Posezeníčko

Ticho.

Bohumile, Bohumile! Ticho se neříká...

Krásný, hluboký, laskavý vhled do sebe samé...

"Vezmi mě domů
Loni na podzim jsem na procházce v lese vnímala, že mi Eliška říká, že odejde. Že se její život chýlí ke konci. Hodně jsme plakala.
Říkala jsem jí, že nechci, aby se trápila a že ji nechci nechat uspat. Aby zemřela sama a v klidu, doma.
Čas běžel a v listopadu ji začal růst nádor z mléčné žlázy. Já jsem cítila, že s tím nemám nic dělat. Že to mám nechat být. Že se něco stane a tak jako tak, zemře. Byla jsem v klidu.
Rozum se snažil to vysvětlit, proč to nechávám, ale já jsem prostě nevěděla, co se vlastně stane dál. Jak se to vyřeší.
Eliška byla veselá, užívala si život, i když jsem chvílemi cítila, že se loučí.
Nádor rostl... A před měsícem z něj začalo kapat.  A já dávala Elišce homeopatika a zůstala jsem s důvěrou. A před 14 dny si ho začala okusovat.
A já jsem znejistěla. Jako by z té vnitřní důvěry, že to cítím správně, jsem se na tu situaci podívala z venku a zpanikařila jsem. Že ji týrám a trápím. Že ji nemůžu takhle nechat umřít a nic neudělat. Obrátila jsem se proti sobě. I proti ní.
Vyvolalo to ve mě spoustu pocitů a emocí. Obrovskou vlnu. Vytáhlo to skryté, potlačené emoce z dětství a zároveň to byla reakce v té chvíli na tu situaci. A taky na to, že jsem opustila vědomím sama sebe.
Ta doba od operace do její smrti byla trápení.
Její i moje. Po operaci zvracela, nebylo jí dobře. Naříkala a odvezli jsme ji znovu na veterinu.
Nechali si ji tam. Druhý den jsem cítila, že potřebuji, aby šla domů. A nechala jsem se přesvědčil, že ještě je šance. Možná jsem sama chtěla věřit.
A ona druhý den sama "nečekaně" zemřela. Byl to šok a zároveň jsem to věděla, že to přijde. Jen jsem doufala, že se to stane doma.
Já jsem šla proti sobě, proti svým pocitům, které mi říkaly, že má jít domů. Snažila jsem se věřit druhým.
Její tělo mi potom dovezli domů a já jsem s ní celé odpoledne ležela a loučila se.
Bez toho setkání by ve mě zůstala prázdná díra.
U jejího těla, plná bolesti jsem se objala s přítelem s cítila jsem, že to je i naše. Že se tím loučíme a smiřujeme i my dva, přijímáme i ten náš konec.
Zpětně se to ve mě začalo všechno skládat. Jako by ve víru těch emocí jsem nedokázala nahlédnout na to celé. Až když to všechno dosedlo.
Jsem doma už skoro 6 týdnů s našíiplým obratlem. Ve fázi rozchodu s partnerem a odchodu od něj jsem zůstala ležet. Bezmocná
Jako by Eliška kopírovala svým procesem to, co se dělo ve mě. Jako by ve mě všemi těmi situacemi vyvolávala spoustu emocí, dětských i nynějších. Jako by tím probíhalo synchronně hluboké léčení. Opouštění.
A dnes vím, že ona nechtěla operaci. Já jsem cítila její rozhodnutí, s tím nádorem nic nedělat. A ač jsem tomu nerozuměla, věděla jsem to, že to je správně.
Kdybych neuhla, ona by do pár hodin v klidu a pokoji vykrvácela. Zemřela by přirozenou smrtí, obklopena námi. Tak, jak si to přála.
Jenže já jsem si tohle nedokázala představit. Co se stane . Nedokázala jsem to dovolit v té důvěře její volby. I proto, že ve společnosti jsou zavedené pravidla, které volí záchranu života za každou cenu.
Také jsem cítila za ní zodpovědnost. Já jsem myslela, že to je na mě, s ní něco udělat a rozhodnout, co bude dál.
Já jsem si neuvědomila, že ona, ač patří ke mě, je samostatná, svobodná bytost. Že ona rozhoduje o sobě. Že má právo převzít zodpovědnost za sebe. Že to je její život a její tělo, její smrt. Že mi nepatří.
Zároveň cítím, že to přijala tak, jak to nakonec bylo. Z velké lásky ke mě.
A já díky tomu prožila tolik věcí a pochopila.
A zároveň bych se možná nemusela trápit, ani ona, kdybych to její volání poslechla.
Možná všechny ty pocity a emoce vyvstaly právě proto, že jsem se začala soudit a odešla od sebe.
Když něco hluboce cítíme, víme, že to tak je. A zároveň to je to, co se má dít pro všechny zúčastněné. Je to vnitřní vedení samotné přírody, která ví proč.
Eliška mi dala obrovskou lekci, abych věřila tomu, co cítím a neuhnula. I když to vypadá z venku šíleně. I když nevím, co bude dál. Abych zůstala v důvěře. A v klidu. V tom nevím, neznámém.
Možná je čas si uvědomit, že všechna řešení, které jsme se naučili a stále je opakujeme, nejsou ta nejlepší. Že se možná jen snažíme držet vnějších jistot, lidského systému. Ale že pod tím je hlubší řád, samotné přírody, která to řídí.
Že naše těla, stejně jako zvířata vědí, co a jak chtějí. A my, místo toho, abychom jim naslouchali a nechali se vést svými pocity... Tak se obracíme ven a hledáme řešení a pomoc venku. Vzdali jsme se zodpovědnosti za sebe. Jako bychom byli stále malé děti.
Ve skutečnosti ale potřebujeme zachránit každý sám sebe . Dospět. Postavit se na vlastní nohy.
A skutečná záchrana znamená nechat odejít všechno, co si myslíme, že víme. Přestat se držet a lpět. A pustit se a nechat se vést.
Naše těla nám nepatří. Nejsou to věci, které vlastníme. Možná právě to nejtěžší je - vrátit jim život, uvědomit si, že jsou cítící, vědomé bytosti.
Převzít zodpovědnost za to, jak se cítíme a jak žijeme.
Ustoupit svým naučeným ."já" a nechat se žít a následovat tělo. Začít se dívat srdcem, tím, co cítíme a ne tím, co je vidět venku.
Šeptáním našeho těla.
Všichni jsme na cestě a když budeme pozorní k našemu životu uvnitř těla, uvidíme, zavnímáme to, co se děje pod povrchem. To, co nás všechny volá domů.
Do našich životů, těl, zpátky k přírodě.
Nejsme špatně a neděláme chyby. Jen žijeme naše lidské zkušenosti a poznáváme skrze ně sami sebe.
Doprovázíme se vzájemně.
Děkuji, Eliško. Tolik darů jsi mi svou přítomností i odchodem dala.
❤️"
Mirka Zagozdová
https://www.pribehy-emoci.cz/pribehy-zivota/

"...a pochopíte, že černá zahrnuje bílou, já implikuje to ostatní, život obsahuje smrt, nebo řeknu, smrt zahrnuje život, můžete na sebe náhle nazírat ne jako na cizince v cizím světě, ne jako na kohosi, přišedšího zde na zkušební dobu, ne jako na NĚCO, co sem dorazilo náhodou, ale naopak svou vlastní existenci začínáte vnímat jako naprosto nezbytnou. To, čím v prapodstatě jste, tam hluboko, hluboko dole, daleko, daleko uvnitř, je základní tkaninou a strukturou veškeré existence..."

"Podle této myšlenky je tedy každý v zásadě konečnou realitou. Ne ,,Bohem" v politicky královském smyslu, nýbrž ,,Bohem" ve smyslu bytí "Já jsem", hluboce zakořeněném pocitu toho v nitru..."

A když si odpočineš od tý individuality, tak o kom to je?

VÁCLAV HAVEL, NADĚJE JAKO ROZMĚR NAŠÍ DUŠE

,,Naději v sobě prostě máme nebo nemáme, je rozměrem naší duše a není ve své podstatě závislá na nějakých pozorováních světa či odhadech situace. Naděje není prognostika. Je to orientace ducha, orientace srdce, přesahující svět bezprostředně žitého a zakotvená kdesi dál, za jeho hranicemi...

Mírou naděje v tomto hlubokém a silném smyslu není míra našeho rozveselení z dobrého běhu věcí a naší vůle se investovat do podniků viditelně mířících k brzkému úspěchu, ale spíš míra naší schopnosti usilovat o něco proto, že to je dobré, a nikoli pouze proto, že to má zajištěn úspěch...

Čím nepříznivější je situace, v níž svou naději osvědčujeme, tím hlubší tato naděje je. Naděje prostě není optimismus. Není to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl – bez ohledu na to, jak to dopadne.

Myslím si zkrátka, že tu nejhlubší a nejdůležitější naději, tu jedinou, která nás dokáže navzdory všemu udržet nad hladinou, přimět k dobrým činům a která je jediným pravým zdrojem závratnosti lidského ducha a jeho snažení, bereme tak říkajíc ,,odjinud". A tato naděje to také především je, co nám dává sílu žít a pořád znovu něco zkoušet i v podmínkách navenek tak beznadějných, jako jsou například ty zdejší."

V tak obtížné situaci, jakou zažíváme dnes, v této temné a násilné atmosféře, může být Havlova úvaha o naději velkou pomocí. Naději, která není založena na možnosti úspěchu, ale na jistotě, že naše jednání a hodnoty jsou správné. Je to opak systému, v němž žijeme a v němž jsme se utvářeli, kde úspěch, to vnější, je důležitější než vnitřní prožitek, než soulad se sebou samým.

Domnívám se, že Havlovo ,,jinde", z něhož pramení naděje, je budoucnost, ten horizont, který popřením a překonáním přítomnosti živí ty největší a nejhlubší aspirace. Bez této budoucnosti, bez těchto aspirací by se člověk nikdy neotevřel Dějinám. Je to obraz budoucnosti, který dává smysl minulosti a proměňuje přítomnost. Zamyslíme-li se nad těžkým okamžikem svého života, můžeme vidět, jak jsme právě z budoucnosti čerpali sílu, abychom z něj vyvázli. A kde, když ne v budoucnosti, našlo lidstvo inspiraci a zdroje k pokračování společenských zápasů, které umožnily zlepšení životních podmínek?

Proto mají všechny aktivity, které se dnes konají proti válkám a obecně proti násilí, hluboký význam, který přesahuje jejich bezprostřední výsledky. Tyto aktivity, bez ohledu na to, jak jsou malé, mají velký význam, protože živí touhu po světě míru, živí sen o skutečně lidském světě.

Já Havla rád poslouchal, jeho hlas, měl v sobě něco Čapkovského. Ale když jsem zkoušel něco od něj číst, nešlo mi to.

Citace od: Evulína kdy 2025-02-25 08:50protože živí touhu po světě míru, živí sen o skutečně lidském světě.

Lidský svět to je a vždy byl. Jde o sen o jiném světě, než lidé už tisíce let vytvářejí.

Lidský svět je mezi úrovněmi pekla a nebe. Někdo v něm zažívá víc pekla, někdo víc nebe. Někteří - mnozí? - lidé by rádi zažívali svět míru,  všeobecný svět míru - tedy nebe, ale to není v lidském světě možné.
Ale je fakt, že čím víc dokáží vytvořit mír sami v sobě, tím víc je i míru okolo nich. Většina lidí je ale spíš zaměřená na boj. Proto jsou v tomto světě - v lidském světě.

Citace od: Petra kdy 2025-02-25 09:40Lidský svět to je a vždy byl. Jde o sen o jiném světě, než lidé už tisíce let vytvářejí.

Lidský svět je mezi úrovněmi pekla a nebe. Někdo v něm zažívá víc pekla, někdo víc nebe. Někteří - mnozí? - lidé by rádi zažívali svět míru,  všeobecný svět míru - tedy nebe, ale to není v lidském světě možné.
Ale je fakt, že čím víc dokáží vytvořit mír sami v sobě, tím víc je i míru okolo nich. Většina lidí je ale spíš zaměřená na boj. Proto jsou v tomto světě - v lidském světě.

Eduard Tomáš:

820.
Existují náklonnosti v lidské povaze, které člověka nutí, aby po smrti vstoupil do jiného prostředí než je lidské?

Takové náklonnosti samozřejmě existují, ale ony ho nenutí, aby vstupoval, kam nechce. Má-li je, jde tam dobrovolně a rád, protože ony sféry právě odpovídají jeho povaze. Tak působí zákon karmy. Proto, když by člověk zaživa třeba i meditoval, ale přitom se nezbavil špatných vlastností, přijde stejně tam, kam svojí povahou patří.

Díky, Petro, za reakci. Bohužel teď nemám moc času na povídání a tááák bych si ráda povídala :-), ale začátek roku a zvlášť teď s daněmi, jsem s časem na štíru, ale ráda bych se k tomuto vrátila.
Díky ještě jednou.

Citace od: Petra kdy 2025-02-25 09:40Lidský svět to je a vždy byl. Jde o sen o jiném světě, než lidé už tisíce let vytvářejí.

Lidský svět je mezi úrovněmi pekla a nebe. Někdo v něm zažívá víc pekla, někdo víc nebe. Někteří - mnozí? - lidé by rádi zažívali svět míru,  všeobecný svět míru - tedy nebe, ale to není v lidském světě možné.
Ale je fakt, že čím víc dokáží vytvořit mír sami v sobě, tím víc je i míru okolo nich. Většina lidí je ale spíš zaměřená na boj. Proto jsou v tomto světě - v lidském světě.

Svět bez člověka, tedy bez "já"... Dokáže někdo jít k takové představě?  Možná by to byla ta "poslední" cesta pozornosti. Krok do toho všady vyzdvihovaného "prázdna".

Existují podoby jednoty,
vyšší, než je možné vyslovit,
silnější než největší síly,
mající moc, jež je jejich osudem.
Ti, kteří tuto jednotu žijí,
již nejsou odděleni.
Jsou jedno.
Není pak nutností pro ty, kteří tuto moudrost znají, rozpoznat jeden druhého?
Někteří to ovšem neudělají
a jsou o tuto radost připraveni.
Ti, kteří rozpoznají jeden druhého,
poznají radost ze společného života
v jeho plnosti.

Filipovo evangelium

Citace od: Evulína kdy 2025-02-26 22:16již nejsou odděleni.
Jsou jedno.
Není pak nutností pro ty, kteří tuto moudrost znají, rozpoznat jeden druhého?
Někteří to ovšem neudělají
a jsou o tuto radost připraveni.

Co tím chtěl básník říci? Jak ty tomu Evulíno rozumíš?
(Když už tady máme to zamyšlení?)

Co tím chtěl básník říct?
Že štěstí je muška jenom zlatá.... :-)

Teď vážně...
Já bych to, co je výše dáno jako Filipovo evangelium, napsala, řekla trochu jinak, ale podstatné je stejné.
Ne že je nutností, ale neodvratnosti, že se dva (tři..../) setkají a poznají. Tak jako např. Eduard a Dalajláma. Aniž by si cokoli řekli, ví to. Ví, že jsou a vždy budou z jednoho těsta, jedné podstaty. Takoví spolu vůbec nemusí fyzicky být a přece jsou stále spolu v plnosti, radosti bytí.

Jsou však i takoví, kteří ještě dávají přednost své individualitě  a všemu s ní, individualitou, spojenému. A místo žití radosti v plnosti bytí, které není z tohoto světa, žijí, zakoušejí pomíjivé starosti, radosti individuality, starosti, radosti tohoto světa.

Citace od: Evulína kdy 2025-02-28 06:43Jsou však i takoví, kteří ještě dávají přednost své individualitě  a všemu s ní, individualitou, spojenému. A místo žití radosti v plnosti bytí, které není z tohoto světa, žijí, zakoušejí pomíjivé starosti, radosti individuality, starosti, radosti tohoto světa.

Jung používá pojem individuace.
Je to úplné vymanění se z kolektivu, z kolektivní duše, nalezení sebe, nezávislosti na mínění druhých, na tradicích a dalších nasměrování kolektivní duší, toho co by se mělo, nemělo atd.
To je taková úplná dospělost, svoboda, psychologická nezávislost.
A taková svobodná duše se teprve opravdu setkává s jinou, jinak je to zase jen povrchní setkávání v režii předsudků, nadějí, očekávání, zklamání, představ, potřeby sebepotvrzení, zamilovanosti a pod.