Posezeníčko

Dělám pokroky.

Jen Chuej pravil: "Dělám pokroky."
"Co tím chceš říci?" opáčil Konfucius.
"Zapomněl jsem na humanitu a na povinnosti."
Konfucius řekl: "To je dobře, ale ani to ještě není to pravé."
Opět jiného dne se setkali a Jen Chuej znovu oznámil: "Udělal jsem další pokrok."
"Co tím chceš říci?"
"Zapomněl jsem na obřady a na hudbu."
"I to je dobré, ale ani to není ještě to pravé."
Setkali se dalšího dne a Jen Chuej řekl: "Udělal jsem další pokrok."
"Co tím chceš říci?"
"Sedím a prostě zapomněl jsem."
Konfucius sebou trhl: "Co tím chceš říci, že sedíš a zapomněls?"
Jen Chuej řekl: "Spouštím ochablé údy i celé tělo, propouštím ze svých služeb své čivy i rozum, tak jsem opustil tělo a zapudil vědomí ve veliké jednotě, to je to, čemu říkám sedím a prostě zapomněl jsem."
Konfucius pravil: "Jsi-li takto v jednotě se vším a nemáš-li už žádných náklonností, jsi-li sám tak proměnlivý, že nemáš už nic stálého, pak jsi vskutku moudrý, moudřejší než já, dovol mi jít za tebou a následovat tě!"

O Mistrovi:

On není nic jiného, než stejný odlesk všudypřítomného Života - stejně tak, jako i ty.
Protože však byl přítomen/aktérem při tom, kdy se tobě "otevřelo" Srdce, je to otevření jakoby zakódováno tímto odleskem.
Ale - i když ten pravý kód má sice jakési atributy, které jsou jedinečné - stejně je to jen Život a nic jiného. Je ho možné svazovat s oním jedinečným odleskem - pravá svoboda je i v rozvázání tohoto uzlíčku.
Pravá Láska a Pokora je schopna vidět onu jedinečnost v každém odlesku bez výjimek. Stačí se jen podívat více do dálky, oči se rozostří a je to všude.

Vše získá tu příchuť jedinečnosti okamžiku prvého otevření se. Stále to je jen jediný a nekončící okamžik toho "poprvé". Čas nehraje ani tu nepatrnou roli - čas přestal existovat.

A přidám i citát jednoho dávného mudrce: "To, co opravdu milujeme je Přítomnost boží - a tu lze najít opravdu kdekoliv a ve všem..."

Já se v tobě stále pořádně nevyznám a tvé komplikované myšlení mi někdy délá problémy.


Ono není komplikované, představ si, že to hlavně není myšlení.

Svým způsobem je to tanec. Tanec dvou oddělených entit, které vzájemnými doteky chtějí získat informace jedna o druhé a tak také i o sobě samých. Vytvářejí navenek složité pohyby, ale na těch pohybech vlastně až tolik nezáleží. Jde jen o to, aby ten pohyb byl opravdový, přirozený a aby svým vnitřním způsobem vyjadřoval onu zcela konkrétní formu té určité entity.

Je to projev, a jako takový není nikdy úplný - k celosti potřebuje svou reflexi. A možnost této reflexe je dána zharmonizováním projevů těch dvou entit. Chvilku je jedna ve formě projevu a druhá reflektuje tento projev, a za okamžik je to naopak - druhá se projevuje a první zprostředkovává onu reflexi.

S hovorem i psaním, je to stejné. Nejde až tak o vyjádření myšlenek, jde spíše o převedení myšlenek, které vytvářejí tu či onu entitu, do reálné formy souvislého pohybu. Vzájemným sdílením projevů a reflexí vzniká jistá znalost, jak té spolupracující entity, tak i sama sebe. V hlubších rovinách se tak z prostého tance radosti stává tanec smrti a znovuzrození. entity se proplétají i v místech, která jsou pod silnou vnitřní ochranou, cenzurou, z odkrývání vnitřních tabu se stává jistá forma vnitřní extáze, přestávají existovat hranice já a ty, entity ztrácejí svou vnitřní identifikaci a - jako uprázdněná imaga - odpadávají a jsou vstřebány zcela novou formou života povstavšího z jejich smrti.

A v celém tomto víření se takto zviditelňuje život sám, jakožto aktér, zrozenec i zemřelý, jakožto vnitřní zkušenost vlastní přirozenosti, která oním tancem, dovedším ho až ke smrtelným křečím, objevuje svou neměnnou pravou tvář. Katarzí sebepoznání objevuje své přirozené uvědomění vlastní identity a zbavuje se nánosů prachu z cest, kterými se různě proplétá.

Forma takového tance je různá, podstata katarze smrtí vydělených entit a následné probuzení vědomí vlastní identity je ale ve všech skryta stejně. Teprve dokonalé zapomenutí na vlastní individuální entitu a rezignace na její vědomou obranu pod tlakem pudu sebezáchovy, umožňuje toto skryté nejen osvobodit ale i ustavit jako hlavní a jedinečnou zkušenost. Takže, mluvíme-li o formách, vidíme tanec v různých projevech - polemiku, boj, násilí, diskuzi, manipulaci, pokoru, mluvíme-li o vnější formě, tak to může být řeč, tanec, cvičení tai-chi, vlastně úplně vše. Na projevech a formách ale nezáleží...

To důležité je nenechat se zmást vnějšími projevy a formami, ale dovolit si nechat se unášet vnitřní intuicí k projevu, který je platný vždy jen právě v určitém okamžiku. Jeho cílem není zdůvodňovat a objasňovat, přesvědčovat a tak dále. Jeho pravým cílem je odemykat vnitřní tabu a vysvobozovat vlastní přirozenost bytí, jak v sobě samém, tak i ve svém okolí.

Na slova tedy moc nedej, dej na ten prvotní a velmi prchavý záblesk intuice ve svém srdci. A snaž se přesně podle něj reagovat, tu tam jako projev sám, tu tam jako reflexi projevu jiného. Je to velmi osvobozující a zároveň i neuvěřitelně krásné.

Chvála bláznovství

(Blázni, šílení lamové, avadhůti, zenoví fackující mistři a jiní osvícení potřeštěnci)

Spontánní existence a dokonalý humor těch, kteří dosáhli konečné fáze lidské duchovní pouti a žijí tak, jak se jim líbí, vzbuzuje v očích těch ostatních závist a nepochopení. Život na plný plyn, okamžik po okamžiku, nesvázaný jakýmikoliv konvencemi, vybízí k následování. Osvícení blázni jsou puzeni k "osvěcování" všeho, co jim přijde pod ruku. Učí zpěvem, řevem, kopanci, smíchem, láskou, nebo tím, že nikdy neučí. Nám ostatním připadají šílení, posedlí nečistými silami.

Nikdo z nich se nikdy nepodobal jinému. Někteří žili v celibátu, jiní proháněli ženy kde to šlo (Marpa, legendární tibetský učitel jiné legendy, Milarepy, měl jednu legální ženu a osm tantrických partnerek, jeho žák ale žil v celibátu). Někteří učili téměř konvenčně, jiní používali téměř zapomenutých tradičních metod (Ramana Mahariši učil podle Advaita Védanty).

Avadhuta Upanišáda, jeden ze základních esoterických spisků, na toto téma uvádí: "To, co jsem chtěl udělat, je přesně to, co bylo uděláno, to co jsem si přál, to jsem dostal, to, co jsem ovlivnil svou myslí, nebo co bylo psáno v sútrách, se vždy stávalo..."

Avadhůt, něco jako "nahý, vypouzdřený", k ničemu nepřipoutaný, je přesně ten nahý vyzáblý, popelem posypaný podivín, kterého si filmovali cizinci na indickém venkově. Jí, co mu dají, spí kde se dá, na všechny kašle, ale učí lásce a soucitu.

Nepředpověditelné chování avadhůtů bylo už od nejstarších dob v Indii předmětem závisti i obdivu žáků. O Šri Swami Samarthovi, který byl také znám jako Akkalkot Maharádž, bylo v 19. století napsáno: "Nebyl svázán žádným předpisem, neřídil se pražádným příkazem, co se týče chování. Jeho činy byly tak spontánní jako činy dítěte. Byl tak ponořen do sebe, že neměl žádné vědomí těla a nestaral se o ně. Nestaral se o jídlo a když mu nabízeli, mohl ale také nemusel si vzít. Chutnalo mu na bohaté hostině stejně jako u žebráků, rozdíly nikdy nečinil. Bylo mu jedno, jestli usne na pohovce nebo na kameni. Někdy s ním mohl hovořit každý, jindy byl přísný a neproniknutelný, někdy celé dny nepromluvil, jindy laskavě konejšil plačící matku."

Šri Upasani Baba žil celý život na jedné vesnici, zato Maharaštrian Hari Giri Baba nikdy nepobyl na jednom místě déle než pár dní. Jistý Zipruanna byl znám tím, že bydlel na hromadě odpadků a výkalů ve vesnici Nairabad v západní Indii. Nikdy na sobě neměl nic oblečeného. Jednou ho navštívila delegace anglických dam, které se dověděly o jeho svatosti. Přijely mu vzdát čest a požádat o nějaké duchovní rady. Jenže byly tak šokovány jeho vzhledem, že když to Baba viděl, vzal do rukou svůj penis, třásl jím a křičel na dámy: "Tohle vás znepokojuje? Tak malá věcička? Dyť to nic není:"

Swami Muktananda se ho jednou zeptal, proč bydlí na hromadě výkalů. Odpověděl: "Muktanando, nečistoty uvnitř člověka jsou daleko horší než tyhle venku. Copak nevíš, že tělo člověka je nádoba plná zbytečností a odpadků?"

Avadhuta Gíta uvádí výrok jednoho z velkých bláznů Dattatreyi:
"Já jsem ten, který žije nejen mimo svobodu a otroctví, mimo čistotu a nečistotu, mimo jednotu a nejednotu, ale který je svobodný sám o sobě, rozlehlý jako nebe. Nežiji ani s tělem, ani bez těla. Nemám mysl, intelekt ani žádný smyslový orgán - jak bych tedy mohl rozlišovat, zda mám rád tohle nebo tamto? Jsem svoboda, plná radosti. Jsem princip mimo libost a nelibost, štěstí či neštěstí. Jsem vědomí nesmrtelnosti. Vím docela jistě, že mé činy a radosti nemohou být ani teď ani v budoucnu zodpovězeny. Není proč se nad tím zamýšlet: není ani příčina, ani důsledek. Všechno je Jedno, ani slovo ani věta. Proč tedy vaše mysl pláče? Všechny věci jsou odděleny, ale ve všem je rovnocennost a vyváženost."

Tibeťané zase uznávají a obdivují "mahasidhi", velké a dokonalé.
Oněch 84 bláznů, kteří žili v Tibetu mezi 8. a 12. stoletím, rozumělo všemu, co se dělo ve světě. Pečovali o řádný chod světských věci. Byli mezi nimi pekař Pačari, žebrák Čatrapa, košíkář Tengipa, prodavač dříví Ačinta, krejčí Kantali a rybář Minapa, ale také ovšem Tilopa a Naropa, zakladatelé tibetské duchovní školy. Tilopa žil v 10. století a svého žáka Naropu učil velmi netradičně.

Jednou mu poručil, aby si našel dívku. Když to Naropa udělal, učitel mu hrozně vynadal, že adept buddhovství se zahazuje s ženskou. "To ne mne trestej, " hájil se Naropa, "tím je vinen tenhle!" a vytáhl svůj penis a udeřil do něj kamenem. Téměř zemřel bolestí. Tilopa Naropu vyléčil, ale když Naropa žádal další instrukce, Tilopa chtěl za odměnu za vyléčení Naropovu ženu. Ta ovšem k Tilopovi nechtěla, Tilopa ji tedy zbil a zeptal se: "Naropo, teď jsi šťastný?" Teprve teď Naropovi došlo, že to vše bylo součástí Tilopova učení.

Marpa byl poslán svým učitelem Naropou na dalekou cestu za "největším učitelem Kukuripou", který "vypadá jako opice a přeměňuje se v co se mu zlíbí". Po strastiplné cestě skrz vysoké hory i přes jedovaté jezero dorazil Marpa za strašné bouře ke stromu, na kterém sedělo stvoření porostlé ptačím peřím. "Nevíte, kde bych našel Kukuripu," zeptal se, ale stvoření se rozječelo:
"Tihle Tibeťané! Další ploskonosec vykonal dlouhou pouť - vodkaďs přitáhnul, vejre? Kam deš? Co ten tvůj Kukuripa vlastně udělal? Nigdy sem vo něm neslyšel!"

Marpa si ale pamatoval instrukce svého učitele, vrátil se po chvíli ke stromu a opět začal: Pandit Naropa mne poslal za vámi. Chci se vás zeptat na Velké učení, chci vás poprosit o radu." Muž na stromě zvedl hlavu: "Co to plácáš? Naropa učí pitomosti, jeho věda je na mě krátká. Nemá ani zkušenost ani trpělivost k meditaci. Takovým jako je on se srdečně směju. Něco sice o velké cestě zaslechli, ale to nestačí k tomu, aby o ní mohli učit - a ještě obtěžují druhé!" Chvíli ještě takhle "žertovali", ale poté ujistil Marpu, že je ten, kterého hledá.

Lama Gongo Tseden Rimpoče posal jednu historku o Do Khentsemovi:
Kdesi žil naprosto nezvládnutelný šílenec, terorizující celou vesnici např. tím, že se často pokoušel sníst vlastní nohu. Vesničané už byli zoufalí a tak poslali pro Do Khentseho. Ten slíbil, že vesničanům pomůže, ale než se vydal na cestu, poručil, aby mu dobře naostřili nůž. Dorazili do vesnice, ale Do Khentsem, namísto aby začal léčit šílence, postavil stan a dva dny spal.
Pak se probudil, najedl a znovu šel spát. Zatímco spal, šílenec strčil hlavu do stanu, ale sluha mu jednou ranou setnul hlavu velkým ostrým nožem. Do Khentse se probudil a křičel na
vesničany: "Pojďte se podívat, tenhle muž zabil člověka, já to nebyl, já to nebyl!" Vesničané odstranili šílencovo tělo a odnesli ho na pohřebiště napospas supům. Do Khentse znovu usnul.
Druhého dne se probudil a chystal se k odjezdu, jakoby splnil svůj úkol. Přesto ale cítil vůči vesničanům jistou odpovědnost a tak požádal, aby prohlédli tělo mrtvého. Ukázalo se, že supové se těla ani nedotkli. Do Khehtse porušil přinést i hlavu, očistil ji od hlíny a přiložil ji na tělo krkem nahoru. "Je to tak dobře?" ptal se veničanů. "Ne, ne," křičeli. Do Khentse tedy hlavu otočil tak, že měla oči dozadu a zeptal se opět, jestli je to tak dobře. "Ne ne!" křičeli vesničané. Do Khentse tedy umístil hlavu správně, ale trochu pootočenou vlevo. Foukl do ní, hlava zamrkala, vyléčený muž otevřel oči a zeptal se: "Co se stalo?" Od té doby se mu říkalo Dordže s hlavou trochu nalevo.

Blázni se ovšem vyskytovali a vyskytují i v jiných oblastech, kulturách a duchovních tradicích. Křesťanští "blázni z milosti boží" byli uctíváni, někteří se dostali do pantheonu svatých a řecká a ruská ortodoxní církev jich dokonce čtyřicet dva uznala a posvětila oficiálním titulem. Mezi 13. a 17. stoletím se jich vyskytovalo více než dost, spávali na schodech kostelů, imitovali Ježíše, odmítali oděv atd.

V zenové historii se to hemží bláznivými mistry i koany, výkřiky, řevem, údery holí, ochočenými tygry atd. Nejproslulejší je čínský mistr Han Šan, kterému se říkalo "smějící se muž".

Súfisté zase měli svého Nasredina, šprýmaře a ochránce chudých.
Ve svých kázáních se často uchylují k výkřikům, jak to popsal ve své básni zakladatel sekty Minnatullah ve 14. století: "Někdy jsme intelektuálové, někdy blázni! Ach, jak jsme zmateni a matoucí, bezhlaví a bez nohou! Někdy máme kapsy prázdné a jindy nestojíme za fajfku tabáku. Někdy je ožrala více než my. Někdy zjevujeme a jindy jsme vyjevení!"

Žid Isaiáš se tři roky pohyboval nahý a bosý, aby varoval své soukmenovce a upozornil je na nebezpečí z Egypta. Jiný žid Reb Ziše zase soustavně vypouštěl na tržištích ptáky z klecí.

Samozřejmě, vždy žilo také dost podvodníků a šarlatánů, kteří si přečetli pár knížek a ostatním začali kázat. Opravdové osvícení ale stojí na drastických vnitřních psychických změnách a bylo by bláhové očekávat, že osvícený člověk bude učit tak, jak od něho očekávají jeho žáci. Každý duševní proces (a osvícení zvláště) je z hlediska současné psychiatrie a jejího pohledu na "duševní zdraví" vlastně začátek bláznovství, šílenství a nebezpečí.
Jednooký by v zemi slepých nebyl králem - ubili by ho.

Současná renesance "bláznivých" nápadů a jejich potřeba v nejmodernějších výzkumných projektech pomáhá rehabilitovat tvůrčí, ničím nesvázané myšlení svatých bláznů všech věků. My, otroci levohemisférově dominantních lineárních postupů programu našeho mozku se budeme ještě dlouho a obtížně učit, jak stimulovat pravou stranu mozku, tu bláznivější část sebe samých.