Posezeníčko

Citace od: Pedrito kdy 2025-04-01 08:05"Neplačte nad mrtvými, uroňte slzu pro živé..."

Klidně si zabrečte, kdy se vám zachce, a nenechte si to od nikoho vymlouvat.

My Nestrojilové jsme takoví nebrečiví... On tu byl přítomen, a najednou není, a z jeho těla je popel. A tak to chodí, co zbylo je vzomínka...

Jen jednou jsem probrečel noc. Dara ví. To bylo při četbe Světla Života. Což byla evangelia v době těžkého ateismu. A otázek, dávno tomu před sanghou.... Nikdo neví jak se ta knížečka ocitla doma v knihovničce. Neb rodiče popožní nebyli. Jedna z věcí, které se nikdy nedozvím. A tak tak to je dobře

Citace od: Pedrito kdy 2025-04-01 09:25My Nestrojilové jsme takoví nebrečiví... On tu byl přítomen, a najednou není, a z jeho těla je popel. A tak to chodí, co zbylo je vzomínka...

Mužští v naší kultuře jsou k tomu vychováváni: Správnej kluk přece nebrečí.

Proto jsem byla trochu v rozpacích, že v jihokorejských seriich chlapci a muži běžně pláčou. Dodnes nevím, jestli to tak dělají jen ve filmu nebo jestli to patří k jejich kultuře. Ale už jsem si na to zvykla a líbí se mi, když i muži dávají citům volný průběh.

Právě jsem si vzpomněla na film Prázdniny, v kterém se jeden z hrdinů  (Jude Law) přiznává, že ho všechno možné hned rozbrečí. Nevypadalo to, že by to jeho nové lásce, která už leta neuronila ani slzu, nějak vadilo. 

Nepřipadá mi divné si zabrečet, když někdo na dlouhou dobu odjíždí - a vyjádřit tak smutek nad tím, že tady dlouho nebude a že mi bude chybět. Co by na tom mělo být špatného? Takže když někdo blízký nebo drahý odejde navždy, připadá mi naprosto v pořádku to obrečet - smutek, že ho už nikdy neuvidím, je zcela přirozený. A zároven se mohu třeba i radovat z toho, že měl krásnou smrt nebo že byl vysvobozen z dlouhého trápení, nemoci.

Ve filmu The Lake House, který patří k mým oblíbeným, si hlavní hrdina (Keanu Reeves) - tak nějak mužně o samotě - zapláče nad smrtí svého otce. 

Citace od: Petra kdy 2025-04-01 09:47

Citace od: Pedrito kdy 2025-04-01 09:25My Nestrojilové jsme takoví nebrečiví... On tu byl přítomen, a najednou není, a z jeho těla je popel. A tak to chodí, co zbylo je vzomínka...

Mužští v naší kultuře jsou k tomu vychováváni: Správnej kluk přece nebrečí.

Proto jsem byla trochu v rozpacích, že v jihokorejských seriich chlapci a muži běžně pláčou. Dodnes nevím, jestli to tak dělají jen ve filmu nebo jestli to patří k jejich kultuře. Ale už jsem si na to zvykla a líbí se mi, když i muži dávají citům volný průběh.

Právě jsem si vzpomněla na film Prázdniny, v kterém se jeden z hrdinů  (Jude Law) přiznává, že ho všechno možné hned rozbrečí. Nevypadalo to, že by to jeho nové lásce, která už leta neuronila ani slzu, nějak vadilo. 

Nepřipadá mi divné si zabrečet, když někdo na dlouhou dobu odjíždí - a vyjádřit tak smutek nad tím, že tady dlouho nebude a že mi bude chybět. Co by na tom mělo být špatného? Takže když někdo blízký nebo drahý odejde navždy, připadá mi naprosto v pořádku to obrečet - smutek, že ho už nikdy neuvidím, je zcela přirozený. A zároven se mohu třeba i radovat z toho, že měl krásnou smrt nebo že byl vysvobozen z dlouhého trápení, nemoci.

Je zvláštní, že ani máma a sestra nepropadly v pláč. A řekla to vlastně máma, co volala na už mrtvého tátu, máš tu to nádobí, nesměj se a vstávej. On takhle podobně umřel děda z tátovi strany,, vysprchoval se, oblek se do smutečního, neb chtěl jít na hřbitov a ... A když si obouval boty, umřel. Jsem zvědav, jak umřu já.

Je výborný film, jeden pro mě z nejsilnějších, Paul Newman ve vězení .. název si teď nemohu vybavit. Jen jeden je pro mě ještě silnější s Paulem ... Hombre, viz ending scéna.