , případně až nenávist, když nás Bůh nevbyslyší - viz třeba Saliery, atd.

Láska bez tohoto zabarvení je vzácná a i ke guruovi bývá často vlastně tak trochu zištná, může se proto obrátit až v nenávist - jak se i některým z Jílového stalo. I láska dětí k rodičům je zejména v dětství vlastně řízena potřebou - jejím naplňováním případně se může chvílemi změnit i nenávist, sebelítost, ukřivděnost když si dítě myslí, že naplňována není.

Jednou v Jílovém říkal tuším Hynek - všichni sem jezdíte abyste si něco odnesli, něco získali - co kdybyste naopak vy něco přivezli, přispěli něčím (ne něčím hmotným samozřejmě)?

Já jsem později jezdil do Jílového, abych Tomášovi potěšil, tím, že jejich setba vzešla a nese ovoce. Ne abych si něco odvezl - nějaké potvrzení, pochvalu, moudro stav, zážitek atd.
To by se dalo říci už byla klidná, samozřejmá láska ne řízená potřebami a očekáváním.

Pravdu díš barde. Jako osoba to vnímám pro druhé divně poeticky. Ale poznám, když člověk mluví živou zkušenost.

Já už dlouho nemám odezvu, a mohu ji příjímout jen, komu věřím. Třeba se mi po tom stýská, dostat i přes čuňu. Opravu, teď nesranduju.

Měl jsem Sundarí, a to byla Rosada, a ona mě nešetřila, a já to nechápal. Rak a Vodnář...